„Snad nedostanu po kokose,“ vzpomíná na polárníka Jakeše kamarád, s nímž zdolal severní pól

Češi přišli o výraznou osobnost polárního světa. Mirek Jakeš nebyl jen rekordmanem a solitérem, ale také mužem, který dokázal druhé učit – někdy beze slov. „Až jednou přijdu mezi ty umřelý pardály, doufám, že mě nepřivítá tím, že mi dá jednu po kokose,“ říká s nadsázkou Petr Horký, který s Jakešem zdolal severní pól. V jeho vzpomínkách zůstává polárník jako člověk pevný, pravdivý a nezaměnitelný.

„Když se řekne Mirek Jakeš, představím si ho v polárnické bundě, spokojeného, když si zapálí vařič a začne dělat jídlo a ví, že teď tam má tu chvilku pohodičku,“ popisuje známý český polárník a režisér Petr Horký. Právě v extrémních podmínkách Jakeš nacházel klid, který se mu v běžném světě najít nedařilo. „Byl to tvor, který jakmile se ocitl v teplotách hluboko pod bodem mrazu, tak se zklidnil, srovnal, zkoncentroval.“

Jejich společná expedice na severní pól v roce 2008 byla pro Horkého zásadní zkušeností. „Beru to tak, že tehdy a tam mě Mirek proměnil z polárnického embrya na polárníka,“ konstatuje. Jakeš podle něj učil jinak, než bývá zvykem. Bez direktiv, bez velkých slov.

„Třeba když jsem se kdysi na společné expedici v Norsku ještě fakt jako to polárnický embryo oblékal, Mirek na mě kouká a říká mi: „Takhle budeš oblečenej, jo?“ A já říkám: „No, takhle bych asi šel.“ A on na to jen: „Tak jo, tak dobře.“ Pak jsme vyrazili. Mně byla příšerná zima, klepal jsem se a Mirek říkal: „Tobě je zima, že jo?“ Já na to: „No, hrozná člověče.“ A on jen pokrčil rameny: „No, mně to přišlo, no,“ popisuje Horký specifický způsob, jakým Jakeš komunikoval.

„On vlastně málokdy řekl: Takhle se obleč, takhle se nachystej, takhle běž. Spíš každého nechal, ať si to udělá po svém, a pak byl případně připraven mu pomoct nebo poradit, když se ten člověk přímo zeptal,“ popisuje Horký s tím, že taková škola měla jako vedlejší efekt skutečnost, že si člověk pak každý svůj omyl velmi dobře zapamatoval a už ho nikdy netoužil zopakovat.

Jakešův humor byl podle Horkého osobitý, často nedořečený. „Neříkal pointy dopředu, nechával je viset,“ říká Horký. Stejně úsporný byl ale i v hodnocení vlastních výkonů. „Nezažil jsem Mirka, že by lhal. Než aby se vytahoval, radši si ubral kilometry nebo ubral na třeskutosti mrazu, protože pro leckoho je právě ona třeskutost jakýsi důkaz hrdinství.“

„Řeči o záchraně ostatních patří do pohádek“

Polární prostředí, které mnozí romantizují, Jakeš vnímal střízlivě. A stejný pohled předával dál. „Pravidlo číslo jedna je: nejvíc jsem všem užitečnej, když jsem funkční. To znamená, že se první musím postarat sám o sebe,“ shrnuje Horký jeho přístup. V extrémních podmínkách podle něj neplatí hrdinské představy. „Sváteční řeči o záchraně ostatních patří do pohádek. V reálu, když je člověk na hraně, funguje úplně jinak.“

Právě tahle věcnost byla pro Jakeše typická. Stejně jako vědomí, že ne všechno lze naplánovat. „Na každé výpravě se stane něco, na co se člověk nemůže připravit,“ říká Horký. A kvalita polárníka se ukazuje až v reakci na takovou situaci: „Musí improvizovat, uskromnit se, prokázat odolnost.“

Přesto – nebo právě proto – se Jakeš do extrémních podmínek opakovaně vracel. „Jen v takových podmínkách potkám svoji schopnost poradit si v nesnadné situaci,“ vysvětluje Horký vlastní motivaci. Polár podle něj člověka kultivuje. „Dá mu příležitost se zlepšit. A když tohle všechno prožije, zjistí, že je hrozně rád na světě.“

Smrt Miroslava Jakeše při jeho poslední výpravě podle Horkého nelze zjednodušit na frázi. Přesto ale jednu takovou docela neodmítá. „Ta věta, že zemřel při tom, co miloval, není klišé,“ říká. Připomíná přitom Jakešův věk a kondici. „Byl v pětasedmdesáti v perfektní fyzické formě, věděl, co chce. Jestli na tom budu v jeho letech podobně, budu šťastnej.“

Jeho pohled na konec života může znít tvrdě, ale vychází ze zkušenosti. „Když člověk má tu krajinu rád a je srovnaný s tím, že tam takové riziko je, tak je to součást hry,“ říká Horký opatrně, s vědomím bolesti, kterou ztráta manžela nebo táty přináší jeho nejbližším.

V minulosti nám o sobě Miroslav Jakeš řekl:

„Narodil jsem se 29. 3. 1951 v Havlíčkově Brodě. Jsem ženatý, mám dvě děti a vzděláním jsem strojní inženýr. Nyní jsem v penzi, ale nadále se věnuji cestování a průvodcovské činnosti se zaměřením především na polární oblasti. Jako jediný v České republice provádím lyžařské skupiny na severní pól, kam jsem také 10. května 1993 došel jako první Čech na lyžích s mezinárodní skupinou. Mám za sebou mnoho polárních a horských výprav. Za jednu z nejvýznamnějších považuji sólový přechod Grónska z východu na západ, který jsem uskutečnil během září a října 1996 bez jakékoliv cizí pomoci, spojení a utajeně. Do polárních oblastí bez kytary nevyrážím. Souhlasím s cimrmanologem Zdeňkem Svěrákem, že zahání trudomyslnost.“

Vzpomínka na Jakeše ale nakonec míří jinam než k samotné tragédii. Spíš k tomu, co po něm zůstává. „Byl vždycky svůj,“ shrnuje Horký. A dodává i osobní přání: „Líbilo by se mi, kdyby si ho lidi pamatovali tak, že potkávat se s limity ve svým životě může úplně kdokoliv.“

Možná právě v tom je jeho největší odkaz. Ne v rekordech ani v počtu expedic, ale v obyčejné, téměř strohé pravdě, kterou Mirek Jakeš žil: Že člověk má stát především sám za sebe – a že ruka, která mu má pomoct, má být ta na konci jeho vlastní paže.