


Byl mladý, pohledný a měl americký pas. Když Dean Reed v kožené bundě s kytarou v ruce zpíval v Moskvě nebo Praze, fanynky omdlévaly. Pro komunistické vůdce byl dokonalou trofejí: rodilý Američan, který se rozhodl žít za železnou oponu. Jenže za fasádou nositele Leninovy ceny za mír pomalu narůstal osobní rozpad. Před 40 lety, 13. června 1986, našel „Rudý Elvis“ smrt v chladných vodách jezera.

Příběh Deana Reeda začíná jako vystřižený z amerického snu. Narodil se na kuřecí farmě v Coloradu, jezdil rodeo, miloval Rocky Mountains a měl neskutečné charisma. Když v devatenácti odjel do Hollywoodu, prestižní label Capitol Records z něj chtěl vydupat nového náctiletého idola. Amerika si z něj sice na zadek nesedla, ale v roce 1961 ho poslali na turné do Jižní Ameriky.
A tam propuklo šílenství. V Chile a Argentině byl populárnější než skutečný Elvis Presley. Jenže namísto počítání dolarů si Reed všiml něčeho jiného – extrémní chudoby, která ostře kontrastovala s diktaturami podporovanými Washingtonem. Mladý zpěvák prošel radikálním politickým procitnutím. Veřejně pral na americké ambasádě v Santiagu de Chile americkou vlajku, aby ji „očistil od krve a špíny imperialismu“. V USA se stal vyvržencem, pro Sovětský svaz se zrodila ikona.
V roce 1973 se Reed definitivně usadil v někdejší Německé demokratické republice. Režim mu snesl modré z nebe: luxusní vilu u jezera na předměstí východního Berlína, dopřál mu status hvězdy, vyprodané koncerty, role v divácky úspěšných „rudých westernech“, v nichž jako spravedlivý kovboj střílel padouchy.
„Názor na Deana Reeda je strašně zkreslený. Já nemám rád černobílé šablony typu bojovník za mír a hotovo. Tak, jak plamenně mluvil na Západě, stejně kritizoval nešvary tady. Třeba ne veřejně, ale na těch správných místech. On byl trochu příliš velký idealista. Možná že proto na to doplatil,“ citoval zpěváka Václava Neckáře časopis Reflex.
S Američanem se seznámil v roce 1978 na festivalu v Sovětském svazu, kde si kápli do noty. Výsledkem bylo natáčení bláznivé komedie Zpívej, kovboji! (1981), ke které složil hudbu Karel Svoboda a v níž excelovala i Helena Růžičková. Pro Neckáře a jeho kapelu Bacily bylo přátelství s režimem protežovaným Američanem jistým štítem v dobách tuhé normalizace – když dostal v roce 1974 krátký zákaz vystupování, americká hvězda mu pomohla.
V tehdejším Československu byl Reed jako doma, miloval zdejší publikum a Supraphon mu nadšeně vydával desky. Jenže realita všedního dne v totalitním státě začala amerického idealistu postupně drtit.
Zlom v jeho psychice nastal na jaře 1986. Reed toužil po tom, aby ho konečně uznali i v jeho rodné vlasti. Přijal proto pozvání do nejsledovanějšího amerického publicistického pořadu 60 Minutes na stanici CBS. Jenže rozhovor dopadl katastrofálně. Reed před americkými diváky obhajoval stavbu Berlínské zdi a sovětskou invazi do Afghánistánu, přičemž tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana přirovnal k Josifu Stalinovi.

Reakce z USA byla zdrcující. Do jeho berlínské vily začaly chodit tisíce nenávistných dopisů od bývalých přátel i rodiny. Nazývali ho zrádcem a krysou. Reed pochopil, že cesta domů je uzavřená. Zároveň ale začal pochybovat o samotném socialismu a upadal do depresí. Pro východoněmeckou tajnou službu Stasi, která ho léta sledovala a kontrolovala každý jeho krok, se psychicky labilní Američan stával nebezpečnou přítěží.
Když 13. června 1986 zmizel, vypukla panika. Jeho tělo našli potápěči až po čtyřech dnech v jezeře Zeuthener, pouhých několik set metrů od jeho domu. Oficiální verze zněla: nešťastná náhoda při koupání. Východním blokem okamžitě otřásly konspirační teorie – mluvilo se o tom, že ho zavraždila CIA, KGB, nebo samotná Stasi, protože chtěl utéct zpět na Západ.

Pravda byla ještě smutnější a ukázala se až po pádu Berlínské zdi v roce 1990. V odtajněných spisech Stasi se našel patnáctistránkový dopis na rozloučenou, který Reed napsal v autě těsně před smrtí na zadní stranu filmového scénáře. Úřady ho před veřejností i jeho rodinou záměrně utajily.
Reed v něm popisoval zoufalství z třetího krachujícího manželství, tentokrát s východoněmeckou herečkou Renate Blumeovou, a ze ztráty vlastní identity. V dopise se dokonce omlouval přímo generálnímu tajemníkovi NDR Erichu Honeckerovi za to, že by jeho dobrovolná smrt mohla poškodit mezinárodní image socialistického státu.
Zdroj: ČTK









Kuvajtská armáda v noci na čtvrtek oznámila, že reaguje na útoky bezpilotních letounů z Íránu, zatímco v Bahrajnu se rozezněly sirény varující před leteckým útokem. Napsala to agentura AFP. O nových zásazích na svém území během čtvrteční noci informoval také Írán, a to po dalším americkém úderu proti tomuto státu.



Bývalý šéf ukrajinské diplomacie Dmytro Kuleba v rozhovoru pro pořad Spotlight analyzoval současný stav konfliktu a proměnu mezinárodní podpory. Podle něj už Ukrajina není v pozici slabšího hráče bez karet, jak ji loni popsal Donald Trump. Naopak, země dokázala stabilizovat frontu a přenést válku na ruské území. Klíčem k vítězství je však podle něj vytrvalost a pochopení, že kompromis není možný.



Film zasazený do světa, v němž je přežití instinktem, ale lidskost volbou, vstoupí exkluzivně do českých kin od 27. srpna 2026. Snímek vychází ze strhujícího bestselleru Petera Hellera a může se pochlubit mimořádným hereckým obsazením v čele s Jacobem Elordim, Joshem Brolinem, Margaret Qualleyovou, Allison Janneyovou, Benedictem Wongem a Guyem Pearcem.



Německá pravicová extremistka Marla Svenja Liebichová zadržená v dubnu v Česku si svůj trest odpyká v mužské věznici. S odvoláním na rozhodnutí ženské věznice v saském městě Chemnitz o tom ve čtvrtek informovala agentura DPA.



Argentinští fotbalisté slavili středeční vítězství v semifinále mistrovství světa 2:1 nad Anglií s plakátem připomínajícím válku o Falklandy v roce 1982. Podle agentur jim za to hrozí trest od světové federace FIFA, jež politické projevy při zápasech zakazuje.