„Smrtící" jezero Natron. Zvířata mění v kámen, pro plameňáky je přitom rájem

Voda v jezeře dosahuje pH kolem 10,5, což z ní dělá tekutinu stejně žíravou, jako je čpavek nebo agresivní čisticí prostředky. Za tento chemický extrém vděčí Natron své poloze ve Velké příkopové propadlině. Nedaleká aktivní sopka Ol Doinyo Lengai totiž jako jediná na světě chrlí unikátní karbonatitovou lávu.

Její popel je tak bohatý na uhličitan sodný, který po tisíce let stéká do jezera. Chemie se v jezeře hromadí, protože nemá žádný odtok. Zbytek „práce“ dokoná Slunce, jež mělké, v průměru asi půl metru hluboké jezero dokáže prohřát až na 60 stupňů Celsia. V kombinaci se solí a zásaditostí tak představuje opravdu nehostinné prostředí, kde mnoho zvířat nepřežije.

Jezero, které zabíjí?

Pověst „jezera, které zabíjí“ si ale Natron nezaslouží. Zvířata tady totiž nezkamení zaživa jako v řecké báji o Medúze. Většinou uhynou z jiných příčin, teprve potom si jejich těla „vezme“ jezero, které je začne vysoušet a konzervovat.

Minerály obalí kůži, peří i srst, tělo ztuhne, získá šedobílou krustu a vypadá jako zkamenělé. Přesně tyto výjevy zachytil fotograf Nick Brandt, jeho ikonické fotky „solných soch“ obletěly svět a děsivou pověst Natronu jenom upevnily. „Když jsem ty tvory poprvé spatřil u jezera, byl jsem naprosto ohromen,“ řekl Brandt. „Okamžitě mě napadlo pořídit si jejich portréty, jako by byli živí,“ dodává. „Ale samotná těla jsou přesně taková, jak byla nalezena.“

Rudá voda jako varování

Za svou zlověstnou, sytě červenou barvu vděčí jezero mikroorganismům, kterým se v extrémně slaném a zásaditém prostředí paradoxně daří. Tito sůl milující tvorové se množí v takovém množství, že celou vodní plochu barví do odstínů krve. Pro většinu živočichů je to signál: tady se nepije, tady se nepřežívá. Voda totiž může vážně popálit kůži a oči tvorů, kteří se pokusí napít nebo se ponořit.

Až na výjimky.

Největším paradoxem jezera Natron je totiž fakt, že jde o nejdůležitější hnízdiště plameňáků malých na světě. Líhne se tady neuvěřitelných 75 procent jejich celosvětové populace.

Tělo růžových elegánů se zásaditému prostředí dokonale přizpůsobilo, nohy mají pokryté tuhou kůží a šupinami, které je před popálením chrání. Navíc jsou v jezeře chráněni před predátory, k hnízdům na ostrůvcích uprostřed žíravého bahna se totiž žádný z nich neodváží vstoupit. I pro plameňáky se ale může Natron stát nebezpečným domovem, pokud jeho toxicita vzroste nad únosnou mez.

Díky své unikátnosti se jezero Natron v roce 2001 dostalo na seznam mokřadů mezinárodního významu v rámci Ramsarské úmluvy. Křehký ekosystém ukazuje neuvěřitelnou schopnost života přizpůsobit se i těm nejnehostinnějším podmínkám.

Mohlo by vás zajímat