Šmíd: Gentlemanství je pro muže jako feminismus pro ženy. Chybí nám mužské vzory

Jiří Labanc Jiří Labanc
13. 9. 2022 13:50
Jen přidržet ženě dveře už dnes nestačí, muž by jí měl pomoct dostat se na pozici, kde chce být. Myslí si to lektor etikety a moderního oblékání Daniel Šmíd, který letos na podzim vydá svou novou knihu Gentlemanual. V ní mimo jiné řeší, jak být lepším mužem i jak získat sebevědomí a naučit se zodpovědnosti. "Přiznat slabost je jedna z největších mužských sil," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Základy sebevědomí vznikají již v dětství," říká Daniel Šmíd.
"Základy sebevědomí vznikají již v dětství," říká Daniel Šmíd. | Foto: Archiv Daniela Šmída

Kdo dnes o sobě může říct, že je dobrý chlap?

Muž, který si důvěřuje, který má vědomí sebe sama a ví, co "dobrý chlap" vlastně je. Muž, který má zkušenosti a ví, že je schopen žít dobrý život. Ten o sobě může říct, že je "dobrý chlap".

Sebedůvěře se ostatně ve vaší nové knize Gentlemanual věnujete. Jak se dá získat?

Nejlépe asi tak, že párkrát šlápnete vedle, něco se vám nepodaří, a přesto se do stejného kroku odvážíte znovu, tentokrát však s vůlí uspět, být lepší než minule. Zkušenost je tak nástrojem, který vám umožní onu věc podruhé neudělat špatně, neopakovat chybu.

Dá se ale sebedůvěra získat i jinak než předchozími neúspěchy?

Jistou sebedůvěru můžete získat zpětnou vazbou. Když vám někdo, jak se říká, nastaví zrcadlo, daruje vám kritiku, ať už sám od sebe, nebo na vyžádání. Například řekne, že by mu vyhovovalo, kdybyste se choval k ostatním v kanceláři jinak. Na základě této informace si uvědomíte, proč se s vámi nikdo extra nechce bavit. Změnou v chování získáte důvěru a můžete být tím, který jako první naváže rozhovor v kuchyňce.

Foto: Archiv Daniela Šmída

Důležité je však zmínit, že základy sebevědomí vznikají v dětství. Rodiče totiž své dítě potvrzují, nebo nepotvrzují. Pod potvrzením se skrývají fráze, které dítě chápe jako "jsi dost dobrý" nebo "nejsi dost dobrý". V té době se tvoří ty nejpevnější kořeny sebevědomí, vědomí sama sebe. V případě, že vám rodiče nepodráží nohy srovnáváním typu: "Podívej se, Anička už to umí a ty jsi pořád takové nemehlo" nebo "Kdy se konečně oženíš?". To jsou fráze, jimiž rodiče mohou u svých dětí negativně ovlivňovat jejich sebedůvěru v dětství i v dospělosti. Dospělost není otázkou věku, je to jistá forma vědomí. Sebe-vědomí.

Jak tedy rodiče mohou svým dětem sebevědomí vybudovat? Jen tím, že je nebudou srovnávat s ostatními a nemluvit vůči nim negativně?

Například potvrzováním toho, co to dítě dokáže, lze sebevědomí vybudovat, respektive podporovat. Je vhodné neříkat "jsi hodný chlapeček" nebo "ano, takhle vypadá moje hodná holčička". Dítě se začne chovat tak, aby vyhovělo přáním rodičů, aby bylo "hodné".

Rodiče by měli hodnotit vždy činnost, ne dítě jako člověka. Když budu mluvit o chlapcích, kteří dorůstají v muže, protože to je předmětem mé knihy, je bezpodmínečně nutné kritiku nevázat na osobu, ale na to, co dělá. Například: "To se tentokrát nepodařilo, zkusíme to znova" nebo naopak "Dobrá práce, to se povedlo". A zde může vznikat sebevědomí. Rodič se totiž nedotýká osoby, ale dotýká se toho, zdali tu činnost dítě umí, zvládá nebo ne.

Co si vzít "na vrchol hory"? Zodpovědnost

V knize přirovnáváte, že cesta ke gentlemanství je jako výšlap na vrchol hory. Co je ale tím základním táborem?

Základním táborem je zcela jistě odpovědnost. Být zodpovědný za své kroky. V okamžiku, kdy jsem v základním táboře, musím umět být odpovědný za své činy vůči sobě i svému okolí. Musím respektovat lidi kolem, přírodu nebo podmínky, které kolem mě vládnou. Musím se ohlížet na dopady mého konání, ať budou sociální, nebo třeba zdravotní.

Pokud v této úvaze půjdu dál, tak už v základním táboře musím mít výbavu na cestu nahoru. Nemůžu v základním táboře začít shánět, jestli někdo nemá navíc spacák. V přeneseném slova smyslu to znamená, že musím mít ještě i jiné vlastnosti, spoustu hodnotných vlastností, které mi na cestě pomohou a budou mě na ní podporovat.

Je taky pravděpodobné, že při cestě na vrchol narazím na překážky. Co to může být? 

Nepochopení. Rozhodnete se být gentlemanem, děláte "svou práci", jdete směrem na vrchol, jste na své vlastní cestě. Rozhodl jste se jít i přesto, že cílem je cesta, protože vrcholu nelze dosáhnout nebo je opravdu daleko. Lidé, kteří vás nepochopí, vám mnohdy řeknou "Co to tady na nás nacvičuješ? Proč někomu vlastně otevíráš dveře, když to dokáže sám?".

Právě sebe-vědomí může námitky a nepochopení velmi dobře překonat. Jako sebevědomý muž mohu říci, že takhle je to správně. Je to moje cesta, jsou to moje kroky, které neubližují ani mně ani nikomu jinému.

Daniel Šmíd (51)
Autor fotografie: Archiv Daniela Šmída

Daniel Šmíd (51)

  • Vystudoval obor Vedení hotelů a gastronomických zařízení na střední hotelové škole. Dlouhé roky působil jako obchodník, manažer i coby tajemník sektorových rad.
  • Jako lektor moderní etikety a korektního vystupování a gentlemanství vystupuje od roku 2008, postupně se začal věnovat i pánským oděvům.
  • Dnes propaguje etiketu na základních a středních školách a univerzitách, kde rovněž vede projekt Zdvořilost do škol. O kultivaci firemního prostředí přednáší ve firmách a na konferencích.
  • Mezi jeho knižní díla patří kniha o chování pro děti Planeta ETK-017 (2018), o pánských oděvech a moderním gentlemanství pojednává Smart Casual (2020), na kterou volně navázala kniha o chování v domácnosti Etiketa domácí (2021), a Gentlemanual (2022).

Další překážkou může být i volba příliš prudké cesty. Nezvolíte tu osvědčenou metodu, tedy jít pomalu, která znamená učit se, vnímat a umět se zastavit, užít si ten okamžik, byť by to mělo být deset vteřin. Spěch a touha cestu zkrátit je často na našem putování směrem k gentlemanství také překážkou.

Jsou ale některé překážky jakýmsi nutným zlem, kterým si musíme projít, abychom se z nich nakonec poučili?

Na cestě může být překážka, jejíž překonání nás může automaticky posunout. V zásadě si však nemyslím, že je nutně třeba, abychom se setkali s něčím konkrétním, konkrétně negativním.

Napadá mě jedině nelitovat těch nesprávných kroků. Někdy bývají muži ve svých úvahách příliš sebekritičtí, podléhají jakémusi sebetrýznění po neúspěchu, které však nikam nevede. Pokud už jsem ten krok udělal, byť by měl být špatný, byl to průšvih, doslova "kámen úrazu", nezbývá než se zastavit, zamyslet se, zahojit se a jít dál.

Dokážou podle vás lidé ocenit uznání chyby?

Uznat před ostatními chybu, tedy nesprávné rozhodnutí, je vhodné. Společně s uznáním je však nutná omluva. Ve většině případů omluva postačuje a vy nemusíte vysvětlovat, že to byla hloupost a jak k tomu došlo. Některým lidem jsou důvody pro vaše nesprávné rozhodnutí jedno. Zároveň však platí, že přijetí omluvy je pro vás základ pro další cestu. Můžete se vydat dál.

Lidem velmi blízkým je někdy vhodné vysvětlit, které kroky vás dovedly k selhání. Myslím, že to většinou ocení. Myslím si však také, že my muži smíme méně vysvětlovat a více konat, postarat se o nápravu. Nesnažit se to v uvozovkách "okecávat", zdůvodňovat, případně hledat zástupné důvody. Co mi upadlo, vezmu znovu se slovy "omlouvám se" a jdu dál. Jsem-li však dotázán na důvody mého nesprávného rozhodnutí, jistě vztahům pomůže, když vysvětlení poskytnu.

Omlouvání beru jako proces uznání nesprávných rozhodnutí. Umět se omluvit je jedním z pilířů soužití. Zároveň bychom se neměli spoléhat na to, že všechny naše chybné kroky vždy vyřeší omlouvání. To je nezralé. Cílem je mít co nejméně důvodů k omlouvání.

Naučit se zodpovědnosti

"Hanba tomu, kdo ve zlém to myslí," píšete v Gentlemanual. Nabízí se proto otázka, kdy se z gentlemanství stává pozérství?

Asi v okamžiku, kdy to myslíte ve zlém. Ve chvíli, kdy si řeknete, že vám to pomůže k jednostrannému zisku, k prospěchu. Gentlemanství není nástroj, který by měl pomáhat k takovému plytkému "vítěznému efektu". Gentlemanství se obrací nejprve dovnitř. Být dobrým mužem, správným chlapem, je výhra sama o sobě. Až "tam" někde uvnitř získá odraz, když ji přijmete jako svoji identitu, teprve pak je vidět navenek. Pozér může být člověk, který se může za gentlemana vydávat, používat podobná vyjádření a dělat se lepším, než jsou ostatní. Pozérovi jde nejčastěji o to vypadat lépe než ostatní. Může se stát, že nám jeho pozérství dlouho zůstane ukryto. On sám však umí nejlépe rozpoznat, kým je. Efekt času, tedy dlouhodobost, je veličina, která odhaluje pozéry a potvrzuje gentlemany.

Když jste minulý rok napsal knihu Etiketa domácí, k jejímu vydání vás motivovalo, že v Česku nebyl návod, jak komunikovat se svými blízkými. Co zde ale chybí nyní v případě knihy Gentlemanual?

Vnímám, že velká část mužů své sebevzdělávání nijak zvlášť nepodporuje. Zlepšují se ve sportu nebo třeba v práci, ale nevnímám, že by pracovali sami na sobě, na muži jako takovém. Nevěnují se významu a péči o mužství. A ženy mužům utíkají ve smyslu vědomí. Navíc vzdělávají sebe i jedna druhou sdílením. Mužům však sdílení, předávání hodnot spojených s mužstvím, chybí dlouhodobě, řekl bych že více než 150 let. Velmi často muži vyrůstají, aniž by dostali informace o tom, co to znamená "být mužem", co zde mají za úkoly a proč tady vlastně jsou.

Vidím kolem sebe spousty mužů, kterým chybí odpovědnost. Jsou často nezodpovědní v práci, na silnici i ve vztahu. Nekonají vědomě, ale jistou formou volí cestu "pokus omyl" a doufají, že to vyjde. Často nejsou těmi, kteří dokáže zabezpečit svoji rodinu a okolí, vytvořit rezervu. Mnohdy jsou slabí, přehlížejí negativní projevy ostatních, jen aby se nedostali do sporu.

Muži často nejsou těmi, kteří převezmou odpovědnost za skupinu, tým nebo pár. Nemají schopnost vést. Tím nemám na mysli dogmatického vůdce, ale muže, který vede svoji ženu při tanci. Aby jí poskytl pocit bezpečí a pohodlí. Muži musí z podstaty své tělesné konstituce a odolnosti umět chránit blízké a rodinu. Nemůže nastat situace, kdy muž své ženě vystrašeně řekne, aby se šla podívat do sklepa, protože tam něco chrastí. Je normální mít strach, ale nemůže se vzdát odpovědnosti za bezpečí a říct "já tam nejdu, běž ty". Jsou situace, kdy muž musí být pro své okolí nebezpečný.

Kde má ale najít odvahu do toho sklepa jít nebo se naučit vést při tanci?

Sebedůvěra, sebevědomí. Víra ve své vlastní schopnosti a znalosti. Je nutné být odpovědný za své zdraví, za svoji fyzickou sílu a na druhé straně umět pracovat se svojí jemností. To však tatínkové své syny neučí. Často jim říkají "nebuď bábovka, neplač, nebreč, jsi přece chlap", a pak na ně navíc sprostě pořvávají na fotbalových hřištích nebo kurtech, že jsou nemehla, protože nedali gól či poslali míček do autu.

Pokud vás tedy chápu správně, je dobře, když muž umí přiznat i slabost.

To je jedna z největších mužských sil, přiznat slabost. A nalézt v sobě jemnost a cit a nestydět se za to.

Jak mě to ale může posunout, když se nebojím mluvit o tom, co mě trápí?

Vyřčené se někde odrazí. Když přiznáte, že máte strach, tak z vás ten strach "může vylézt" a ukázat se. Vy se pak na něj můžete doslova podívat, promluvit s ním a pracovat s ním. Nebo můžete dostat podporu, zpětnou vazbu od svého okolí. Jestliže umíte mluvit o svých vlastních trápeních, může se vám dostat dobré rady, pochopení a námětů, jak to vyřešit.

Dá se naučit zodpovědnosti?

Určitě. Tuto schopnost nedostáváme jako výbavu při narození, musíme to vidět na okolí, převážně na rodičích. Když rodič řekne, že se něco stane v sedm hodin, tak to musí v sedm být. Dítěti musí umět ukázat, že slovo platí. Jde o signál, který dětem říká, co je normou. Držet dané slovo, dodržet slib je norma. Že je to venku běžné jinak, ještě nic neznamená.

Foto: Archiv Daniela Šmída

Pokud rodiče řeknou dětem, že zmrzlinu dostanou až po obědě, tak by měla zmrzlina po obědě být. Není však možné, v případě, že dítě sní dvě tři sousta, zmrzlinu dítěti odepřít. Nebylo-li přesně řečeno, kolik toho má sníst, nebo nebylo řečeno, co přesně znamená "po obědě". Takže opatrně se slovy. Děti rodičům do jistého věku bezmezně věří.

Přesto se mohou najít dospělí lidé, kteří si uvědomují, že nejsou zodpovědní, ale rádi by se to naučili.

Myslím si, že může pomoci buď ten zmíněný "kámen úrazu", jev, který nás naučí zodpovědnosti, nebo se jí lze naučit s ostatními muži. To znamená být s muži, kteří budou zodpovědní. V takovém společenství, ve sportovním týmu nebo zájmové skupině je potřeba mít také sebereflexi a upřímnou nezištnou zpětnou vazbu od svého okolí. Takových mužských uskupení je však málo.

Je ale nutné být pouze s muži?

Ne nutně, pro chlapce je to však lepší. Také dívkám mnohdy chybí vzory mužské cti. Myslím si, že mladým mužům chybí vidět mužskou zodpovědnost. Učit se vést, chránit a zabezpečit rodinu je mužskou rolí a tu se chlapci a mladí muži musí naučit od mužů. Vím, že tímto narážím na vědomou nerovnost. Mužská pevnost a zodpovědnost je něco jiného než chápavá měkká náruč ženy. Muži by měli ukázat těm mladším, že každodenní cíl je postarat se o bezpečí svého nejbližší okolí.

Pomoct ženám tam, kam chtějí

Kam by se dnešní gentlemanství mělo posouvat? Jistě už to není jen o tom, že náhodné ženě přidržíme dveře.

V žádném případě to není jen o tom. Gentlemanství by se dnes mělo posunout k tomu, co kdysi bylo, k jemnosti. Není to však posun zpět k "jemnostpánům", kdy původ, jistá urozenost z muže dělala automaticky gentlemana. Jde o druhou fázi gentlemanství, tedy charakter, soubor vlastností, schopností a znalostí. Jde o určité způsoby jednání, které jsou přijatelné až atraktivní, a společnosti něco přináší. Gentlemanství dneška znamená nemyslet jen na sebe, konat a jednat s ohledem na druhé. Na druhou stranu to však znamená nalézt sám sebe, přijmout se a uvědomovat si své kroky.

Nakolik dnes gentlemanství proniká do feminismu? Věřím, že bychom z pozice mužů měli ženám metaforicky otevírat i ty dveře, které jim pomohou nejen se dostat do nebo z budovy, ale taky jim pomohou vystoupat do vyšších pozic, někde, kde budou slyšet a bude jim nasloucháno.

To každopádně. Každý muž by měl pomoci ženě dostat se tam, kam ta žena patří, tam, kde chce být. Nejde však o vztah muže k ženě, ale člověka k člověku. Muži ženám až do 80. let minulého století jisté pozice odpírali. Často byla politika či vedení firem jen součástí mužského světa, výjimky byly, bylo jich však poskrovnu. Za zmínku jistě stojí "velké ženy" formátu Margaret Thatcherová, Madeleine Albrightová či Indira Gándhí. Na druhou stranu si však myslím, že ženy například nepatří do ringu. Touha nabídnout ženám vše mužské nás dostala do situace, ve které jsme.

Co tím myslíte?

Dříve častá mužská nabubřelost, nadutost a povýšenost, která před několika lety splaskla jako mýdlová bublina, dostala muže "s máslem na hlavě" do pozice bázlivosti rozlišovat mužské od ženského, ženy od mužů. Odvážím si říct, že gentlemanství je pro muže dneška jako feminismus pro ženy v 60. a 70 letech minulého století. Jde o zvědomění, kým jsme. Jde o to vědomě rozlišit, že muž je mužem, a definovat, co to pro něj a společnost znamená. Není však vhodné hnát gentlemanství do radikální krajnosti, jako radikální feminismus, který odmítá galantnost. Nechci bezohledné gentlemanství, ale chci pobídnout muže k hnutí mysli. Abychom si za dvacet let mohli říct "dobrá práce, ještě že jsme to tehdy udělali".

Jak se do toho promítá i krize mužství? Hledá se dnes hůře mužům v době emancipace a feminismu způsob, jak se k ženám ve vztazích chovat?

Každopádně, spousta žen přerůstá své muže vědomím. Pokud se muži vědomě a cíleně nedostanou na vyšší úroveň, nenaleznou za dvacet let ženy muže sobě rovného. Ženy muže za poslední dekády předběhly a nechaly nás pozadu. Muži jim, s jistou dávkou obav z nařčení z podpory nerovnosti, přenechali prostor. Možná si řekli "ano, ano, to musíme nyní udělat pro ženy". A zapomněli přitom na sebe. Přitom nejde o to, kdo bude lepší, kdo kde bude sedět a co řídit, ale jak to budeme dělat společně i přesto, že jsou ženy a muži odlišní.

Tomu nerozumím. Mám pocit, že jsme naopak jako muži vždy mysleli pouze na sebe. Snaží se tedy gentlemanství, o kterém se teď bavíme, o jakousi rovnováhu, nadřazenost, podřazenost?

Podle mě je nutné uvažovat především o polaritě ve smyslu různorodosti. Neuvažovat tak, že je muž nebo žena lepší, ale tak, že někdo je plus a někdo minus. Přičemž minus není negativní v pravém slova smyslu a plus neznamená pozitivní. Potřebujeme plus a minus k tomu, aby vzniklo napětí, zdravé vzrušení a zájem o druhé.

Jsem pro zachování polarity. Snažit se mít všechny bytosti na stejné úrovni ani nelze, každý je jiný a je to tak správně. Některý člověk je silný, jiný ne, někdo je vyšší, jiný je vzrůstu menšího, někdo mluví kultivovaně, druhý jako hulvát. Různost je přirozená, součástí přírody. Když se teď spolu bavíme, máme za sebou zelenou zeď z rostlin. Vidíme, že žádná rostlina není stejná jako ta vedle ní, a přesto je to krásná zelená zeď. Pokud bychom chtěli mít všechny rostliny stejné, co by to bylo za zelenou zeď?

Nemyslím si, že cesta vede k tomu, že někdo je lepší a někdo horší, ale k tomu, že každý je jiný, nikdo není stejný jako druhý. Cesta vede směrem k zlepšování, kultivaci člověka. Jen tak můžeme směřovat ke kráse jinakosti, síle individuality, zachování polarity a různorodosti.

Mohlo by vás zajímat: S muži nemůžeme bojovat. Na konci snu o emancipaci je často osamění, tvrdí Kovářová

Prošla jsem si obdobím feministky kráčející za svým cílem, ale dnes vidím, že svět není černobílý, říká advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy