Skejt byl symbol z Ameriky, to se komunistům nelíbilo, říká režisér filmu King Skate

Jindřich Göth
25. 9. 2018 20:23
Režisér, spisovatel a novinář Šimon Šafránek natočil dokumentární film King Skate, který vzdává hold skejťácké komunitě v tehdejším Československu. Snímek, v němž hraje značnou roli skvěle vybraná hudba, je jednou z výrazných filmových událostí letošního podzimu. Se Šimonem jsme se sešli na novinářské projekci a vzhledem k faktu, že nás pojí přátelství a několik let jsme spolu strávili v redakci časopisu Instinkt, jsme zachovali při rozhovoru tykání.
Film King Skate vypráví o prvních nadšencích do skejtování a zároveň je svébytným audiovizuálním portrétem tehdejší doby. | Video: Aerofilms, foto Luděk Váša

Jak dlouho trvalo natáčení King Skate?

Zhruba tři roky. Odstartovalo to tím, že jsem si šel do knihovny vypůjčit knížku Prkýnka na maso jsme uřízli od Martiny Overstreet a Michala Nanorua. Vlastně ani přesně nevím, proč jsem si ji chtěl půjčit, možná už jsem tušil, že by se z toho dalo něco udělat. A aspoň jsem si taky po dvaceti letech obnovil průkazku do knihovny. Nicméně otevřel jsem ji a okamžitě mě to dostalo: divoké historky o přátelství, svobodě a rebelii, které vůbec nebyly tak šedivé, jak jsem tu normalizaci vnímal, k tomu spousta autentických, syrových fotek. Bylo mi jasné, že je to téma jako hrom. Teď jenom aby byly i filmy. A byly. Zbývalo jen sejít se s Martinou a Michalem, protože jsem na tom nechtěl začít pracovat bez nich. Chvíli trvalo, než jsme se s Michalem Nanoruem konečně sešli a domluvili se, pak se sháněly peníze a podobně.

Když už byl materiál natočený, hodně práce se odvedlo ve střižně, kde jsme se střihačem Šimonem Hájkem proseděli týdny a měsíce. Sešli jsme se vždycky ráno ve čtvrt na devět, když jsme odvedli děti do škol, a pustili jsme se do toho. Pak se to celé čistilo, řešil se zvuk a finální úpravy se dodělávaly vlastně ještě týden před festivalem v Karlových Varech, kde jsme měli slavnostní premiéru.

Jsi spokojený s finální podobou filmu, nebo bys udělal něco jinak?

Zásadně ne. Netrápím se tím. Když jsem to ale v těch Varech poprvé uviděl na tom obrovském plátně, největším v Česku, došlo mi, jak strašně důležité je vidět to s tou masou lidí. I když je to taky zvláštní, že přesně hledáš, kde co by mohlo být ještě líp, jinak, je to zkrátka mikroskopie. Ale s těmi lidmi vnímáš, jak pracovat s tempem, jak dát lidem čas prožít emoci a podobně.

Co ti ještě tahle práce dala?

Především jsem se pořád něco učil, vlastně každý den, mám ten pocit. A pak se mi líbilo, že se nám podařila taková citovka. Při práci na dokumentu vždycky tak nějak "vytěžuješ lidi", abych použil ten novinářský slang. Něco z nich dostáváš, samozřejmě s určitým tvůrčím záměrem, ale přijde mi fajn, když jim můžeme taky něco vrátit. Proto jsem byl rád, že jsme měli premiéru právě na karlovarském festivalu, v tom krásném Velkém sále. Navíc Karlovy Vary byly jedním z raných center českého skejtování a teď tam spousta těch starých pardálů přijela, měli narvaný sál a po letech se mohli znovu podívat na svoje životní příběhy.

Byl jsi před uvedením nervózní?

Celý den to víceméně šlo, až ale asi hodinu před začátkem to na mě dolehlo fest. Stál jsem tam s nějakými šedesáti lidmi, jejichž vzpomínky jsem si vzal a udělal z nich něco vlastního. A oni to předtím neviděli, nikdo z nich. A začalo mi letět hlavou, jestli jsem si třeba moc neutekl, co oni na to vlastně řeknou. No dopadlo to dobře.

Jezdil jsi někdy na skejtu?

Párkrát jsem na tom stál, to bylo okolo revoluce. Měli jsme na chalupě ten český skejt Esarol. Vůbec ten krám nejezdil, nic se na něm nedalo dělat. Nechal jsem toho, ani jsem se nemotal okolo žádné skejťácké party, takže jsem se k tomu nikdy pořádně nedostal. Obdivuju to jako svého druhu umělecký souboj s gravitací, splynutí člověka a prkýnka je magický. Když jsme natáčeli, občas jsem si na nějaké to staré prkno stoupl, taky jsem se parádně majzl do hlavy.

Čili ne, skejťák rozhodně nejsem. Fascinoval mě na tom ten pohyb, dynamika. A pak taky to, jak se to tenkrát před revolucí semklo do takové pevné, ale přitom pestré komunity.

Která byla asi o to silnější, oč silněji na ni tlačil tehdejší režim.

Ono to nikdy nebylo zakázané. Skejt byl obecně prostě nový. Navíc z Ameriky, čili ze Západu, byl to určitý symbol, což se komunistům nelíbilo. Na druhé straně to byl z jistého úhlu pohledu sport, což se jim zase líbilo. Tahle dvojlomnost samotná mi přišla zajímavá, plus ti lidi, kteří se kolem skejtu pohybovali. Přitahovalo to výrazné osobnosti. Jeden trénuje a závodí. Druhý inspiruje tím, že dělá vylomeniny, další je pankáč. Každý je jiný, ale to prkno je spojuje, dává jim svobodu a bezstarostnost.

Ve filmu máme scénu z Březin, což je obec blízko Poličky. Jeden z těch kluků dostal od táty k narozeninám kubík dřeva, z kterého na kraji lesa u potoka postavil dřevěnou u-rampu. V létě tam jezdili na týden nebo dva. Stanovali tam, v potoce měli sud piva a jezdili a jezdili. To jsou přece skvělé prázdniny! My jsme na to vždycky koukali ve střižně a jenom jsme si povzdechli: "Bylo by skvělý tam bejt!" A věřím, že tenhle pocit je přenositelný i pro lidi dneska, a navíc pro ty, kterým je celé ježdění na skejtu úplně ukradené. Hlavní je prostě to, že v patnácti už nechceš jezdit s rodiči na chalupu. Radši budeš blbnout se svojí partou, pít pivo, milovat se, s kým chceš, a tady navíc se hecuješ tím skejtem, na který se navíc skvěle kouká.

Byl jsi někdy v takovéhle partě?

Nikdy. Já jsem byl dost plachý a pořád jsem. Když se teď dívám na svého syna, jak se ve škole baví s každým, teda asi ne úplně s každým, ale mou optikou fakt s každým, koukám na to jak u vyjevení. A jsem rád. Pro mě byla v tomhle ohledu základka docela peklo. Moc zážitků z toho nemám.

A o těch několika, které máš, pak natočíš dokument.

Jasně, tenhle žánr je v tomhle skvělý. Posloucháš lidi, neřešíš sebe sama. Když to ještě vztáhnu na sebe, mám pocit, že i ve svých knížkách jsem vždycky měl nějaký autobiografický prvek. I když je to třeba vtipné, pořád je to něco na způsob ego tripu, na kterém si jedeš. Je v tom chtě nechtě trochu narcisismu, který pro mě v dokumentu chybí. Jako v novinařině - prostě na sebe zapomeneš. Svoje ego potlačíš a posloucháš příběhy lidí.

Jak se díváš na věci, které dělá třeba Vít Klusák, který výrazně upřednostňuje svoje ego?

Je to jeho styl, poznáš to. A to je důležité. Může to být i zábavné, třeba jako ten chlápek, co se točil, když byl na hamburgerové dietě.

Myslíš Morgana Spurlocka a film Super Size Me. To chápu, ale jde mi ještě o něco jiného. Nakolik je pro tebe košer v rámci dokumentu manipulovat s lidmi, které natáčíš? Třeba Klusákův Svět podle Daliborka už je pro mě v určitých okamžicích dost za hranou.

Nemám potřebu ani chuť někoho soudit. Je to každého věc. Já tedy v tuhle chvíli v Praze už chodím jenom na dětské filmy. Teď jsem se synkem viděl druhé Úžasňákovy. Předtím jsme ho vzali na Psí ostrov od Wese Andersona. Vztekal se, že to má titulky.

K psaní knížek už se vrátit nechceš?

Rád bych, něco rozepsaného mám, ale nevím kdy. Jsem rád, že můžu točit film, protože to jsem chtěl vždycky dělat, akorát ta cesta je delší.

Setkáváš se s lidmi, sbíráš jejich příběhy… Pamatuju si, když jsi nastupoval do redakce Instinktu, říkal jsi, že v žádném případě nechceš dělat rozhovory.

No a nakonec mě to bavilo úplně nejvíc. Když jsem odešel, dělal jsem pro Českou televizi hudební pořad Kombo, což byly dokumentární profily kapel, spojené s jejich koncerty. To mě taky bavilo hodně. No a pak jsem natočil dokument Země revivalů o kapelách, které se "živí" tím, že přehrávají cizí hity a působí vlastně jako dvojníci. Vystupuješ jako Michal David prostě. Věc, která se dá velmi snadno odsoudit, třeba jen nějakým výkřikem na sociální síti. To je jeden přístup. Ten druhý ale je jít za lidmi, kteří tohle dělají, a bavit se o tom s nimi. Bez předsudků, pokud možno.

V King Skate zní krom dalších písničky Kill the Dandies! nebo Moimir Papalescu & The Nihilists, kterým jsi točil klipy. Věnuješ se tomu i nadále?

Klipy jsem dělal dlouho, točil jsem třeba 3D video pro Tata Bojs a podobně. Je to na jedné straně práce z lásky, protože makáš s kapelou, kterou máš rád, na druhé straně je to obrovský porod. Tím, že tu kapelu nějakým způsobem prezentuješ, prodáváš, tak oni do toho chtějí mluvit, samozřejmě, což někdy prospěšné je, jindy míň. Navíc se pořád točíš v tom, že nejsou peníze. A není to jenom o zdejším prostředí. Režisér Romain Gavras mi říkal, jak připravuje klip čtyři měsíce, protože nemá peníze, takže to musí dělat pečlivě. A přitom točí s Kanyem Westem.

Pro mě pak už bylo úmorné řešit, že na ty nápady není rozpočet, takže co se dá kde osekat. Na druhou stranu jsem asi taky neměl žádné geniální nápady, takže jsem toho nechal. Jenže loni se to zlomilo, když jsme začali jen tak blbnout se synkem Oliverem a s kamerou. Natočili jsme kratičký souboj štiky a T-Rexe. A pak zas něco. A najednou na venkově krásný soumrak. Oliverovi jsem řekl, ať po té louce běhá, natočil jsem to a už v tu chvíli jsem věděl, že mi to zapadá do písničky od Kill the Dandies!. Takže jsem to udělal, dal jim to a hotovo. Podobně jsem postupoval i s kapelou FVTVRE, kterou po rozpadu Sunshine rozjel Kay Buriánek. To jsou neopakovatelné okamžiky, kdy se ti nálada okamžitě spojí s konkrétní muzikou, natočíš to teď a tady a zadarmo.

Když jsme u muziky v King Skate, tam je hodně pestrá směska. Od The Clash, Devo, Sex Pistols, Zóny A, Garáže až k Markétě Muchové.

Já jsem v první řadě chtěl, aby soundtrack vycházel z dobové muziky a aby byl pestrý. Ti skejťáci jednak všichni neposlouchali Pistole, jednak by to byla nuda. A Markéta Muchová je odraz doby. Pak tam máme ty Slováky, Laca Lučeniče, Mira Žbirku. Slováci měli v 80. letech mnohem nápaditější muziku než my.

Pak jsme tam dali Stánek od Visacího zámku, což je věc, která tam přesně sedí, protože se odehrává na Strahově, kde se hodně jezdilo. Pak jsou tam aktuální české kapely jako Wild Tides, ovšem taky třeba francouzský elektroclashový projekt Pravda, který znám díky své dýdžejské zkušenosti.

Ona tam ta hudba vůbec hraje velkou roli, i v rytmu jednotlivých scén. Podle jakého klíče jsi ji vybíral?

Jako hudební dramaturg je pod filmem podepsaný Martin Přikryl z kapely The Prostitutes. On má ohromné charisma a dokáže nadchnout. Vřítil se vždycky do střižny a halekal: "Kluci, já tady mám úžasnou věc z Maďarska, poslouchá to můj syn, to tam musíme dát." Pak odešel, my jsme si to pustili a jenom se drbali po bradě. Ale obecně jsme rychle zjistili, jaký typ nálady a sentimentu s tím obrazem funguje. Sestavili jsme si playlist na Spotify, posílali si s Martinem písničky a šlo o to, udělat tu směs co nejpestřejší.

A na závěr zní Načeva a její Udržuj svou ledničku plnou, což je hodně katarzní moment.

Je to film o české komunitě, a tak jsem tam chtěl dát českou písničku. Bylo to hodně obtížné, protože ve střižně jsme si tam pracovně vlepili Heroes od Davida Bowieho, což mě napadlo na prvním místě, pokud jde o dojímavou pecku. Hledali jsme to dlouho, měli tisíc variant a pak jsem si tam dal tu Načevu. Spíš z hecu, co už prostě, poslouchal jsem ji pozdě v noci a naskákala mi husí kůže. Ta atmosféra šla přímo do jater. Ze směru, který jsem nečekal, což mě ohromně bavilo.

Podívejte se na rozhovor s Šimonem Šafránkem v DVTV

Bratři Formanové si originální skate přivezli z Ameriky v roce 1976, v Československu to bylo něco výjimečného, nikdo to neměl. Skaty se i vyráběly. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy