Vodní skauti si letos připomínají sté výročí své existence. Někteří ho sice slavili již v roce 2012, ale ti pravověrní i ti zodpovědní ze skautské kroniky vědí: Bodem nula je březen 1918, kdy vyrazil na první výpravu 1. oddíl vodních skautů. Tento moment je považován za skutečný vznik vodního skautingu pro děti.
Zajímalo nás, jak vypadá dnes, po sto letech a v moderní době. Dozvěděli jsme se o pozoruhodném 4. přístavu vodních skautů Jana Nerudy, jehož historie se začala psát před dlouhými 97 lety.
Sídlí na Žižkově u parku Parukářka, v místě, kde pravověrní Žizkováci říkají "Na Křížku". Žádný vodní tok se tu nenachází, děti musí jezdit za Vltavou na Smíchov. Co se tu naopak nachází ve velké míře, jsou luxusní apartmány, telekomunikační budovy a rušná tramvajová linka u zastávky Olšanská. Jak tady někdo může vést dětský oddíl?
Asi sto metrů od tramvajové zastávky uprostřed betonové žižkovské zástavby se nacházejí zašlá plechová vrata s nastříkaným nápisem "SKAUT". A za nimi začíná úplně jiný svět.
Od vchodu to na první pohled vypadá jako prostorné a pěkně přírodní dětské hřiště. Jenže opodál stojí stylová dřevěná klubovna a pak ještě jedna a také loděnice či sruby, které by člověk čekal spíše na břehu řeky Sázavy.
"Tady mají společenskou místnost pro schůzky Rackové, tady Kačky a tady Bobři," popisuje během prohlídky jeden z vedoucích oddílu Racků s přezdívkou Jack. "Vedle je kuchyňka, nahoře jsou ložnice a umývárny, které využíváme hlavně pro příměstské tábory. Pro děti z okolí je to takový poslední kousek klidné přírody uprostřed velkoměsta."
Když pronikáme hlouběji do nitra této oázy, míjíme ohniště, totem, dřevník a jaksi nepatřičně nad plotem trčí domy žižkovského resortu. Do toho ještě začnou bečet ovce a to už stojíme na pastvině se seníkem, kde se popásá početné stádo.
"Ovečky chováme na vlnu. A také nám pěkně spasou trávu. Pojďte se ještě podívat na včelíny a na dvorek se slepicemi. Máme vlastní vajíčka a snad bude brzy i med," míří dále Jack a míjí menší záměrně neudržovaný prales, dok na opravu lodí, malý skatepark, cvičiště pro parkour a lakrosové hřiště.
To všechno ale může brzy zmizet. Zelenou skautskou oázu je čím dál těžší uhájit před developery, kterým by se uprostřed nové luxusní zástavby na Žižkově podstatně více hodilo golfové hřiště.
"Zatím jsme si to místo ještě udrželi, ale od vedení vím, že je to čím dál složitější," říká Jack.
Nejlepší bude nedivit se vůbec ničemu a jen si vychutnávat dosud nepoznané zákoutí Prahy 3. Teď už by člověka ani nepřekvapilo, kdyby za hranicí pozemku tekla divoká řeka a skauti by tam začali snášet své pověstné pramice, jež jsou světově známým českým vynálezem, podobně jako stany s podsadou.
Ale ukazuje se, že s dostupností vody to přece jen tak jednoduché nebude. Malí kluci z oddílu Racků a ještě menší holky z oddílu Želv putují na tramvaj, devítkou na Můstek, dlouhým přestupem, během něhož stihnou Rackové udělat nespočet trestných kliků za drobné prohřešky, míří na trasu B a na Smíchov. A pak autobusem k Lihovaru, no a tam už to je - Vltava a loděnice 4. přístavu.
Když člověk sleduje následnou dřinu se všemi těmi pramicemi, kánoemi, měření dětí a pádel, strojení dětí do nepromokavých obleků, plovacích vest, bot do vody a pečlivé kontrolování, zda je každá vesta náležitě utažena asi na pěti místech, nutně se nabízí otázka: Není jednodušší vést suchozemský skautský oddíl a odpustit si všechnu tu námahu a také stres, že mi někdo zahučí do vody?
"To máte jedno, u suchozemských skautů zase musíte pořád dávat pozor, aby vám někdo nelezl na nějaký nebezpečný strom nebo na skálu a nepadal dolů. Navíc když spadnou děti do vody, tyhle vesty je nadnášejí tak, že si ani nenamočí hlavu. Vytáhnete je za límec a je to. Jo, loď, tu už jsme utopili, ale děti nikdy," směje se vůdce Racků Jan Mrkos, zvaný Hondzik.
Dvě desítky dětí mají konečně všechno potřebné vybavení a začínají vynášet pramice na vodu. Poprvé v této sezoně, několik nejmenších i poprvé v životě. Dva nejzkušenější pojedou samostatně na kánoi. "Umíš kormidlovat, ne?" obrací se kontrolně Hondzik na klučinu. "No, zkoušel jsem to na táboře," odpovídá nejistě. "Jo, takže umíš, to je skvělý," uzavírá rozhovor vedoucí.
Malí členové tu jsou vedeni k zodpovědnosti, samostatnosti a kuráži. Účinnost této metody se již brzy ukáže v praxi. Uprostřed Vltavy Hondzik vysvětluje záběr pádlem po směru plavby a kontra - proti směru. A už následuje názorná ukázka - divoký kolotoč, kdy levá strana pádluje vpřed a pravá kontra. Sotva se stačí posádka vzpamatovat, vůdce rozhodne: "No a teď půjde na kormidlo Mikrol!"
"Ale já na něm nikdy nebyl, já to neumím," brání se malý skaut, jehož staršímu bratrovi se říká Trol, a proto on je Mikrol, tedy "Mikro Trol".
"No právě proto se to naučíš," nedá se vyvést z míry Hondzik. A Mikrol se již opatrně prodírá posádkou na záď pramice. Chvilku má hlavu zamotanou novými záběry "přitáhnout" a "odlomit", loď neposedně poskakuje, ale za chvíli již rovně a neomylně směřuje k cíli. Mikrol se právě naučil kormidlovat.
Schůzku tradičně, tak jako v dávných skautských dobách, končí po povelu "pozor" pokřiky oddílů o tom, že členové jsou čestní a pracovití. Sotva se ozve "pohov" začnou se kluci okopávat, strhávat si kšiltovky a batohy. A začíná další dlouhý maraton trestných kliků - před loděnicí, na autobusové zastávce, na chodbě metra, zkrátka kdekoliv, kde právě došlo k prohřešku.
"Někteří rodiče si myslí, že když dají děti do skauta, už se postaráme, aby z něj vyrostl vzorný občan. Jenže výchova musí začínat v rodině, my tomu můžeme jen pomoci, ale člověka nepředěláme," krčí rameny jedna z praktikantek. "A teď si představte, že je budeme mít nepřetržitě dva týdny na táboře, to bude teprve veselo," usmívá se. Kluci si zatím sdělují nejnovější zážitky z počítačových her - koho "zmasili" a koho jim ještě zbývá zmasit.
Na rozdíl od svých vrstevníků ale krom toho také vědí, co je to dřina a nepohodlí, vydrží pádlovat ve výhni i v lijáku, pak si postavit stan a uvařit jídlo.
"Pořád tu jsou rodiče, kteří rádi jezdí na vodu a kteří chtějí, aby uměli jezdit i jejich děti. Někteří je dávají na vodní skauting proto, že je fyzicky náročný, jiní proto, že jsou od nás ze Žižkova a někomu se naše činnost zalíbila na příměstském táboře. Doba se mění, ale řeka, lodě a pádla stále zůstávají," uzavírá vůdce Racků Jan Mrkos.
Video: Na návštěvě u Racků a Želv. Tak vypadá český vodní skauting po sto letech
