


Byla to erupce, kterou by většina vulkanologů přešla mávnutím ruky. Žádná vytékající láva, žádné hroutící se hory. Přesto 20. února 1979 na Jávě rozpoutala sopka Sinila peklo. Zemřelo 149 lidí, aniž by spatřili jediný plamen. Zabil je „neviditelný vrah“ – bezbarvý plyn, který se tiše plazil údolím jako řeka a bral život každému, kdo mu stál v cestě.

V časných ranních hodinách 20. února 1979 vybuchla sopka Sinila na Jávě. Podle vulkanologického indexu šlo o velmi mírnou explozi. Přesto během několika hodin zemřelo 149 lidí v okolních vesnicích. Nezabíjela láva ani kameny, ale oxid uhličitý. Tiše stékal do nížin a vytlačoval kyslík. Zabíjel ve spánku i na cestách, kudy se lidé marně pokoušeli uprchnout.

V časných ranních hodinách 20. února 1979 vybuchla sopka Sinila na Jávě. Podle vulkanologického indexu šlo o velmi mírnou explozi. Přesto během několika hodin zemřelo 149 lidí v okolních vesnicích. Nezabíjela láva ani kameny, ale oxid uhličitý. Tiše stékal do nížin a vytlačoval kyslík. Zabíjel ve spánku i na cestách, kudy se lidé marně pokoušeli uprchnout.

Diengská plošina vypadá jako z pohlednice: starobylé chrámy, mlžné lesy a smaragdová jezera v nadmořské výšce 2000 metrů. Jenže pod touto krásou vře geotermální systém s teplotami přes 330 °C. Místní sice znali mytické „Údolí smrti“, kde občas padali mrtví ptáci, ale věřili, že jejich bohové a hory spí. Den 20. února 1979 ukázal, jak hluboce se mýlili.
Diengský vulkanický komplex na Jávě se rozkládá na ploše 6 × 14 kilometrů.
Starosta Sutikno byl zkušený muž, ale otřesy, které začaly po druhé hodině ranní, byly jiné. Nebyly silné, spíše dotěrné. „Mysleli jsme, že to přejde,“ říkal později. Celá vesnice Kepucukan byla vzhůru. Lidé seděli ve svých domech, svítili petrolejkami a čekali na svítání. Nikdo nevyhlásil evakuaci. Mezitím se hluboko pod jejich nohama trhala země a uvolňovala plyn, který se tam hromadil tisíce let.
Když se ozvala rána, nebyla to exploze, jakou známe z filmů. Sinila vychrlila jen oblak páry a horké bahno. Na vulkanologické škále šlo o nejslabší stupeň VEI-1. Jenže zatímco lidé sledovali kouř na obloze, u jejich nohou se začalo dít něco mnohem děsivějšího. Z puklin kolem nového kráteru Sigluduk začal vytékat téměř stoprocentní oxid uhličitý. Neviditelný, ledově klidný a stoprocentně smrtící.
Když se vesničané v panice rozhodli Kepucukan opustit, instinktivně zvolili hlavní cestu směrem k Baturu. Byla to fatální chyba. Cesta totiž klesala do mírného údolí. Právě tam se plyn „vylil“ z kráteru nejdříve. Celkem 142 lidí zemřelo v řadě za sebou na této silnici. Ti vzadu viděli ty vpředu padat, ale v šeru si mysleli, že klopýtají. Běželi jim pomoci a vteřinu nato padli také.
Oxid uhličitý je o 50 procent těžší než vzduch. V tu osudnou noc se choval jako neviditelná tekutina. Nestoupal k nebi, ale stékal do údolí a koryt potoků. Vytlačil kyslík z každé prohlubně. Stačilo pár nádechů. Při koncentraci nad 10 procent nastává okamžité bezvědomí. Člověk nepanikaří, prostě usne – a už se neprobudí. Plyn byl navíc bez zápachu, takže oběti kráčely do pasti, kterou nemohly vidět ani cítit.
Smrt si nevybírala. Mezi oběťmi nebyli jen prchající vesničané, ale i čtyři dobrovolníci a záchranáři. Přišli do zasažené oblasti hned po rozednění, kdy se plyn ještě nestihl rozptýlit. Viděli ležící těla a chtěli je odtáhnout do bezpečí. Stačilo se jen trochu sehnout k zemi – tam, kde byla koncentrace CO₂ nejvyšší – a „vrah“ udeřil znovu.

První ranní paprsky odhalily scénu jako z hororu. Silnice lemovaná těly, která vypadala nedotčeně. Žádné popáleniny, žádná krev. Jen lidé, kteří vypadali, že uprostřed běhu usnuli. Kolem nich ležely stovky mrtvých ptáků, hlodavců a dobytka. Ryby v rybnících plavaly břichem vzhůru. Tisíc dalších lidí v okolí se dusilo a končilo v nemocnicích s těžkým poškozením plic.
Kepucukan po té noci přestal existovat. Vláda rozhodla, že místo je příliš nebezpečné. Přeživší, jako osmdesátiletá Marjani, byli nuceni odejít stovky kilometrů daleko. Dnes na místě vesnice rostou jen keře, které zakrývají základy domů. Půda je tu stále zrádná – i po 45 letech obsahuje kapsy plynu. „To místo má paměť,“ říkají místní. A mají pravdu, pod zemí to stále vře.
Tragédie na Sinile nebyla jen lokální nehodou, byla to vědecká lekce. Studie Patricka Allarda z roku 1989 potvrdila, že plyn přišel přímo z magmatu. Tato fakta později pomohla vysvětlit ještě větší katastrofu u jezera Nyos v Kamerunu v roce 1986 (na snímku), kde plyn zabil 1700 lidí. Sinila byla prvním jasným důkazem, že „malá“ sopka může způsobit „velkou“ smrt, pokud použije svou neviditelnou zbraň.

Dnes turisté na Diengu fotí barevná jezírka, ale pod nohama mají evakuační šipky. Ty dnes – poučeny tragédií – míří vždy striktně do kopců. Starosta Sutikno i pamětnice Marjani jsou posledními strážci tohoto příběhu. Jejich svědectví je varováním pro celý svět: u vulkánů není největším nebezpečím to, co vidíte soptit na vrcholu, ale to, co se k vám tiše plazí v trávě.
Zdroj: Smithsonian Magazine






Íránské lodě naložené výbušninami zasáhly v iráckých vodách dva tankery s palivem, které začaly hořet. Irák následně začal s evakuací dvou desítek členů posádky z obou plavidel, napsala ve středu večer agentura Reuters. Jeden člověk při incidentu přišel o život.



Zdroje zahraničních médií mluví o možném zranění nového íránského vůdce Modžtaby Chámeneího po izraelských náletech. Informace o jeho zdravotním stavu se však výrazně liší a zatím je nelze nezávisle ověřit. Teherán zároveň zveřejňuje jen minimum údajů.



USA by mělo ve svém mírovém úsilí vyvíjet větší tlak na Rusko a nikoli na Ukrajinu. V rozhovoru zveřejněném ve středu s bruselským portálem Politico to prohlásil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Vyzval také lídry Evropské unie, aby připravili náhradní plán, pokud by Maďarsko a Slovensko skutečně zablokovaly dříve dohodnutou unijní půjčku 90 miliard eur (2,2 bilionu Kč).



Kdykoliv se do Japonska vrátí, může si být jistý, že mu fanoušci utrhají ruce. Už před třemi lety tam Ondřej Satoria, technik elektrického inženýringu z Ostravy, získal status hvězdy, když vyautoval nejlepšího baseballistu světa Šoheie Ohtaniho. A letos své renomé ještě posílil.



Ministerstvo školství poté, co se seznámilo se závěry Nejvyššího správního soudu (NSS), zrušilo nucenou správu Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy (KTF UK). Ve čtvrtek o tom informoval mluvčí ministerstva Ondřej Macura. NSS přiznal na konci února odkladný účinek Jaroslavu Brožovi ve stížnosti proti odvolání z funkce děkana katolické fakulty.