reklama
 
 

Simon Mawer: Dubček byl pro Západ hrdina. Socialismus dnes k evropským zřízením patří

17. 3. 2019 15:27
Do funkcionalistické vily v brněnských Černých Polích se podíval už mnohokrát. Poprvé do ní zavítal krátce po rozpadu Československa, o němž představitelé pozdějších samostatných států v budově vyjednávali. Nikdy ovšem neviděl, jak západ slunce zbarvuje její onyxovou stěnu do ohnivých tónů. Toho se britský spisovatel Simon Mawer (70) paradoxně dočkal až ve filmové verzi svého bestselleru Skleněný pokoj, na jejíž premiéru do Brna osobně dorazil. "Filmaři si sice museli pomoct speciálními efekty, ale i tak to byl zážitek," říká druhý den v rozhovoru pro Aktuálně.cz, když sedí v ložnici Fritze Tugendhata. Ten si slavný dům nechal postavit v roce 1929 jako svatební dar pro svou ženu Gretu.

Rozhovor vedeme v Brně, kam jste částečně zasadil dva ze svých románů, zatímco vaše nejnovější kniha se odehrává v Praze. Jak byste coby cizinec srovnal ducha těchto dvou věčně soupeřících měst?

Přijde mi, že Brňáci pořád říkají Praha tohle, Praha tamto, kdežto Pražáci Brňákům vůbec nevěnují pozornost. Brno je malé město, ale jeho malost mám rád. Jeho ducha hodně ovlivňují studenti, protože v něm sídlí několik univerzit, a jeho velká výhoda spočívá v tom, že není zaplavené turisty. Sám žiju v Římě, kde potkáte turisty na každém kroku, a podobně to vypadá v Praze. Kdybyste ovšem z Prahy turisty vymazali, musíte uznat, že je výjimečně krásná. Brno má své silné momenty, svá silná místa, ale na rozdíl od Prahy není tak hezké jako celek.

Povídáme si den po premiéře filmu Skleněný pokoj. Je to poprvé, co se váš román filmaři pokusili přenést na stříbrná plátna. Jak jste s výsledkem jejich snažení spokojený?

Předně se na výsledek nedívám jako na knihu převedenou do filmového zpracování. Uvědomuju si totiž, že film představuje úplně jiné médium. Otázka tedy zní, jestli jsem si Skleněný pokoj užil jako film, a na to musím odpovědět kladně. Myslím, že se povedl, zejména co se týče vizuálního stylu a budování atmosféry. Skleněný pokoj navíc vedle osudů postav vypráví taky příběh domu a autorům se podařilo zachytit i to, jak tento dům postupem času upadá. To je obdivuhodné, protože jak teď vidíme, když tady sedíme, vila si už prošla obnovou, takže nyní vypadá podobně jako ve svém nejslavnějším období. Vždycky tomu tak ale nebývalo, a když jsem vilu v roce 1993 navštívil poprvé, bylo znát, že zoufale potřebuje opravy. Pokoje ve vrchním patře byly úplně prázdné, plné prachu a okenice byly poničené.

Když uvážíme, v jakém stavu se tehdy vila nacházela, čím vás po architektonické stránce tak okouzlila, že jste se o ní později rozhodl napsat román?

Když jsem k ní po Černopolní ulici poprvé přicházel, trochu zklamaně jsem si říkal: "Tak tohle je ono?" Zezadu od vchodu totiž stavba připomíná něco jako tělocvičnu nebo skladiště. Ani horní místnosti mě tehdy neohromily, protože v nich nic nebylo, ale když jsem sešel po schodišti do toho velkého obývacího pokoje, konečně jsem kouzlo stavby pochopil. Všechny ty odrazy světla, chromové pilíře a obrovská okna s dokonalým výhledem na celé Brno mě ohromily.

V anglickém vydání Skleněného pokoje jste přejmenoval nejen vilu Tugendhat na vilu Landauer, ale i Brno na zcela abstraktní Město. Byla to taktika, jak se vyhnout případným kontroverzním reakcím ze strany skutečné rodiny Tugendhatových?

Ano, potřeboval jsem vytvořit jasnou hranici mezi realitou a fikcí. Na stránkách českého překladu se ovšem mluví konkrétně o Brnu, což se podle mě nemělo stát. Vím, že jednomu členovi Tugendhatovy rodiny se román nelíbil, protože jsem prý o rodině napsal něco, co není pravda. Já jsem ale vždycky zdůrazňoval, že Landauerovi nemají s Tugendhatovými co dělat. Romány se musí číst jako fikce. To, že se fiktivní příběh odehrává ve skutečném domě, ještě nemusí znamenat, že vychází ze skutečnosti.

Vila Tugendhat měla v době svého vzniku vyjadřovat myšlenku mezinárodní identity osvobozené od nacionalismu, což korespondovalo s tehdejší tváří Brna, ve kterém společně žili Češi, Němci i Židé. Nebyla tahle myšlenka utopie, když vezmeme v potaz pozdější události?

Nemyslím si, že to bylo naivní. Sám jsem Angličan, který už dlouhá léta žije v Itálii. Na Itálii miluju spoustu věcí, stejně jako je mi v mnoha ohledech blízká Francie nebo Česko. To, že se ztotožňujeme s kulturním dědictvím určité země, by však nemělo znamenat, že svůj národ považujeme za něco víc než národy jiné a že ho nevyhnutelně musíme obehnat hranicemi. Dnes vidíme, že mezi Českem a Německem nebo mezi Rakouskem a Slovenskem se žádné fyzické hranice nenacházejí a to jsou myšlenky internacionalismu v praxi.

Právě s těmito idejemi si už ve 20. a 30. letech minulého století pohrávala architektonická škola Bauhaus, která říkala, že dům jako vila Tugendhat můžete postavit kdekoli a pořád bude stejně úžasný. Nechci po Češích, aby přestali být Čechy, ani po Italech, aby přestali být Italy. Mám rád národní identity, ale z toho důvodu, že přispívají k rozmanitosti. Ve chvíli, kdy se z nich stanou politická přesvědčení, může situace vyústit v katastrofu.

Vidíte nějakou paralelu mezi tím, jak myšlenku mezinárodní identity na konci 30. let potlačil nacismus, a vzestupem antiliberálních a antievropských stran a politiků v současnosti? Jsme nyní svědky toho, jak se historie opakuje?

Nemyslím, že se historie někdy zcela opakuje, ale dějiny nám vždycky mohou sloužit jako varování. Kdybych byl Slovák, tak by mě hodně znepokojovalo, co se děje v sousední Ukrajině, a kdybych byl Ukrajinec, moje znepokojení by bylo o to větší. Všimněte si způsobu, jakým Putinova vláda omlouvá události, které se dějí ve východní Ukrajině, jmenovitě anexi Krymu. Vidím tam výraznou podobnost s tím, jak Hitler ve 30. letech zdůvodňoval připojení Sudet k Říši. Říkal, že musí ochránit německy mluvící obyvatele v Sudetech, stejně jako Putin tvrdí, že chce zajistit bezpečí Rusům na východě Ukrajiny. Ruská národní identita je fascinující, ale k jejímu zachování přece nejsou zapotřebí zbraně.

Téma nadějí a ideálů, které rozdrtí kola dějin, a v tomto případě také kola tanků, se prolíná také vaším nejnovějším románem Pražské jaro. Četl jsem, že jste v roce 1968, podobně jako jeho postavy James a Ellie, stopoval po Evropě, ale na rozdíl od nich jste nedojel až do Československa.

Dodnes toho lituju. Svému stopařskému parťákovi jsem tehdy navrhl, abychom změnili plány a nechali se odvézt do Prahy, kam v té době skutečně spousta mladých lidí ze Západu mířila. Můj kamarád ale trval na svém, a tak jsme místo toho skončili v Itálii a potom v Řecku. Mám ale štěstí, že jsem spisovatel, protože jsem se do té doby mohl ještě jednou vrátit a přepsat ji tak, jak jsem si ji vysnil. Sám sebe v roce 1968 jsem promítl do Jamese a svého kamaráda jsem proměnil v postavu Ellie, takže jsem si navíc vytvořil přítelkyni.

Chápu. Stopování s holkou zní jako lákavější zážitek.

To rozhodně!

Jak se na události roku 1968 vůbec dívali Britové? Vám tehdy bylo 19 let.

Byl jsem mladý levicově naladěný student, kterých byste tehdy v Británii našli mnoho. Pochybovali jsme o tehdejší podobě západní demokracie a někteří z nás se účastnili studentských nepokojů. Demonstrace v Británii ale neprobíhaly zdaleka tak bouřlivě jako ve Francii, kde studenti ukazovali, že to myslí opravdu vážně. Uvolňování politických poměrů v Československu jsme každopádně já i zbytek Británie sledovali s velkým zájmem. Alexander Dubček se stal pro Západ hrdinou a vývoj v Československu se v televizi objevoval každý den.

Rusové byli přesvědčení, že československé pražské jaro je řízené západními mocnostmi, které chtějí narušit mocenskou rovnováhu v Evropě, ale tak to vůbec nebylo. Na pražském jaru bylo fascinující právě to, že se do něj Západ politicky nevměšoval. Stálo jen na Čechoslovácích, kteří už byli otrávení z utiskujícího sovětského režimu. Pak ale nastala ta otřesná invaze, kterou jsme i v Británii díky tajnému vysílání pozorovali v živém přenosu. Viděli jsme všechny ty nešťastné lidi, kteří lezli na tanky a mávali československými vlajkami. Je velká škoda, že dodnes nevíme, jak by politický systém v Československu vypadal, kdyby Sověti nezasáhli.

Simon Mawer (70)

Simon Mawer (70)

  • Britský spisovatel vystudoval zoologii na univerzitě v Oxfordu a dlouhé roky se živil jako učitel přírodopisu. Během toho se přestěhoval nejdřív na Kypr, později na Maltu a v roce 1977 natrvalo zakotvil v Itálii.
  • Proslavila ho zejména kniha Mendelův trpaslík nominovaná na nejvýznačnější britskou literární cenu Man Booker Prize. V ní se poprvé vydal do české historie, aby odvyprávěl příběh Gregora Johanna Mendela, který při svých pokusech s hrachem objevil zákony dědičnosti.
  • Do Česka se vrátil v románu Skleněný pokoj inspirovaném skutečným osudem brněnské vily Tugendhat, za který rovněž získal nominaci na Man Bookerovu cenu. Ve svém nejnovějším díle Pražské jaro se zase věnuje událostem, které v roce 1968 předcházely invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
  • Svůj první román Chiméra přitom vydal až v roce 1989, když mu bylo 40 let. Kromě toho vyšly v českém překladu také jeho další knihy jako Evangelium podle Jidáše, Pád nebo Dívka, která spadla z nebe.

Takže si myslíte, že socialismus s lidskou tváří byl dobrý nápad?

V kontextu tehdejší doby to dobrý nápad byl. Václav Havel a další chartisté už se na něj ale pochopitelně dívali zpětně z jiné perspektivy a srpen ’68 a následnou normalizaci brali jako důkaz, že socialismus není schopný se reformovat, a musíme ho tedy zavrhnout. Možná měl Havel pravdu a mrzí mě, že jsme se nikdy nepotkali, abychom o tom mohli debatovat. Jsem Havlův velký obdivovatel a chápu, že pro něj coby dramatika, který píše o osudech jednotlivců, nešla individuální svoboda s myšlenkami socialismu dohromady. Najít správný balanc mezi kolektivní solidaritou a svobodou jednotlivce je koneckonců to, o co v demokracii jde.

Havel byl dost možná v některých ohledech levicovější, než se může zdát. Na rozdíl od svého souputníka, polistopadového premiéra Václava Klause, například vždycky zdůrazňoval klíčovou úlohu občanské společnosti. Klaus byl oproti němu přesvědčený, že politická aktivita občanů má začínat a končit u volebních uren.

Přesně tak. Rozhodně si nemyslím, že Havel byl pravičák. Politiků jako Klaus máme v Británii spoustu a jejich názory mi přijdou závadné a velmi nebezpečné. Měli bychom si uvědomit, že systémy, které v zemích Evropské unie panují, jsou všechny do značné míry socialistické. Kdyby se na nás dívali Evropané, kteří žili před 100 lety, připadala by jim naše zřízení těžce levicová - všechny naše sociální jistoty, bezplatná zdravotní péče a podobně. My přitom na rozdíl od daleko pravicovějších Spojených států bereme tohle všechno za samozřejmost.

Do románu Pražské jaro jste vložil i krátkou vsuvku o Miladě Horákové, kterou lze nepochybně považovat za výjimečně odvážnou ženu. Když se ale podíváte do historie, řekl byste, že byl podobných hrdinů mezi Čechy dostatek? Polský autor Mariusz Szczygieł nás ve své knize Gottland vykresluje jako národ, který se především snaží přežít za každého politického režimu.

Podle mě Čechy nemůžeme jen tak snadno odsoudit jako zbabělce. V průběhu historie se museli nějakým způsobem vypořádat se situacemi, které jim byly předhozeny. Jako dobrý příklad nám může sloužit rok 1938, kdy Československo čelilo mnichovské dohodě, přesněji řečeno mnichovské zradě, jak o tom u vás mluvíte. Jak byste mohli dělat něco jiného než se Německu vzdát a pokusit se přežít? Odmítly snad Francie a Británie v Mnichově požadavky pana Hitlera? Kdyby tak učinily, mohli bychom si dnes povídat o úplně jiném příběhu.

Pokud by Československo získalo podporu Západu, stalo by se pro nacisty velkou překážkou. Německá armáda tehdy nebyla o moc větší než ta československá. Československé vojsko bylo dobře vyzbrojené, mělo dostatek vozidel i tanků. Všechna tahle technika ale po Mnichově skončila u německé armády, protože Československo bylo jedním z největších hráčů ve zbrojním průmyslu. Vaše tanky Němci následně použili při dobývání Polska a Ruska, ale nebyla to vaše chyba.

Nezaujímá Velká Británie v době brexitu v určitém ohledu podobný postoj jako v éře appeasementu?

Ano, taky tam nacházím podobnost. Británie se snaží tvářit jako světová mocnost, která se dívá do světa, a ne jenom do Evropy. Její političtí představitelé ale vůbec nepřipouštějí, že by země mohla být světová i jako součást Evropy. Přitom by stačilo, aby se podívali na Německo, které tvoří jádro Evropské unie a současně je z hlediska celkového exportu druhým největším vývozcem zboží na světě. Británie ovšem říká: "Ne. Abychom byli skutečně globální, musíme opustit Evropu." To ale není nic než slogan, který nemá žádnou logiku.

Stejně jako ve 30. letech si Britové myslí, že je lepší sedět si za svým pobřežím a dělat si věci po svém, protože nemají rádi cizince. Určitě víte, co někdejší britský premiér Neville Chamberlain říkal o Československu: "Malá vzdálená země, o níž skoro nic nevíme." Dneska bohužel nemáme žádného Winstona Churchilla, který čeká, aby mohl Chamberlaina vystřídat. Samozřejmě že Churchill byl imperialista, ale zároveň to byl velmi otevřený, proevropský muž, který věřil v myšlenku Organizace spojených národů. Jsem si jistý, že on by Československo v roce 1938 na holičkách nenechal.

Na závěr by mě ještě zajímalo, jestli se dočkáme filmového zpracování vašeho románu Mendelův trpaslík, o kterém se kdysi mluvilo.

Je pravda, že se o projektu dlouhé roky uvažovalo, ale pak ho vlastníci práv dali k ledu. Nedávno sice nastala chvíle, kdy to vypadalo, že se k němu filmaři vrátí, ale momentálně nevěřím, že z toho něco bude.

To je škoda. Mendel by si určitě zasloužil zviditelnit, když vezmeme, jak zneuznaný byl během svého života. Čím si vlastně vysvětlujete, že člověk, kterého dnes biologové jako vy považují za zakladatele genetiky, se dočkal ocenění až po své smrti?

Existují nesporné důkazy, že sám Mendel si neuvědomoval význam své práce. Až v roce 1901, 17 let po jeho smrti, jeho záznamy znovuobjevili tři na sobě nezávislí vědci, ale ti už je dokázali vidět ve správném kontextu, což se Mendelovi nikdy nepoštěstilo. Problém totiž spočíval v tom, že tehdejší vědecká komunita jeho snažení nerozuměla, takže se ho ani neuměla ptát na ty správné otázky, které by ho vedly dál. Důvody, proč Mendela v jeho době nikdo nepochopil, jsou ale velmi komplexní, a proto jsem o nich napsal celý román.

Podívejte se také, co o Češích říká spisovatel Mariusz Szczygieł:

Můj popis Česka a jeho obyvatel není depresivní, odmítá v rozhovoru autor knihy Gottland Mariusz Szczygiel. | Video: DVTV |  15:23

autor: Tomáš Maca | 17. 3. 2019 15:27

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama