Šílenství na Klondiku. Sto tisíc lidí hnal sen o zlatě do mrazivého pekla, zbohatli hoteliéři i dědeček prezidenta

Všechno začalo 16. srpna 1896 na soutoku řeky Klondike a Králičího potoka, kde zlatokop George Carmack se svou indiánskou ženou a jejími příbuznými našel zlato ležet přímo na dně. Potok okamžitě přejmenovali na Bonanzu.

Carmack při rybolovu potkal dalšího lovce a zlatokopa Roberta Hendersona, který se mu rozpovídal o údajných nalezištích zlata. Oba muži se ale rozešli ve zlém, protože Henderson neměl v lásce indiány. Carmack se tak vydal hledat zlato se svou družinou. Zpráva o nálezu zlata se hned rozšířila mezi ostatními zlatokopy, kteří se vydali po Klondiku za bohatstvím.

Související

V sevření tepelné pokličky: Co nám léto ukázalo a jaký bude podzim

Odlehlost severské divočiny a nástup zimy ale způsobily, že zpráva o nálezu pohádkového bohatství pronikla do světa až s ročním zpožděním. Až 17. července 1897 dorazil do Seattlu parník Portland. Z jeho paluby vystoupilo 89 mužů v ošuntělých šatech, kteří v kožených vacích a bednách nesli přes dvě tuny ryzího zlata. Noviny začaly chrlit palcové titulky a na západním pobřeží vypukla masová hysterie. Heslo znělo: „Vzhůru na Klondike!“

Jedna tuna na zádech

Cesta do kanadského vnitrozemí byla ovšem očistcem. Tisíce nezkušených dobrodruhů připluly do aljašských přístavů Dyea a Skagway, odkud vedly dvě hlavní trasy přes pobřežní hory.

Ta slavnější vedla přes Chilkootský průsmyk – strmou stěnu ledu a sněhu, kde se tvořil lidský řetěz. Aby kanadské úřady zabránily mezi zlatokopy hladomoru, severozápadní jízdní policie zavedla nekompromisní pravidlo: každý prospektor musel mít zásoby jídla a vybavení na celý jeden rok – rovných tisíc kilogramů.

Protože do Chilkootského průsmyku nemohla zvířata, museli muži náklad vynášet po částech. Aby dostali celou tunu na vrchol, museli ledové schody vystoupat a seběhnout třicetkrát až čtyřicetkrát.

Druhá trasa, White Pass Trail, byla sice méně strmá, ale terén byl tak zrádný a zacházení se zvířaty tak brutální, že na stezce zahynulo přes tři tisíce tažných koní. Od té doby se jí neřekne jinak než Průsmyk mrtvých koní.

Ti, kteří hory překonali, vyhráno neměli. U zamrzlého Bennettova jezera museli pokácet stromy, postavit provizorní čluny a na jaře riskovat život při plavbě po divokých peřejích dravé řeky Yukon až do vytouženého Dawson City.

Kruté vystřízlivění

Z odhadovaných sto tisíc lidí, kteří se na cestu vydali, dorazila do Dawson City sotva třetina. Z bažinatého břehu vyrostlo během měsíců čtyřicetitisícové velkoměsto plné salonů, nevěstinců, tanečnic a divadel.

Pro většinu příchozích však nastal tvrdý šok. Všechny lukrativní zábory byly beznadějně obsazené. Těžba navíc neměla nic společného s romantickým rýžováním u řeky: půda byla trvale zmrzlá. Zlatokopové museli denně pálit hromady dřeva, aby zem rozehřáli, a kopat úzké šachty do hloubky pěti až deseti metrů, odkud vytahovali zlatonosný štěrk.

Vejce se v Dawsonu prodávalo za tehdy nevídaný jeden dolar za kus a ceny jídla dosahovaly takových výšin, že většina zlatokopů utratila všechno nalezené zlato jen za holé přežití.

Volání divočiny

Z dnešního pohledu opojnou touhu po bohatství odnesla příroda a místní indiáni, kteří přišli o loviště. Lesy v okolí stovek kilometrů padly na stavbu lodí a palivové dříví a říční koryta zanesly tuny bahna.

V létě 1899 horečka náhle skončila – rozletěla se zpráva o nálezu zlata na plážích v aljašském Nome a Dawson City se během několika týdnů téměř vylidnilo.

Mezi těmi, kdo na Klondiku nezbohatli, byl i jednadvacetiletý mladík jménem Jack London. Domů se vrátil s podlomeným zdravím a kurdějemi, ale zápisky z mrazivého severu a pozorování lidské chamtivosti a odvahy přetavil do světových bestsellerů Volání divočiny a Bílý tesák. Byla to právě literatura, co z Klondiku vytvořilo nesmrtelnou legendu.

Zdroj: ČTK