reklama
 
 

Český senior roku: Veselý invalida, sportovec a spisovatel

2. 10. 2014 13:12
Invalida Josef Procházka "rozhýbává" seniory v Řepích. Žije s o 20 let mladší manželkou a píše s ní erotické povídky.

Praha – Josef Procházka (68) byl aktivní sportovec. Pak si v roce 1999 při cyklistické vyjížďce zlomil páteř, ocitl se na vozíku a myslel si, že je s veškerým aktivním životem konec. Nebyl. Založil Klub senzačních seniorů v Praze-Řepích, a jak říká, "honí zdejší důchodce, aby se trochu hýbali".

Na Den seniorů, tedy 1. října, získal titul Senior roku 2014, cenu projektu SenSen (Senzační senioři) a Nadace Charty 77/ Konta Bariéry. Slavnostní vyhlášení cen se uskutečnilo v pražském Divadle ABC.

O jeho vitalitě svědčí i několik pozoruhodných kuriozit ze života. Jelikož chtěl psát pravdivě o ženách, dal si inzerát, že by potřeboval poznat ženskou duši. Ozvala se mu o dvacet let mladší paní. Zamilovala se do něj a byla svatba.

Josef Procházka je mimo jiné autorem knížky "Veselý a převážně i nádherný život na invalidním vozíku", s manželkou psal pro časopisy i erotické povídky.

Aktuálně.cz: Bude vám brzy sedmdesát, jste trvale upoután na invalidní vozík, přesto patříte k tahounům seniorského života v pražských Řepích. Co všechno děláte?

Josef Procházka: Hrajeme pétanque, bowling, účastníme se soutěží. Nejdřív jsme je všechny prohrávali, teď už jsme se vypracovali i k medailím. Kromě sportování "chodíme" na výlety, do divadel. Honím ty naše důchodce, ať něco dělají, ať jen nesedí doma a nekoukají na televizi.

A.cz: Jde se tedy sportovně zdokonalit i takzvaně "na stará kolena"?

No právě, to jim také říkám. Já jsem na vozíku, pétanque jsem do té doby v životě nehrál a teď vozíme medaile. A to jsem postižený. Takže nepostižené seniory, co jen sedí doma, nechápu.

A.cz: Také píšete knihy. Jak jste se k tomu dostal?

Cítil jsem po úraze najednou takové prázdno, tak jsem ho psaním vyplnil. Já jsem celý život sportoval, byl jsem aktivní sokol, dvacetkrát jsem běžel Běchovice, šestkrát maraton, do práce jsem jezdil na kole. V práci jsem objevil chlapy, co na kolech dokonce jezdili závody, tak jsem se k nim přidal. A to se mi pak stalo osudným.

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.

A.cz: Ten úraz se vám tedy stal na kole?

Ano, při těžkém pádu jsem si zlomil páteř. Od roku 1999 jsem na vozíku.

A.cz: Jak velký zlom to byl pro vás, aktivního sportovce?

Je to strašný zlom. Rok a půl jsem ležel po nemocnicích, než mě vůbec dali dohromady. Myslel jsem, že jsem úplně v háji. Pak jsem ale byl čtyři měsíce na rehabilitaci v Kladrubech a viděl jsem tam kluky, kteří měli po pádech na motorkách zlomené krční páteře a nehýbali třeba ani rukou, tak jsem si říkal: "Já jsem vlastně jen línej chodit." Rukama můžu úplně všechno, takže paráda.

A.cz: Ostatně napsal jste knížku Veselý a převážně i nádherný život na invalidním vozíku. Je tedy váš život veselý?

Ano, i na vozíku může být ten život veselý. Tedy když je člověk optimista a není zbytečně naštvaný.

A.cz: Slyšela jsem, že jste psal s manželkou i erotické povídky…

No, nejdříve jsem psal básničky pro děti, třeba i do Mateřídoušky…

A.cz: Tak to je celkem velký skok. Jak k tomu došlo?

Chtěl jsem pak psát povídky do časopisů. Ale když jsem si četl, co tam vychází, zjistil jsem, že je to hrozně nevěrohodné a odtržené od života. Chtěl jsem, aby to, co budu psát, mělo nějakou úroveň a bylo to vyvážené, aby se v tom našli chlap i ženská. Jenže ženský pohled na svět a ženskou duši jsem neznal, tak jsem si dal inzerát, že píšu povídky a že bych chtěl poznat duši ženy. Ozvala se mi paní o dvacet let mladší.

A.cz: Aha, a to je vaše nynější, o dvacet let mladší manželka?

Ano, to byla Renata. Přitom já nehledal ženskou na nějaký vztah, já jsem ji chtěl jen proto, abych poznal ženskou duši, aby to, co budu psát, bylo pravdivé. Jenže ona se do mě zamilovala. Nevím, co tehdy na třiašedesátiletém vozíčkáři viděla. No ale vzali jsme se a jsme stále spolu.

A.cz: Jak funguje společné psaní povídek?

Já to psal jako chlap, ona do toho dala ty ženské věci. Vycházelo to pak v jednom časopise v rubrice "Z kalhotek paní Renátky". Fakt nekecám, dva roky to vydávali, na honorářích asi sedmdesát tisíc.

A.cz: Jak to pokračovalo?

No, pak mi došel s psaním trochu dech, dost jsem živořil na venkově, ale pak jsem se přestěhoval do pražských Řep a poznal tu vozíčkářův ráj. Začal jsem tu zase pořádně žít a měl jsem i sílu organizovat tu důchodce.

A.cz: Jaký máte recept na aktivní stáří?

Dobrá rada pro seniory je, ať se hýbou a jdou do akcí.  Protože když se hýbou, nemají čas marodit a přemýšlet o nějakých ptákovinách.

autor: Zuzana Hronová | 2. 10. 2014 13:12

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama