Sedm sudů a ženich, který zmizel ve válce. Příběh Bély Kisse, po němž zůstaly vraždy i legenda o upírovi

Když v květnu 1916 dorazil budapešťský majitel domu Márton Krecsinszky do Cinkoty, aby se podíval na svou nemovitost a připravil její opravu, nic nenasvědčovalo tomu, že právě tady narazí na pozůstatky příběhu, který bude maďarský tisk ještě dlouhá desetiletí znovu a znovu vyprávět.

V domě v ulici Kossuth Lajos 40 stály v dřevníku velké plechové sudy a právě ty upoutaly pozornost lidí na místě. Když jeden ze sudů otevřeli, našli ženské tělo.

Související

03:56

V mrazáku našel mrtvého psa, ve skříni balík peněz. Mladý muž teď na vlastní pěst opravuje Prahu

Další sudy přinesly stejný nález. Celkem jich bylo sedm a v každém bylo ukryté tělo ženy. Nádoby byly podle pozdějšího vyšetřování uzavřené tak, aby se k jejich obsahu nedostal vzduch, a některá těla v nich mohla být ukryta už několik let. Jejich identifikace proto nebyla jednoduchá a ani vyšetřovatelé nedokázali všechny ženy bezpečně určit.

Oblíbený a vzdělaný

Dům přitom dříve patřil muži, kterého v Cinkotě znali jako Bélu Kisse, klempíře, který si mezi sousedy vybudoval pověst vzdělaného a společenského člověka. Měl knihovnu, působil příjemně a podle dobových svědectví měl rád ženy i alkohol.

Když ale v létě 1914 vypukla první světová válka, odešel jako dobrovolník do armády a svůj byt i dílnu svěřil hospodyni. Netušil, že právě věci, které po sobě v domě zanechá, později pomohou policii rekonstruovat jeho život.

Kiss totiž nebyl jen klempíř. Podle dochovaných materiálů si prostřednictvím seznamovacích inzerátů hledal ženy, které toužily po svatbě, a někdy při tom používal i jméno Hoffmann. V jeho věcech se našly stovky pohlednic a dopisů, které si s ženami vyměňoval. Některým z nich sliboval manželství, získal si jejich důvěru a podle vyšetřování se následně zmocnil jejich úspor.

A právě tady se příběh Bély Kisse začíná měnit z obyčejné kriminální senzace v něco mnohem zajímavějšího. Nejen příběh rafinovaného masového vraha, ale také příběhy žen, jejichž společenské postavení umožnilo, aby jejich zmizení dlouho zůstalo bez jasného vysvětlení.

Ženám sliboval lepší život

Velká část žen, které Kiss oslovoval, patřila podle dochovaných pramenů k domácím služkám, kuchařkám a dalším pracovnicím v domácnostech. Právě tato skupina byla v Budapešti na přelomu 19. a 20. století početná, ale zároveň sociálně zranitelná.

Mnohé ženy přicházely do hlavního města z venkova, bydlely u zaměstnavatelů, často měnily místa a dlouhodobě si spořily peníze, které chtěly jednou použít jako věno. Pro ně nebyla svatba jen otázkou romantiky. Znamenala také možnost získat vlastní domácnost, větší ekonomickou jistotu a společenské postavení, které jako služky často neměly. Právě tuto touhu podle historičky Henrietty Trádler dokázal Kiss využít.

„Béla Kiss využíval seznamovací inzeráty v tehdejších novinách, aby našel ženy, které už nebyly nejmladší, měly nějaké úspory nebo věno a hledaly manžela,“ popisuje Trádler. Podle dochovaných pramenů byla právě finanční stránka těchto vztahů pravděpodobně nejdůležitější. „Finanční zisk je na rozdíl od dobových spekulací mnohem konkrétnějším vysvětlením, které dostupné prameny podporují,“ upozorňuje historička. O případných psychologických či sexuálních motivech Kisse se podle ní nedá říct dost na to, aby bylo možné dělat spolehlivé závěry.

Ženy neměly mnoho možností ověřit si, kdo muž, kterého znají pouze z dopisů, skutečně je. Kiss mohl postupně vytvořit obraz člověka, kterému se vyplatí věřit, a právě v tom Trádler vidí překvapivě současný prvek celého příběhu.

„Když to srovnáme se současností, můžeme v tom najít určitou podobnost s riziky online seznamování: jeden člověk si může pečlivě vytvořit obraz sebe sama, zatímco druhý si na základě tohoto obrazu vytvoří očekávání a teprve později zjistí, že skutečnosti odpovídá jen velmi málo,“ říká. Kiss měl podle vyšetřování ženy přivést do svého domu, získat jejich peníze a následně je zabít.

Nebyly neviditelné, jen se mohly snadno ztratit

Na první pohled by mohlo působit, že Kissovy oběti nikdo nehledal. Podle Trádler by ale takové tvrzení bylo příliš zjednodušující. Některé ženy byly pohřešované a jejich příbuzní se je snažili najít. Problém byl spíš v tom, že tehdejší společnost neměla prostředky, kterými by jednotlivá zmizení dokázala snadno propojit. „Byla bych opatrná s tvrzením, že tyto ženy byly pro úřady úplně neviditelné,“ zdůrazňuje.

„Pokud služka odešla ze svého zaměstnání, našla si práci v jiné domácnosti, vdala se nebo jednoduše ztratila kontakt s rodinou, nemuselo to okamžitě vzbudit podezření,“ vysvětluje. „Příběh Bély Kisse proto pro mě není jen příběhem sériového vraha. Je stejně tak příběhem o společenském postavení žen, které si vybíral za oběti,“ říká Trádler.

Právě tato perspektiva je podle ní důležitá i proto, že samotné ženy po sobě zanechaly jen málo vlastních svědectví. O domácích služkách se dochovalo jen minimum deníků, dopisů nebo vzpomínek, takže jejich životy historici často rekonstruují z dokumentů, které vznikly teprve ve chvíli, kdy se jim stalo něco mimořádného.

Žena, která se ozvala

Jedním z případů, který ukazuje, že problémy kolem Kisse nezačaly až objevem mrtvých žen, je příběh Tóth Margit. Podle rekonstrukce historika Marótiho Zsolta Viktora se s Kissem seznámila prostřednictvím inzerátu a tvrdila, že z ní vylákal peníze. Podala na něj oznámení, později však zmizela. Teprve po nálezu sudů začali vyšetřovatelé procházet Kissovu korespondenci a hledat ženy, které s ním byly v kontaktu. A ukázalo se, že seznam těch, které s ním komunikovaly, je mnohem delší než počet těl nalezených v Cinkotě.

Desítky možných obětí

Právě tady se historická skutečnost začíná výrazně rozcházet s příběhem, který se kolem Kisse vytvořil. V populárních textech se často objevuje 24 obětí, někdy se mluví o desítkách nebo dokonce více než šedesáti ženách. Maďarský Národní archiv skutečně uvádí, že během vyšetřování se ozvali příbuzní 60 pohřešovaných žen, kteří se domnívali, že jejich blízká mohla být Kissovou obětí.

Dobový tisk z něj udělal Modrovouse

Krátce po odhalení případu se Kissova podoba začala měnit pod rukama novinářů. Maďarský tisk z něj udělal „cinkotaiského Modrovouse“, tedy moderní obdobu známého muže, který podle legendy lákal ženy do svého domu a poté je zabíjel. Další z příběhů tvrdily, že svým obětem pil krev, dělal s nimi podivné rituály a nakládal jejich těla do alkoholu.

„Dobový tisk a populární literatura sehrály při vytváření obrazu vraha zásadní roli,“ upozorňuje Trádler. Podle ní je právě to jednou z nejzajímavějších částí celého případu, protože přímých pramenů o Kissovi samotném se dochovalo překvapivě málo. Kiss nikdy nestanul před soudem, nebyl vyslechnut a nemohl se k obviněním vyjádřit. Neexistuje proto ani jeho vlastní výpověď, která by umožnila oddělit jeho skutečnou osobu od obrazu vytvořeného novináři a pozdější populární kulturou.

Podle Trádler je proto problematické zpětně mu přisuzovat konkrétní psychologickou diagnózu nebo označení jako sadista či psychopat. Mnohem bezpečnější je podle ní držet se jeho jednání. Vyhledával ženy toužící po manželství, zajímaly ho jejich úspory, získával si jejich důvěru a způsob, jakým ukrýval těla, naznačuje určitou míru plánování.

Možná ležel v hromadném hrobě

Když policie po objevení sudů začala po Kissovi pátrat, zjistila, že je dávno pryč. Do armády odešel už v roce 1914 a podle pozdějších vojenských hlášení měl 5. února 1915 zemřít na tyfus ve Valjevu v Srbsku. Kvůli nebezpečí nákazy nebylo jeho tělo identifikováno a podle záznamů byl pohřben v neoznačeném hromadném hrobě. Jeho jméno se následně objevilo také v databázi uherských vojáků padlých v první světové válce.

Tím by mohl celý příběh skončit. Jenže právě nejasnosti kolem jeho smrti vytvořily prostor pro další kapitolu. Začaly se objevovat zprávy, že Kiss válku ve skutečnosti přežil a během služby si vyměnil identitu s jiným vojákem.

Později se povídalo, že se stal členem francouzské cizinecké legii. V roce 1924 se podle maďarského Národního archivu objevilo několik takových zpráv a maďarská policie informace předala francouzským úřadům, žádné potvrzení se však nepodařilo získat. A pak přišel New York. V roce 1932 měl Kisse v ulicích města poznat detektiv a o dva roky později další muž maďarského původu. Ani tato svědectví však nebyla podložena důkazem, který by spolehlivě prokázal, že se skutečně jednalo o Kisse.

Bez soudu zůstal příběh otevřený

Kiss nikdy nedostal trest, který by společnost mohla vnímat jako definitivní tečku za případem. „Případu chyběl konec, který společnost po tak závažném zločinu obvykle očekává,“ vysvětluje Trádler.

Právě tato absence konce podle ní pomohla vytvořit legendu o uprchlém vrahovi. „Myslím, že to může vysvětlovat, proč v představivosti veřejnosti Kissův příběh neskončil zprávou o jeho smrti,“ říká historička. „Prázdné místo částečně vyplnil tisk a lidská představivost.“

Proč příběh přežil více než sto let

„Případ v sobě spojuje téměř všechny prvky, které dokážou proměnit zločin v legendu,“ říká Trádler. Kromě samotného násilí je podle ní důležitá také skutečnost, že Kiss využíval nejmodernější komunikační prostředek své doby – novinové seznamovací inzeráty a dopisy. Právě proto jí připadá případ překvapivě současný. „Základní obava, že člověka, kterému jsme uvěřili, možná ve skutečnosti vůbec neznáme, je proto i po více než sto letech velmi snadno pochopitelná,“ dodává.

Výzkum případu ji ale nakonec od samotného Kisse dovedl k jeho obětem. Začala se zabývat životem domácích služek v Budapešti. „Měly vlastní životy, práci, rodiny, plány a naděje,“ připomíná Trádler. Právě to podle ní v příbězích true crime často mizí ve chvíli, kdy se veškerá pozornost soustředí na pachatele.

Zdroj: autorský článek, mnl.gov.hu, ujkor.hu