Zápletka vašeho filmu Promlčeno, který jde do kin 28. dubna, se točí kolem viny a trestu. Hlavním protagonistou je úspěšný ajťák Radek, který se po dvaceti letech v Americe vrací do Česka, aby ulevil svému svědomí a odhalil zločin z vlastní minulosti. Je pro vás spíš klaďasem, nebo padouchem?
Je to postava velmi nejednoznačná, která se vůči někomu zachová hanebně a vůči někomu naopak velkoryse. Ukazuju na ní, že když jednáme ve prospěch jednoho, tak zároveň často upozaďujeme zájmy druhého. A taky se zamýšlím nad tím, jaké prostředky používáme k dosažení svých cílů. Úplně na začátku stál ale úkol vymyslet dramatický příběh, do kterého by se promítla skutečnost, že česká legislativa na rozdíl od anglosaského práva považuje vraždu za promlčitelný trestný čin.
Lhůta promlčení je u nás jednou z nejkratších v Evropě, máme ji stanovenou na dvacet, výjimečně třicet let, podobně jako Rumunsko.
Ano a přijde mi to divné. Vražda by podle mě promlčena být neměla, stejně jako se nedají promlčet válečné zločiny. Němci například doteď platí reparace za genocidu v Namibii, přestože ji spáchali před první světovou válkou. Belgičané se zase i po sto letech museli postavit k hrůzám, které prováděli při genocidě v Kongu, a Turkům se dodnes oprávněně připomíná vraždění Arménů. Proto si říkám, proč bychom k vraždě jednoho člověka neměli přistupovat stejně.
Ve vašem filmu se okolnosti vraždy rozkryjí v rozhlasovém pořadu, který se vysílá těsně před jejím promlčením. Vyprávíte o fatálních událostech, a přitom jste všechno důležité vměstnal do jedné noci a jednoho živě přenášeného telefonátu, což musela být pro filmaře výzva.
Vždycky jsem chtěl natočit film, který se odehrává v reálném čase, a v případě Promlčeno se mi to konečně povedlo. Díváte se na dvouhodinové drama zhuštěné do devadesáti minut, které je navíc, jak říkáte, postavené čistě na dialogu. Některé postavy se mezi sebou vůbec nepotkají, přestože si do svých životů navzájem nenávratně zasáhnou. Z pohledu filmaře to samozřejmě bylo mimořádně zajímavé. Už proto, že to odpovídá současné době virtuální komunikace a rychlých přenosů.
Nerad bych čtenářům prozradil, jaké hříchy minulosti Radka pronásledují. Dodejme ale, že se jako informatik v devadesátých letech podílel na zabezpečovacích systémech, které v důsledku kryly některé finanční podvody. A dostalo ho to do problémů.
Ano, dneska už vidíme především lidi, kteří v devadesátkách vyhráli, přestože jejich metody rozhodně nebyly čisté. Vedle nich tady ale byla spousta těch, kteří porevoluční systém spoluvytvářeli a pak na něj sami dojeli. Radek je právě člověkem, kterého devadesátky sežraly. Stal se kořistí větších dravců, pro jejichž podvody zajišťoval infrastrukturu. De facto dělal něco podobného, čeho se dnes dopouštějí lidé, kteří sedí v kancelářích a řídí drony, s nimiž se bombardují města. Jednají podle známého hesla: "Dokud ti něco prospívá, tak to nezkoumej." Ve všech epochách platí, že když se člověk podílí na něčem, co mu přináší hmotné i duševní uspokojení, má tendenci pro radost z výkonu zapomenout, jaký je obsah jeho práce.
Plní zadaný úkol a přímé důsledky svých činů nevidí nebo před nimi zavírá oči. Něco podobného se ostatně řeší v debatě, jestli by provozovatelé sociálních sítí měli nést odpovědnost za obsah, který na nich lidé sdílejí, a v některých případech ho regulovat.
To je stará otázka v nových kulisách. Já naštěstí sociální sítě tolik neprožívám, protože na nich nefunguju a v klidu se bez toho obejdu. Dobře si ale pamatuju, jak se v době, kdy jsem pracoval jako novinář v České televizi, podobně řešil obsah vysílání. Padaly otázky, co lze považovat za zobrazování násilí, co děti ještě smí vidět a co už by vidět neměly. Vedla se diskuse, jak televizi regulovat, a stejně to potom skončilo tím, že vzniklo nepřeberné množství kanálů, na kterých se člověk mohl dívat prakticky na cokoli - od pornografie po nejhorší masakry. Jak jednou něco vypustíte ven, tak už si to vždycky svoji cestu najde a těžko to můžete držet pod kontrolou.
Vraťme se k filmu Promlčeno. Při jeho sledování jsem si mimo jiné kladl otázku, jestli je možné všechny křivdy odčinit penězi. Hlavní protagonista totiž obětem zločinu jako kompenzaci poskytne statisíce eur. Jak jste o tomhle dilematu uvažoval vy?
Na jednu stranu chápu, že má odškodnění většinou podobu peněz, protože je to v naší společnosti asi nejsrozumitelnější gesto. Pokud ale člověk v důsledku zločinu přijde o někoho ze svých blízkých, podobně jako o něj přijdou postavy ve filmu Promlčeno, tak ho peníze neuklidní. Maximálně mu, když je jich hodně, umožní na chvíli zapomenout, nasytit se luxusem nebo zážitky, které si za finanční kompenzaci pořídí. Prázdné místo, které v něm po ztrátě blízkého zůstane, ale peníze nezaplní.
V Promlčeno se dotýkáte i toho, jak v současném světě fungují média. Druhou hlavní postavou je totiž redaktorka Eva Sommerová, která dá ve svém rozhlasovém pořadu viníkovi prostor, aniž by předem zjistila, co ze své minulosti hodlá odhalit a jestli to někomu neublíží. Chtěl jste přijít s kritickým komentářem na adresu senzacechtivých novinářů?
Strefovat se do novinářů, kteří touží po senzaci, by byl příliš jednoduchý cíl. Navíc jsem byl jedním z nich, takže bych střílel do vlastních řad. Zajímavé mi přišlo spíš to, že se redaktorka, která si Radka pozve do svého pořadu, ocitne v podobné situaci jako on. Radek se coby hvězda v oboru informačních technologií zaplete do sítí nezdravého ekonomického systému, který pomáhá budovat, aniž by si připouštěl, že kryje podvody v bankách. Eva zase jako novinářka přispívá k fungování mediálního systému, který parazituje na křehkosti a neštěstí druhých, a protože díky tomu ve svém zaměstnání získává body, taky na tom nevidí nic špatného.
Svým charismatem a sympatickou lidskou tváří pomáhá krýt podstatu problému, jenomže i ona se zamotá do vlastní sítě a nechá se Radkem využít, aniž by tušila, že je součástí jeho plánu. Nejdřív zastává pozici vítězného útočníka a na konci příběhu má stejně jako Radek zaděláno na dvacet traumatických let. Fascinuje mě její sebejistota. Lehkost, s jakou jsou novináři schopní ze dne na den vyslovovat nad kýmkoli a čímkoli soudy. Ale i rychlost, s jakou lidé v době sociálních sítí zaujímají postoje. Dneska si každý o všem musí něco myslet. Odpověď nevím nepřipadá v úvahu.
Když vás tak poslouchám, říkám si, že asi budete rád, že už se novinařinou neživíte.
Jsem, a když vidím tu obrovskou nadprodukci zpráv, myslím, že bych už dneska novinářskou profesi ani dělat nemohl. Čím níž v redakční hierarchii jste, tím větší množství banalit musíte chrlit. Každou chvíli musí bliknout nová zpráva a navíc mám v posledních letech pocit, že se z novinařiny stal nepřetržitý boj - proti něčemu nebo za něco. Dřív se po vzoru angloamerické žurnalistiky zápasilo jen o to, kdo bude mít zprávu jako první. Teď ale redakce bojují i o to, která z nich událost víc vyostří.
Spadne letadlo, přežije pár lidí a zpráva se na titulních stránkách drží třeba ještě pět dní podle toho, jak ti, co zůstali naživu, postupně umírají. V médiích nastává chorobné počítání a do toho si redaktoři lámou hlavu, jak téma udělat ještě chytlavější. Tímhle vyostřováním se ale problém zároveň nafukuje a člověk najednou získává pocit, že se zeměkoule netočí kolem ničeho jiného než toho, co se zrovna šíří v elektronickém světě svítících obrazovek a novinových titulků. Za pár dní se přitom středobodem světa stává zase něco jiného a původní problém upadá v zapomnění, jako by nikdy neexistoval. Teď jsme například svědky toho, jak se z mediálního prostoru s příchodem Putinových raket rázem vytratil covid.
Když jsme u toho, thriller Promlčeno i váš další nový film Řekni to psem, který čeká premiéra v létě, jste natáčel během koronakrize.
Ano a v obou případech jsem se naštěstí vyhnul těm hysterickým vlnám. Natáčel jsem v obdobích bezvětří, kdy panika z covidu svěsila vlajku na půl žerdi a umožnila člověku na chvíli svobodně dýchat. Práce mě aspoň vytáhla z pocitů rezignace a letargie, kterým jsem v posledních dvou letech občas propadal. K optimističtějšímu pohledu na svět mě to ale stejně neposunulo, pořád zůstávám skeptickým realistou.
Robert Sedláček (48)
- Vystudoval katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU a poté pracoval jako novinář v České televizi. Jako dokumentarista natočil například portréty Františka Čuby, Václava Bělohradského nebo Miloše Zemana, ale zmapoval třeba i romské etnikum nebo hnutí skinheadů.
- V hrané tvorbě debutoval psychologickým filmem Pravidla lži (2006) z prostředí skupinové terapie. V satirické komedii Největší z Čechů (2010) se pak trefoval do vlastní profese a v dramatu Rodina je základ státu (2011) zase do morálního stavu společnosti.
- V roce 2018 uvedl historický snímek Jan Palach, o rok později v televizním filmu Soud nad českou cestou otevřel diskuzi nad vývojem po sametové revoluci. Moderním českým dějinám se věnoval také v seriálech České století (2014) a Bohéma (2017).
- Pro Českou televizi natočil detektivní minisérii Sever (2019) a spolupracoval na seriálu Život a doba soudce A. K. Letos kina uvedou hned dva jeho filmy - thriller Promlčeno má premiéru na konci dubna, romantické komedie Řekni to psem se diváci dočkají začátkem července.
Když jste jako skeptický realista pozoroval, jak se během pandemie vyvíjela společenská atmosféra, co o nás z vašeho pohledu krize prozradila?
Potvrdil jsem si schémata, která jsem měl vysledovaná už z dřívějška. Doba covidu například přesně ukázala, že byrokracii dlouho trvá, než se vůbec nastartuje, a že následně stejně dlouho dojíždí. Koná i ve chvíli, kdy už to nemá smysl, a v důsledku toho se děje spousta hloupostí, které odporují zdravému rozumu. Zároveň v jednu chvíli vznikla taková zvláštní schizofrenie. Sám jsem odjel na venkov, kde jsem se od zpráv o covidu odtrhl, ale stačilo, abych se stavil na pumpě natankovat a hned jsem měl zase pocit, že svět hoří. Ze všech stran jsem slyšel burácet tamtamy, které zvěstovaly apokalypsu, a sám jsem přitom kolem sebe žádnou apokalypsu neviděl.
Novináři začali bojovat a nevyhnutelně tím do bojů vtáhli i zbytek společnosti. Sám jsem se ale bojů vždycky účastnil nerad. Spíš bych chtěl, abychom přes rozdílné názory dokázali nějak fungovat vedle sebe. Úskalí spočívá v tom, že když mezi lidmi jednou rozpoutáte vášně, tak jen tak neutichnou. Boj má vždycky dlouhý dojezd a teď se namísto covidu navázal na Putina. Najednou všichni bojujeme proti Rusům a ukazuje se, že jsme stejně jako v případě covidu vůči hrozbě bezbranní. O to víc ale válka v našich hlavách zuří.
Našel jste v krizovém období posledních dvou let námět, který by stál za filmové zpracování?
Ano, napsal jsem scénář, který se jmenuje Paranoia. Vypráví o rodině, která je separovaná od vnější společnosti, a odehrává se právě v podivných časech epidemie. Příběh ukazuje, že když jste zahnáni do kouta a nemůžete z něj ven, začnete mít zkreslené vnímání reality. V jeho podtextu pak stojí myšlenka, že lidé nemají největší strach z toho, co jim reálně hrozí, ale ze svých představ o tom, co se může stát. Když ale režisér v Česku mluví o budoucích projektech, říká si o malér. Naštěstí jde o nadčasové téma, které myslím přežije covid i Putina.
Do toho teď pro Českou televizi točím desetidílnou dokumentární sérii o historii smrti a pohřbívání. Spoustu času tak trávím po hřbitovech a přemýšlím o tom, co je opravdu důležité. Z natáčení jsem si přivezl jedno hezké arménské přísloví: "Když máte pocit, že se vám v životě všechno daří a na co sáhnete, to rozkvete, tak se běžte dorovnat na hřbitov. A když máte pocit, že je ve vašem životě všechno špatně a lepší už to nebude, tak si tam zajděte taky."
Je vůbec možné, obzvlášť po dvou letech pandemie, natočit seriál o hřbitovech, který by divákům nepřipadal smutný?
Ať jim klidně smutný připadá. Hřbitovy ale nejsou jenom místa posledního odpočinku zemřelých, to je taky nahlédnutí do dějin architektury. Jediné, co nám například zbylo po neolitických civilizacích, jsou jejich hroby. Města faraonů jsou navždycky pryč, ale stále máme chrámy, do kterých byly uloženy jejich mumie. Navíc je zajímavé sledovat, jak se v historii lidstva přístup ke smrti proměňoval. Mým oblíbeným místem na každém hřbitově je společný hrob, kam se dávají ostatky těch, pro jejichž urny si nikdo nepřišel. Dověděl jsem se, že téměř u poloviny kremací si v Česku pro ostatky zemřelých nikdo nepřijde. Takoví jsou Češi. Téma smrti se z naší společnosti vytlačuje, a už proto mě lákalo se mu věnovat.
Když už jsme u smrti, mezi režiséry se v době pandemie hodně diskutovalo o tom, jestli nepřichází smrt filmu coby kolektivního zážitku v kinech. Jak to vidíte vy?
Myslím, že konec filmu, jak jsem ho znal já, začal přicházet už s přesunem kin do obchodních center, kde ve spodních patrech nakoupíte potraviny, uprostřed oblečení a nahoře si odpočinete v kinosálech. To podle mě o lecčems vypovídá. Do multiplexů se dneska hrnou davy, zatímco když si chce člověk film opravdu vychutnat, musí zamířit do těch několika málo kin, která stále zůstávají jen kiny. Podobných diváků ale ubývá a filmový průmysl spěje k tomu, že už se do kina bude chodit jen na spektákly, ve kterých všechno vybuchuje a ovládají se galaxie. Filmy, které nebudou nabízet bombastický zážitek pro děti, puberťáky a jejich unavené rodiče, kina po chvíli stáhnou, protože na ně čtyřikrát skoro nikdo nepřijde a nebude jim stát za to, aby kvůli nim vůbec vyhřívala sál.
Před dvěma lety jste si v rozhovoru pro Lidové noviny posteskl, že se hlavním žánrem české audiovizuální kultury staly detektivky a romantické komedie, které vůbec nesouvisejí s realitou a vytvářejí jakési bezčasí.
No vidíte a teď k něčemu podobnému sám směřuju.
V červenci vám jde do kin romantická komedie Řekni to psem. Našel jste si na tomto pro vás nezvyklém žánru aspoň nějaký důvod k radosti?
Našel jsem si tam něco, co jsme se na FAMU neučili a co jsem si jako režisér do té doby nevyzkoušel - práci se zvířetem.
