Se třemi dětmi žijí v jurtě. Nejsme exoti, sociálku na nás neposílají, říkají manželé

Se třemi dětmi žijí v jurtě. Nejsme exoti, sociálku na nás neposílají, říkají manželé
Pokud do kamen uprostřed jurty manželé pravidelně přikládají, není problém ji vytopit třeba na příjemných dvacet stupňů. "Horší je to paradoxně v létě, kdy se člověk uvnitř občas peče. Plachta jde ale vykasat, takže si můžete vyvětrat a k večeru už se tu dá normálně spát,“ pochvaluje si Kryštof.
Zázemí svého bydlení ale stále rozšiřují, takže si postupně vybudovali i venkovní kuchyň se dřezem, ledničkou i mrazákem.
Přes léto se umývají v solární sprše, která funguje tak, že se do černého tubusu naplněného vodou opírají sluneční paprsky a zásoba uvnitř se postupně vyhřeje.
Protože se blíží zima a rodina bude muset trávit mnohem víc času uvnitř jurty, nabízí se otázka, jestli pobyt v jedné místnosti nevede u Herrmannových k ponorkové nemoci. "Naopak. Protože není kam utéct, nutí nás to s Kryštofem, abychom si jakékoliv názorové střety rovnou vyříkávali," prozrazuje Šárka.
Foto: Jakub Plíhal
Tomáš Maca Jakub Plíhal Tomáš Maca, Jakub Plíhal
20. 10. 2021 6:00
Dvojici Pražáků ubíjely ruch a anonymita velkoměsta. Nemovitosti v blízkém okolí byly drahé, a tak se Kryštof a Šárka Herrmannovi přestěhovali do středočeské vesničky Soběšín, kde si postavili mongolskou jurtu. Bydlí v ní se třemi malými syny a vyzdvihují, že díky tomu nemusí splácet obří hypotéku. Zároveň spolu s dalšími mladými rodiči z regionu založili školku i školu a snaží se žít ekologicky.

Projíždíme serpentinami kolem hradu Český Šternberk a míříme k malé středočeské vesnici Soběšín. V jejím středu nás vítají šestiletý Vojta s čtyřletým Prokopem, ukazují, kde máme zaparkovat, a pak utíkají za rodiči. Třiatřicetiletý Kryštof a třicetiletá Šárka nás nejdřív nechávají nahlédnout do své jurty, kolem které se ještě po zemi batolí roční Jeroným. Z komína uprostřed stavení se kouří, v kamnech plápolá oheň a uvnitř je příjemných dvacet stupňů.

Navzdory omezené kapacitě se manželům Herrmannovým podařilo do interiéru o rozloze 32 metrů čtverečních vměstnat všechno zásadní - od matrací na spaní, přes malou troubu, plynovou plotýnku a pračku až po knihovnu a reproduktory. Dřevěné skříňky s šuplíky zajišťují dostatek úložného prostoru a v plachtovinou obehnaném příbytku je ukázkově uklizeno. Do vypulírované jurty tak vnášejí trochu chaosu jen dva starší synové, kteří u stolku zkoumají deskovou hru Hobit nebo na návštěvu z legrace míří kuší, naštěstí nenabitou.

Navzdory omezené kapacitě se manželům Herrmannovým podařilo do interiéru o rozloze 32 metrů čtverečních vměstnat všechno zásadní.
Navzdory omezené kapacitě se manželům Herrmannovým podařilo do interiéru o rozloze 32 metrů čtverečních vměstnat všechno zásadní. | Foto: Jakub Plíhal

Abychom si mohli nerušeně popovídat s rodiči, vydáváme se přes dřevěnou verandu ven, směrem k zastřešené terásce s posezením a venkovní kuchyní. Pozemek o velikosti pět tisíc metrů čtverečních, na kterém stojí ještě maringotka a týpí, Herrmannovi koupili už v roce 2013, kdy se pomalu chystali na svou cestu z města. Oba vyrůstali v Praze. Kryštof studoval ekonomku a dnes se živí jako IT konzultant pro maloobchodní řetězce. Šárka dodělává práva a momentálně je na rodičovské. Život v metropoli je však začal vyčerpávat.

"Když se nám narodil první syn Vojta, bydleli jsme ještě v bytě na Chodově. Vždycky jsme rádi chodili do přírody a na Jižáku (Jižní Město, pozn. red.) jsme měli za rohem Kunratický les. Zároveň tam ale panovala zvláštní atmosféra, a i když tam žije spousta lidí, všichni se jen tak anonymně míjeli. Nenajdete tam normální hospodu ani malý krámek, všechno spolklo místní obchodní centrum. My jsme naopak toužili po zdravém prostředí, kde děti vyběhnou ven, mohou se svobodně bahnit, a kde si dospělí mohou sami něco vypěstovat, žít trochu soběstačně a rozvíjet lokální komunitu," vyjmenovává Šárka důvody, proč velkoměšťáci odešli na venkov.

Její manžel dodává, že silnou motivací byly taky finance. Pole na kraji Soběšína od původní majitelky koupili za cenu, o které by si v Praze a jejím okolí mohli nechat jen zdát. "Bylo to zhruba sedmdesát korun za metr čtvereční, takže nám stačilo vybrat stavební spoření ještě ze studentských let. Dali jsme si předsevzetí, že se nechceme zadlužit. V září 2016 jsme měli svatbu a dva týdny nato jsme koupili maringotku, ve které jsme ale nikdy pořádně nebydleli. Brzy jsme totiž zjistili, že čekáme druhého syna, a se dvěma dětmi bychom se tam nevešli," vzpomíná Kryštof.

Nový domov k nim putoval přímo z Mongolska

Obytný přívěs mu dnes slouží jako pracovna a skladiště věcí, co se jinam nevejdou. Rodinný život se teď ale odehrává především v jurtě, na kterou manželé narazili šťastnou náhodou. "Kamarád studoval na Karlovce mongolistiku a jednou se mi zmínil, že vedoucí jeho katedry dováží do Česka jurty. Ještě před pandemií pravidelně jezdila do Mongolska, kde vždycky pořídila kontejner, naházela do něj pět až osm jurt, poslala je sem a tady je prodala prakticky za náklady. V Mongolsku jurty stojí kolem dvaceti tisíc, sekají je jako Baťa cvičky," přibližuje Kryštof.

Nový domov k Herrmannovým doputoval složený, na podzim 2017 jurtu dali dohromady, dodělali si k ní dřevěnou podlahu a v létě následujícího roku už byli nastěhovaní. "Přišla nám dřevěná konstrukce, na kterou jsme natáhli vnitřní bavlněnou plachtu, izolaci z ovčí a velbloudí vlny, naimpregnovanou celtovinu, parozábranu a na závěr svrchní plachtu. Tu jsme původně měli taky z Mongolska, ale ve větru se nám nadouvala. Teď už máme v pořadí třetí, kterou nám ušil pán z Vysočiny, a funguje výborně. Stejně jako izolace. V zimě jurtu v pohodě vytopíte a horší je to paradoxně v létě, kdy se člověk uvnitř občas peče. Plachta jde ale vykasat, takže si můžete vyvětrat a k večeru už se tam dá normálně spát," pochvaluje si Kryštof.

Šárka upozorňuje, že by případným zájemcům o podobný typ bydlení nedoporučovala, aby jurtu využívali jen jako chatu. "Přes zimu v ní musíte topit pravidelně, jinak může začít plesnivět. V Mongolsku totiž oproti Česku bývá po celý rok téměř nulová vlhkost, skoro tam neprší a v našich podmínkách materiál reaguje jinak. Zatímco u první bavlněné plachty nám ještě dovnitř občas zatékalo, ta poslední je umělá a žádnou vlhkost už nepropustí. Po dvou a půl letech máme jurtu promakanou tak, aby vyhovovala našemu podnebí," vyzdvihuje.

Vodovod mají Herrmannovi napojený už od chvíle, kdy pozemek kupovali, protože si ho zrovna zařizovali i jejich sousedi. Přes léto se umývají v solární sprše, která funguje tak, že se do černého tubusu naplněného vodou opírají sluneční paprsky a zásoba uvnitř se postupně vyhřeje. V zimě kvůli mrazům využívají spíš plechovou sedací vanu, do které si nalijí horkou vodu ohřátou na kamnech a smíchají ji se studenou. Kryštof ale přiznává, že by to už přece jenom chtělo pořádnou koupelnu.

Ještě větším úskalím ale byla elektřina. "Přípojka u sousedů už byla naddimenzovaná, tak jsem zjišťoval, jestli by sem proud nešlo přivést od nedaleké bytovky. Úřednice mi ale řekla, že bychom za připojení museli zaplatit víc než sto tisíc, protože je odběrné místo dál než sto metrů. Tak jsem se naštval a pořídil soláry. Zapojit se nám je ale podařilo až po roce, takže jsme si nejdřív museli vystačit se čtyřmi powerbankami, což bylo hodně punkové období. Největší problém byl s praním. To nejnutnější jsme prali na valše a jednou za dva týdny jsme pytel oblečení odnesli k sousedům, kteří ho hodili do automatické pračky," vypráví Kryštof.

U jurty Herrmannovi nejspíš nezůstanou. Plánují si totiž vedle ní postavit ještě malý slaměno-hliněný domek. "Pořád ale nechceme žádnou obří hypotéku," říkají.
U jurty Herrmannovi nejspíš nezůstanou. Plánují si totiž vedle ní postavit ještě malý slaměno-hliněný domek. "Pořád ale nechceme žádnou obří hypotéku," říkají. | Foto: Jakub Plíhal

V jedné místnosti si pár všechno hned vyříká

Kryštof Herrmann neskrývá radost, že k vybavení netradiční domácnosti postupně přibyla nejen vlastní automatická pračka, ale i lednička a mrazák. Na střeše venkovní kuchyně, kterou rodině podobně jako verandu před jurtou postavil kamarád z vedlejší vesnice, právě chytá sluneční paprsky devět solárních panelů, z nichž vedou kabely až do jurty. "V létě máme elektřiny až moc, kolem zimního slunovratu na druhou stranu musíme šetřit, takže vypínáme mrazák a někdy i ledničku. Jinak si ale se soláry v pohodě vystačíme, ať už potřebujeme svítit, pustit si muziku nebo si nabít telefony a počítače," popisuje Kryštof.

Protože se blíží zima a rodina bude muset trávit mnohem víc času uvnitř, nabízí se otázka, jestli příliš času pospolu v jedné místnosti nevede u Herrmannových k ponorkové nemoci. "Naopak. Protože není kam utéct, nutí nás to s Kryštofem, abychom si jakékoliv názorové střety rovnou vyříkávali. Když spolu lidi žijí v jedné místnosti, tak se vzájemně hodně poznají a nevyhýbají se vztahovým neshodám, které jiné páry řeší třeba dvacet let. Výhodné je to i ve chvíli, kdy se staráte o menší děti, protože je máte pořád na očích. Nejstarší Vojta šel ale letos do první třídy a možná bude potřebovat vlastní prostor na učení," uvažuje Šárka.

Proto manželé v současnosti plánuji, že by si vedle jurty nechali postavit ještě slaměno-hliněný domek. "Byla by to taková chatička o zhruba šedesáti metrech čtverečních. Dole by byl obývák a koupelna, nahoře ložnice a dětský pokoj. Všechno je ale teprve na začátku a momentálně s architektem řešíme, jak vůbec projekt uchopíme. Tentokrát možná budeme muset porušit naši zásadu a vzít si půjčku. Pořád ale nechceme žádnou obří hypotéku. Rádi bychom se vešli třeba do dvou milionů a stavěli domek delší dobu," zdůrazňuje Kryštof.

Stačilo zajít do hospody a sousedi je přijali

Se zaměstnáním IT konzultanta, který řeší v obchodních centrech dohledové systémy nebo platební terminály, se mu bydlení na středočeském venkově daří pohodlně skloubit. "Moje práce je hodně flexibilní, nemusím celý den sedět v Praze v kanceláři, což je super. Situace na silnicích je totiž obzvlášť v poslední době opravdu strašidelná a vlakem to odtud do Prahy díky krásné vyhlídkové trase trvá přes dvě hodiny. Přitom jsme zjistili, že mladých rodin z řad bývalých Pražáků žije v okruhu dvaceti kilometrů víc," zmiňuje Kryštof.

S některými z nich se Herrmannovi po nastěhování do Soběšína spřátelili a zjistili, že jak jim děti postupně dorůstají, začínají všichni řešit stejný problém. "Místní školky a školy nám nevyhovovaly, a tak jsme s několika rodinami nejdřív pro děti založili lesní klub. Kamarád, co nám dělá dřevostavby, si s manželkou taky pořídil jurtu, a protože ji jinak nevyužívali, udělali jsme si z ní naše zázemí. Byli mezi námi pedagogové i ekonomové, já jsem přispěla jako právník a založili jsme spolek. Teď se v klubu tři dny v týdnu od rána do odpoledne schází patnáct dětí ve věku od tří do šesti let a vedou ho dva skvělí průvodci. Většinu času děti tráví venku, a když je potřeba, odpočinou si v jurtě. Dneska tam spolu s vedoucími vařily na ohni dýňovou polívku," usmívá se Šárka.

Vojta a Prokop zkoumají deskovou hru Hobit. Tu Herrmannovým přivezl místní starosta, aby děti v lesní školce měly nějakou zábavu v případě, že bude venku pršet.
Vojta a Prokop zkoumají deskovou hru Hobit. Tu Herrmannovým přivezl místní starosta, aby děti v lesní školce měly nějakou zábavu v případě, že bude venku pršet. | Foto: Jakub Plíhal

A protože tři kluci z rodin bývalých Pražáků mezitím dospěli do věku, kdy by měli zasednout do školních lavic, přišel čas založit taky malotřídní školu. "Nikdo z nás se necítil na čistě domácí výuku. Sama jsem toho názoru, že dítě potřebuje přicházet do kontaktu i s jinými dospěláky. Kdybych přepínala mezi rolí matky a učitelky, myslím, že by mi to synové nechtěli sežrat. Zároveň se necítím být odborník na všechny předměty, a protože to podobně vnímali i ostatní, našli jsme si starou školní budovu v Ratajích nad Sázavou, kde se naposledy učilo v roce 2002. Starosta nám vyšel vstříc, třídu nám za výhodnou cenu pronajal, a tak tam teď Vojta a další děti pět dní v týdnu dojíždějí a učí se tak, jak se nám to líbí, v duchu waldorfské pedagogiky," raduje se Šárka.

Vedle toho se Herrmannovi snaží podporovat lokální farmáře, od kterých každý týden odebírají mléčné výrobky, uzeniny i pivo, a v supermarketech nakupují jen to nejnutnější. Sami si na zahradě vysázeli stromy a pěstují si dýně, cukety, rajčata, papriky nebo fazole. Starousedlíci, kteří v Soběšíně stále tvoří většinu ze 160 obyvatel, se na ně kvůli jejich lehce alternativnímu životnímu stylu skrz prsty nedívají. "Bál jsem se, že když uvidí bývalé Pražáky s malými dětmi v jurtě, zavolají na nás sociálku. Stačilo ale se sousedy zajít do hospody, aby zjistili, že nejsme žádní exoti, a vzali nás mezi sebe," říká Kryštof. "A taky jsi v Soběšíně začal hrát fotbal, i když ti to moc nejde," směje se Šárka.

 

Právě se děje

Další zprávy