Se spřežením zdolal Alpy. Když máte v Česku dvacet psů, jste obecní exot, říká musher

„Budík zvoní před pátou. Ne kvůli práci, ale kvůli psům. Stejně mě nakonec vzbudí oni,“ usmívá se Jan Kotiš na zahradě rodinného srubu v Horažďovicích. Z uzavřeného výběhu nad domem se mezitím ozývá netrpělivé kňučení přecházející do vytí.

Osmnáct sibiřských husky ví přesně, co přijde. Lehké napojení, krmení podle toho, jestli se trénuje dopoledne, nebo až odpoledne. A pak práce. Když se totiž Jan Kotiš zrovna nevěnuje psům, nakupuje suroviny pro místní pilu. Mezi kvartálními uzávěrkami pak skládá psí tým, o němž doufá, že jednou obstojí mezi nejlepšími.

Související

Měla tolik úrazů, že se jí zbavila i pojišťovna. Teď je z Češky mistryně Evropy

Ke psům se nedostal náhodou. „Táta závodil se spřežením už ve chvíli, kdy jsem přišel na svět. Postupně jsem to po něm převzal.“ Žádný velký obrat ani vzdorovité rozhodnutí se nekonaly. Jan od malička chodil na tréninky, pomáhal krmit, uklízet a zapřahat. Jednu dobu chtěl odejít studovat vysokou školu a se spřežením skončit. „Pak jsem dostal práci. Začal vydělávat peníze. A místo školy jsem si pořídil dalšího psa.“ Z původních šesti jich bylo dvanáct. Dnes je jich osmnáct. „A chvíli jich bylo i dvacet. Člověk se musí hlídat.“

Jan závodí se sibiřskými husky, plemenem vyšlechtěným pro tah a vytrvalost. „Jsou energičtí a svéhlaví. Je to jiná práce než s labradorem. Tenhle pes se narodil pro tah a práci, ne jako ozdoba do paneláku.“ Když mluví o sportu, vyhýbá se patosu. Třída, kterou jezdí – osm a více psů –, je podle něj ta nejtěžší. Ne kvůli vzdálenosti, ale kvůli nárokům na počet a kvalitu psů. „Když závodíte v kategorii se dvěma psy, vyberete z týmu dva nejlepší a jdete. Když jich máte dvanáct a potřebujete vybrat deset, nikdy nebudete mít deset dokonalých,“ vysvětluje.

Úspěch je v tomhle měřítku relativní. Nedávné osmé místo na dvanáctidenním etapovém závodě La Grande Odyssée ve francouzských Alpách pro něj znamená víc než medaile. „Když jsem viděl naše časy, věděl jsem, že to děláme správně.“ Přesto přiznává, že někdy by bylo jednodušší zvolit kratší cestu. „Pořád to chci vzdát,“ říká bez obalu. A hned dodává proč ne. „Když zapřáhnu deset psů a jedu s nimi krajinou, tak to zkrátka vzdát nejde. Ten čas venku. To ticho. To, že jste spolu,“ přiznává. Sprint a jízda s jedním psem na kole ho baví také. Velké spřežení je ale jiný svět. Náročnější, dražší, složitější. A možná právě proto tak lákavý.

Když přijde řeč na to, kolik tenhle koníček stojí, Jan neváhá. Je poznat, že to má dobře spočítané. Měsíční rozpočet na krmení se pohybuje kolem deseti až dvanácti tisíc korun. „Deset kilo masa denně. Plus příkrm. To je jen jídlo.“ Když se přidají očkování, vybavení, startovné a doprava na závody, čísla rychle rostou. Zranění psa pak dokáže rozpočet úplně „poslat do kopru“. Přesto si Jan stojí za tím, že největší investicí nakonec nejsou peníze, ale životní styl. „Ti nejlepší musheři většinou nemají další koníčky, partnery nebo dokonce rodinu. Nemají na to čas. Jedou jen tuhle psí linku. Je to něco za něco.“

Zobrazit
38 fotografií

Janova partnerka Kristýna se psy závodí také. „Trochu mi to krade,“ směje se Jan. O hlavní závody sezony se zatím dělí nerovnoměrně. „Já jsem ten velkomusher, který s tím začal.“ Vzápětí ale zvážní. Pustit ji na nejtěžší závod by znamenalo přijmout, že se zkušenosti sbírají i pády. A to je podle Jana v horách s deseti psy na šňůře úplně jiná rovnice než na lokální trati u domu.

Okolí místa, kde všichni i s celou smečkou žijí, je další samostatnou kapitolou. „Zajít se sousedy na pivo a nezapřahat psy ve čtyři ráno je podle mě cesta k úspěchu,“ říká horažďovický rodák. „To byla první věc, kterou jsem partnerku naučil, když jsme se sestěhovali. Když vezmeš takhle brzy ráno na trénink psy, začnou vyvádět a vzbudíš celou vesnici,“ poklepe si Jan ukazováčkem na čelo. Mushing tady není folklor, ale logistika vztahů. S myslivci si musí vyjednat, kde může trénovat. Když je sníh, řeší národní park a to, aby neničil upravené tratě. Když sníh není, řeší vedro. „Je to pořád nějaký boj,“ přiznává nevzrušeně musher.

I proto často přemýšlí o možnosti odstěhovat se na sever. V Norsku, Švédsku nebo Finsku je spřežení běžnou součástí života. „Tady, když máte dvacet psů, jste obecní exot,“ říká a pousměje se. Tvrdí, že mladí lidé se dnes do velkých spřežení příliš neženou. Vstupní náklady, čas a prostor si jen tak někdo dovolit nemůže. Začínat od nuly, pokud se do toho člověk přímo nenarodí, je podle Jana Kotiše skoro nemožné. „Nikdo mladší pode mnou už asi není. Nade mnou jsou musheři starší minimálně o dvanáct let. Někdy mám pocit, že jsem poslední musher v Česku.“

Když přijde řeč na to, jestli by nechtěl vychovat další generaci musherů ze své pětileté dcery, pokrčí Jan rameny. „Když bude chtít, podpořím ji. Už teď se mnou jezdí na káře i na saních, sype psům granule do misky a učí se mezi nimi fungovat. Nutit ji do toho ale nebudu,“ říká. Sám totiž ví, jak náročné je vyrůstat mezi psy, když ostatní vrstevníci tráví čas jinde.

„Náš sport zkrátka postupně vymírá. Kdybych dnes začínal od nuly, nevím, jestli bych do toho znovu šel.“ Jenže Jan Kotiš od nuly nezačínal. Má dvůr plný sibiřských husky a život, který si vybral dřív, než si stačil spočítat, kolik bude stát. „Tu cenu ale pořád platím rád,“ uzavírá musher.

Zdroj: autorský text