Za polární kruh se chtěli pětatřicetiletý Milan Bureš a jeho třicetiletá manželka Ema původně vydat už loni. Tehdy plánovali podívat se na hranici mezi Norskem a Ruskem. „V Rusku jsem byl několikrát fotit, natáčel jsem tam film Švéd v žigulíku a v pohraniční oblasti člověk často narazí na zajímavé příběhy. Ema zase studovala magisterský obor vizuální antropologie na Arktické univerzitě v Tromsø, předtím ještě byla na Erasmu ve Voldě, a tak měla zase vhled do norského prostředí. Kontrast nejbohatšího státu Evropy a nepříliš vyspělého Ruska nám připadal jako přitažlivý námět na společný dokument,“ říká fotograf.
Kvůli pandemii koronaviru musel ovšem mladý pár cestu odložit, a když Ema letos v únoru porodila malého Otta, bylo jasné, že vytyčenou trasu bude nutné pozměnit. Nakonec Milan za výhodnou cenu pronajal obytné auto s postelí, sprchou, záchodem i kuchyňkou a společně s Emou a tehdy sedmiměsíčním Ottem vyjeli na sever Norska, kde měla jeho žena z dob vysokoškolských studií několik kamarádů z řad rodilých Norů i Čechů, kteří ve Skandinávii dlouhodobě žijí.
„Věděli jsme, že za severním polárním kruhem začíná zkraje podzimu už sněžit, takže počasí bude jen horší a horší. Proto jsme se snažili co nejrychleji dostat do naší nejsevernější zastávky v Tromsø. V Německu jsme se nalodili na trajekt do Švédska, které jsme museli projet až nahoru, a pak to přes Finsko vzít do Norska, což nám trvalo pět dní. Na hraničním přechodu u města Kilpisjärvi, které leží na pomezí Finska, Norska a Švédska, po nás poprvé a naposledy chtěli doklad o tom, že jsme očkovaní proti covidu,“ popisuje Milan.
Z Tromsø rodina zamířila na ostrov Sommarøy, kde podnikla menší výšlap, a přestože Milan přiznává, že „není žádný krajinkář“, u místních vyhlídek neodolal a pár okouzlujících záběrů pořídil. Následovala cesta trajektem na souostroví Lofoty, kde se Burešovi kochali vrcholky, ale zároveň museli s autem kličkovat horskými serpentinami, ze kterých se občas pěkně zvedal žaludek. Postupně doputovali až k nejzazší lofotské vesnici s minimalistickým názvem Å, odkud už dál nevede silnice. Trajekt z přístavu Moskenes je ale dovezl do města Bodø a po cestě na jih navštívili ještě třeba Ålesund, Voldu, Bergen nebo Haugesund.
Nocovali v lesích, budil je výhled na vodní hladinu
„Já i Ema jsme založením dobrodruzi, ale zároveň nejsme žádní extremisti. Znám spoustu lidí, kteří s malými dětmi šplhají po kopcích. Navíc jsme jeli do jedné z nejbezpečnějších zemí světa a infrastruktura pro cestování obytným vozem je ve Skandinávii naprosto dokonalá. Kdykoli potřebujete doplnit vodu nebo vyhodit odpadky, není problém najít místo, kde si všechno obstaráte,“ vyzdvihuje Milan. Dodává, že užitečným pomocníkem byla aplikace Park4night, která cestovatelům slouží jako mapa příhodných zastávek.
„Vyberete si, jestli se chcete na nocleh utábořit v kempu, na parkovišti, nebo ve volné přírodě. Poslední možnost, kterou v aplikaci najdete pod ikonkou stromečku, jsme využívali nejčastěji a taky jsem se snažila vybírat nocleh u vody, ať už to bylo jezero, nebo moře. Kolikrát jsme se na místo kodrcali třeba 15 minut po hrbolaté štěrkové cestě a já jsem se jenom modlila, aby to stálo za to,“ vzpomíná Ema. „Jedeš temným lesem, dítě řve, auto skáče, ale pak dorazíš na neuvěřitelně krásné místo, kde nejsou žádní lidi, je tam nachystané ohniště i se dřevem a není tam žádný binec. V té nádherné krajině si po sobě nikdo nedovolí nechat odpadky,“ doplňuje Milan.
S obytným vozem neměli fotograf ani jeho manželka před cestou žádné zkušenosti, a tak se s autem museli sžívat za pochodu. „Člověk v tom malinkatém prostoru pořád něco hledá, učí se, jak co funguje, a mnohdy to byla pořádná honička. Zastavíš, musíš nakrmit dítě, do toho si ohřát něco k snědku pro sebe a nakonec po sobě uklidit. Naštěstí jsme s sebou měli jídlo zavařené ve sklenicích. Protože jsme v autě topili a svítili, museli jsme ho párkrát nechat přes noc nabít, ať už v kempech za nějaký drobný poplatek, nebo u kamarádů, kteří nás u sebe nechali přespat,“ vypráví Milan.
Jedním z nich byl třeba jeho jmenovec, Čech, který se usadil na Lofotech, v rybářské vesnici Hamnøy, kde dělá správce. „Stará se tam o dobře známé červené dřevěné domečky, které pronajímá turistům. Jinak v obci najdete jen asi pět obydlí osídlených místními obyvateli. Kamarád Milan vystudoval cestovní ruch, a přestože působí jako společenský člověk, má rád svůj klid a lofotská samota mu vyhovuje. V Hamnøy by přitom jen tak někdo žít nedokázal, na to člověk musí mít povahu,“ myslí si Ema.
Její další kamarád Lukáš se zase živí jako učitel a mluví plynně norsky, finsky i sámsky. „Z mých přátel v Norsku je Lukáš ten, který mezi místní obyvatele asi nejvíc zapadl. Přestože je norská společnost k přistěhovalcům velmi otevřená, aby člověk pronikl mezi rodilé Nory, musí se dokonale domluvit jejich jazykem, rozumět jejich kultuře a zajímat se o problémy, které řeší. Norové jsou na svou zemi a její životní úroveň hodně pyšní. Lidi z Východu, kteří si k nim přicházejí vydělat peníze a pak se zase vrací domů, berou trochu jako levnou pracovní sílu. U Lukáše je to jiné, protože s Nory splynul a vrací jim něco zpátky,“ vysvětluje Ema.
Norové jezdí na elektřinu, ropy se ale nevzdají
Z vlastní zkušenosti ví, že i když se Norové k cizincům chovají vlídně a přátelsky, nepustí si jen tak někoho k tělu. „Zatímco v Česku jsme zvyklí na dobré slovo každému vyložit svoje životní trable, u Norů bývá těžší prolomit ledy, a pokud se s nimi chcete sblížit, měli byste společně vyrazit na pivo. Ve srovnání s Českem ale mezi Nory není moc rozšířené objednat si pivo k obědu. Spíš se jdou jednou za týden opít, a protože je tam alkohol drahý, bývá zvykem nejdřív nakoupit pár piv v krámě, dát si je doma a teprve potom zamířit navátý do hospody. Tam toho Norové moc nevypijí, protože už mají dost, a až cestou zpátky se staví zase u někoho doma, kde si dají nějakou sklenku na závěr,“ líčí Ema.
Burešovi si taky ke své cestě shodou okolností vybrali období, kdy se v Norsku konaly parlamentní volby, k nimž mají několik postřehů. „Velkým tématem byla ekologie, politici řešili, jestli má Norsko pokračovat v těžbě ropy, nebo ne. Momentálně to vypadá tak, že se s těžbou přestávat nebude, protože zemi přináší obrovské bohatství. Na jednu stranu Norové patří k národům, které nejrychleji přecházejí na elektromobily, a na každém rohu narazíte na stanici k jejich dobíjení, zároveň se ale nechtějí vzdát ropy, což mi přijde lehce pokrytecké,“ uvažuje Milan.
Příjemným překvapením a tak trochu i kulturním šokem pro něj naopak byla úroveň norských předvolebních debat. „Zaskočilo mě, jak se kandidáti v televizi spořádaně hlásili o slovo. Nevšiml jsem si, že by se vzájemně překřikovali. Když jsme si pak v autě pustili debatu k našim volbám v České televizi, byl to pravý opak. Politická kultura se odráží na důvěře lidí ve vládu, která je v Norsku oproti Česku velmi silná,“ zdůrazňuje Milan. „Zatímco Češi politikům nedůvěřují a mají k tomu už z historie dobrý důvod, zkušenost Norů je opačná a vědí, že se na sociální stát mohou spolehnout,“ dodává Ema.
Jako příklad uvádí situaci, kdy se v zemi rozšířila pandemie koronaviru a norská vláda vedle proplácení testů poskytovala zaměstnancům také náhradu mzdy za nemoc ve výši 80 procent. „Zároveň se Norsko během koronakrize obešlo bez výrazných restrikcí. Roušky se tam téměř nenosily, lidi jen dodržovali rozestupy a přes 86 procent obyvatel je teď naočkovaných druhou dávkou vakcíny. Bavili jsme se o tom s jedním Norem, který nám říkal, že ho ani nenapadlo, že by s vládou ohledně očkování polemizoval. Předpokládal, že politici vědí, co dělají, a když vakcínu považují za řešení, jak populaci udržet zdravou, tak je respektuje,“ přibližuje Milan.
Z toho, jak se svou ženou o výpravě za polární kruh vyprávějí, je zřejmé, že se Burešovi o norské mentalitě dověděli mnohem víc, než kdyby absolvovali zájezd s cestovkou. „Mezi svobodomyslnými lidmi je teď podobný způsob cestování hodně lákavý. Zároveň je ale finančně dost náročný. Za stejné peníze jsme si klidně mohli dopřát hezkou dovolenou někde u moře, což ale nebyl náš cíl,“ upozorňuje Ema. „Zároveň jsme po návratu byli fakt unavení a z legrace jsme si říkali, že bychom teď běžnou dovolenou u moře docela potřebovali. Oba jsme si do Norska vzali knížky s tím, že konečně budeme mít čas na čtení, a nakonec jsme je ani jednou neotevřeli,“ směje se Milan.
