Rychlík: Evropané dělali taky ošklivé věci. Hranicí lidství je pro mě holokaust

Rychlík: Evropané dělali taky ošklivé věci. Hranicí lidství je pro mě holokaust
Etnolog Martin Rychlík napsal knihu Dějiny lidí, která představuje pestrost způsobů života různých společenství a kultur v 73 kapitolách. Ty kopírují tak zvaných 73 univerzálií, jevů, které mají mít všichni lidé společné.
Za jednu z klíčových univerzálií považuje Rychlík jazyk. Papuánci různých etnických skupin se dorozumívají tak zvaným pidžinem.
Univerzálie vycházejí z biologické podstaty člověka, na niž různá společenství reagují různě. Každá společnost se musí vypořádat například se smrtí a má svou představu o tom, co se s člověkem po smrti děje. Fotografie pochází z mexického Dne mrtvých.
Lidé přistupují různě také k uchovávání předků. Novoguinejští Daniové si některé z nich nechávají doma.
Foto: Univerzita Karlova
Clara Zanga Clara Zanga
13. 10. 2022 15:00
Co máme společného s Maory nebo Inuity? Podle antropologa George P. Murdocka je minimálně 73 jevů, s nimiž se musí vypořádat každý člověk na světě. Všichni lidé se snaží zkrotit své vlasy, dorozumívají se jazykem a řeší, co bude po smrti. Etnolog Martin Rychlík napsal o pestrosti i stejnosti knihu Dějiny lidí, jejíž dotisk vyjde 24. října. "Děláme podobné věci, ale každý trochu jinak," říká.

Při psaní knihy jste vycházel z konceptu 73 univerzálií, který je již staršího data. Není dnes už překonaný?

Je to už starší koncept z roku 1945. Ve vývoji sociální antropologie existují různé přístupy, na ty komparativní obor tak trochu, myslím, rezignoval, a naopak se objevily složitější přístupy jako třeba strukturální antropologie. Koncept 73 univerzálií George P. Murdocka, z něhož vychází má kniha, rozvíjeli i další antropologové v 80. a 90. letech. Samozřejmě existují i sofistikovanější metody, ale Murdockova metoda je jedna z nejklasičtějších, proto jsem ji zvolil. Kdyby kapitol bylo 217, a ne 73, asi bych to nedal nijak dohromady. Univerzálie jsou tedy takový fígl, jak to uchopit. Na světě existuje tolik kultur, přístupů a odlišností, že je potřeba to zjednodušit. Kniha se zároveň dost obrací do minulosti, proto to jsou Dějiny lidí. Záměrně jsem do názvu nedal slovo lidstvo, chtěl jsem ukázat, jak jsou dějiny pestré a že je spousta přístupů k životu a spousta jedinců, kteří mají své místo v historii.

Na kolik jsou univerzálie biologicky podmíněné? Přemýšlela jsem o tom zejména u tak komplexních jevů, jako je umění, třeba tanec.

Spousta univerzálií uspokojuje kulturními zvyky a obyčeji biologické danosti. Všichni lidé se musejí vypořádat se smrtí, a tak se k pohřbům vážou určité zvyklosti, ve všech kulturách se vyskytují odstavení od kojení nebo námluvy, které můžeme pozorovat i v říši zvířat. Máme tedy stejné biologické danosti, na něž různé společnosti reagují jinak. Známý antropolog Marcel Mauss v jednom eseji o "technikách těla" popsal, že různé kultury trochu jinak chodí, plavou, gestikulují. Děláme podobné věci, ale každý trošku jinak. Řekl bych, že je to gros celé knihy.

Také v Českém rozhlase jste říkal, že vaším záměrem bylo ukázat pestrost lidství a to, jak je obohacující. Připadá mi paradoxní, že se jinakosti někdy zároveň bojíme.

Souvisí to s tím biologickým základem. Lidé jako druh vytvářeli společenství, která se bála cizího a neznámého. Snoubí se v tom zájem poznat, proč je "kmen" vedle jinačí, ale zároveň je tam ostražitost v tom, že to dělají jinak, třeba špatně, a může nás to ohrozit. Myslím, že je to v jádru zrodu celého oboru.

Jak se v kontextu pestrosti, kterou v knize ukazujete, vztahujete ke globalizaci? Může se zdát, že pestrosti ubývá. Zároveň když si člověk projde vaši knihu, má pocit, že je jí stále mnoho.

Máte pravdu, že globalizace situaci mění. Jedna z klíčových univerzálií je jazyk a vidíme, jak právě jazyky strašně rychle mizí. Nejedná se jen o malé jazyky v Amazonii nebo na Nové Guineji. Vytrácejí se i malé evropské jazyky, třeba manština nebo lužická srbština. Nositelé těchto jazyků je používají třeba doma, ale na veřejnosti ne, takže se postupně dostávají na okraj. Antropolog Martin Soukup jezdí od roku 2009 na Novou Guineu, k Nungonům, a pozoruje tam i další velmi rychlé změny. Před třinácti lety tamní lidé chodili v trenkách nebo jiném jednoduchém oblečení. A dnes mají mobilní telefony, profily na Facebooku a prodávají fair trade kávu do Los Angeles.

V kapitole o jazycích zmiňujete jako zlomový rok 1492. K čemu tehdy došlo?

Evropané mezi sebou navzájem používali dorozumívací jazyky, ale nevěděli o tom, kolik jazyků ve skutečnosti na celém světě existuje. Poté, co se evropská civilizace dostala do Ameriky, vysílala tam své cestovatele a misionáře. Je zajímavé, že když poznávali evropští misionáři domorodé jazyky, byli nuceni se dorozumět v úplně cizím prostředí, kde se nemohli spolehnout ani na žádné tlumočníky, a třeba jezuité vypracovávali slovníčky, které následně posílali zpět do Evropy. Svět se díky tomu dozvídal o neuvěřitelné pestrosti nejen jazyků a o tom, že nejsme pupkem světa.

Ze 73 univerzálií mě zaujala kapitola o chirurgii. Některé popisované zákroky zněly tak, že rozhodně nikomu nepomohly, například nařezávání lebky proti bolestem. Přesto je lidé prováděli.

Důležitá totiž byla tak zvaná léčba vírou, další ze 73 univerzálií, tedy to, že jste věřila, že vám zákrok pomůže. Když jsem psal knihu o tetování a skarifikaci, četl jsem jednu studii, která popisovala, jak se v rovníkové Africe dělala jizvová tetování, zanášel se do nich třeba popel, aby se vytvořila plastická jizva. Docházelo k otravám krve, zanícení, vysokým horečkám, někdy určitě i k amputacím nebo úmrtím. Jedna z hypotéz proto zní, že to byl jakýsi test imunitní zdatnosti jedince. Když to někdo nepřežil, nebyl dostatečně "dobrý" na to, aby se stal třeba válečníkem.

Obecně bych ale chtěl říct, že pojmenování 73 univerzálií v roce 1945 je náš etnocentrický koncept. Když něco nazýváme tancem, neznamená to, že tomu tak říkají i v Polynésii. Je to pro ně třeba obřad, posvátný rituál. Adriene Kaepplerová, která se zabývá tichomořským uměním, píše, že tam neexistuje pojem tance a umění tak, jak jej vnímáme. Je to naše škatulka pro různé jevy, které mohou být ve skutečnosti velmi pestré. Příkladem může být léčebný obřad Navahů. Probíhá tak, že medicinman symbolicky vkládá nemoc do písku, který pak vysypává v obrazcích za dům nemocného. Provází to zpívání písní, různé obřady, které mají určitou svoji posloupnost, jsou složité a trvají dlouho. Když se na to díváme zvenčí, přijde nám, že jsou to hezké vysypávané obrázky… Takže v některých muzeích byly tyto obrazy vystaveny jako příklad "primitivního umění". Pro ně to ale vůbec umění nebylo. Byla to pro ně léčba, podobně jako když my si, s nadsázkou řečeno, vezmeme acylpyrin. Stejně tak se může stát, že to, čemu by zástupce euroamerické společnosti řekl chirurgie, by tak oni nikdy nepojmenovali. Je pak těžké říct, jestli to, co nám připadá jako tanec, je skutečně správné zařadit do této kategorie. Modernější koncepty rozdělení univerzálií by tam třeba místo toho daly kategorii pohybové sekvence, abychom jiným společnostem nevnucovali náš pojem.

Amazonský šaman, který "léčí vírou".
Amazonský šaman, který "léčí vírou". | Foto: Wikimedia/Dějiny lidí, Academia

Mluvil jste o léčení vírou. Jde tedy hlavně o to, že věřím, že mi léčba pomůže.

Na tom je založen i placebo efekt. Existují studie, které ukazují, že když si člověk myslí, že je léčen správně, částečně to léčbě pomáhá. Komančská medicinmanka Sanapia říkala, že neléčí toho, kdo tomu nevěří, protože to nemá smysl. I dnes je dost lidí, kteří u sebe nosí amulety, aby se uzdravili.

To možná souvisí i s magickým myšlením. Kouzla jsou přitom další ze 73 univerzálií. Jak se magické myšlení projevuje v současné západní společnosti? Mohli bychom do této kategorie zahrnout třeba YouTube kanály o tarotu, které mají často nespočet odběratelů?

Murdock sestavoval seznam univerzálií empiricky, ověřil, že se 73 univerzálií vyskytuje ve všech tehdy známých kulturách. Vidíme ale, že se to stále vyvíjí, a nejsem si jistý, zda v roce 2022 všichni věříme kouzlům. Když o tom však přemýšlím dál, i v Česku bychom stále identifikovali menší části kultury, kde jim lidé věří. Stále existují spiritisté, zaříkávači a bylinkářky. Třeba u další univerzálie, věšteb, možná jednoho dne přijdeme na to, že už neplatí pro všechny. Při psaní kapitoly o pověrách jsem však myslel na to, že si lidé například sázejí do loterie a pořád jsou nějakým způsobem pověrčiví. Když se hraje finále NHL, hráči se neholí, protože věří tomu, že by jinak prohráli. Jedna z klasických studií George Gmelcha se zabývala pověrčivostí v baseballu. Upozornil, že hráči například chodí na metu zleva, strkají si prsty do pravé kapsy a drbou se za uchem ve víře, že vyhrají. Jím citovaný Bronislaw Malinowski zase sledoval podobnou snahu rybářů na Trobriandových ostrovech ovládnout nejistý výsledek lovu magickými praktikami. Jako lidé se snažíme ovládnout a "začarovat" ty situace, které jsou velmi nejisté, nad nimiž nemáme kontrolu a jež do značné míry závisí na náhodě a štěstí.

Už dříve jste se zabýval tetováním a i v Dějinách lidí píšete o zdobení těla jako o jedné z univerzálií. Má v západní kultuře tetování ještě nějaký vnitřní význam, nebo se jedná o čistě estetickou záležitost?

Myslím si, že ano. Řekl bych, že zjednodušeně existují dvě linie. V jednom případě jde o zdobné mainstreamové tetování, to jsou ti různí motýlci, srdíčka, panenky, oldschoolové tetování, umělecké tetování tatérů, kteří dělají abstraktní tetování nebo celotělové tatuáže. Jejich nositelům jde hlavně o to, aby to "hezky vypadalo". Pak je tady ovšem menšinová část lidí, kteří v tetování vidí důležitý moment z hlediska spirituálního, rituálního, váží jej k významným životním okamžikům. Chtějí jej mít jako prožitek a uchylují se třeba i do zvláštního prostředí, kde si proces tetování užijí. Tato linie má, řekl bych, pořád něco společného s původním rituálním významem tetování.

Jak velkou roli hraje v tomto procesu bolest? Dotváří rituál tetování?

Podle mě je při tetování překonání bolesti důležitým faktorem. Klasické teorie iniciací a přechodových obřadů, van Gennepovy či Turnerovy, počítají s tím, že procházíte přípravnou fází, kdy jste čistá, neposkvrněná. Pak přichází proces, při němž se měníte - teče krev, je bolestivý a zapamatujete si i takové detaily, jako že když vám řezali do zad, blikala žárovka. Je to velmi intenzivní přechodový moment, kdy se z vás stává jiná, pozměněná osoba. Poslední fází je následné začlenění do společnosti, která už člověka vnímá jinak - je nějak upraven, zkulturněn. V preliterárních společenstvích byla velmi důležitá iniciace do dospělosti. Něco z toho stále funguje.

Tetování může být významným přechodovým momentem.
Tetování může být významným přechodovým momentem. | Foto: Martin Rychlík/Dějiny lidí, Academia

V řadě kultur musela být s tetováním určitě spojena poměrně přísná pravidla ohledně toho, jak má vypadat. Vy máte v kapitole o zdobení těla fotografii Vladimíra Franze, který byl pro mnoho lidí nepřijatelným prezidentským kandidátem právě proto, že je nějakým způsobem tetovaný. Narazil tehdy na nepsaná pravidla naší společnosti ohledně zdobení těla?

Určitě na to trochu narážel. Nedávno jsem něco hledal na Googlu a zjistil jsem, že nabízené nejvyhledávanější sousloví k jeho osobě je "Vladimír Franz bez tetování". Jeho tehdejší proměna v 90. letech byla pro společnost náročná, ale Vladimír je typ silné, renesanční osobnosti, která to ustála. V předmluvě jedné z mých knih kdysi vysvětloval, že to pojal jako gesamtkunstwerk, celkové umělecké dílo. Mimochodem: Jedna moje kamarádka, která se nyní zabývá tetováním, se zaměřuje na osoby s tetovaným obličejem a na to, jak jsou dnes ve společnosti vnímáni. Takových lidí u nás totiž přibylo, dříve to bylo skutečně nevídané.

V naší kultuře se tetuje také ze zdravotních důvodů, například ženy po rekonstrukci prsu si někdy nechávají tetovat bradavky. Máme v dějinách tetování nějakou podobnou paralelu?

Dost běžné je kosmetické tetování, které se snaží krýt nedostatky třeba ve tváři. Kromě toho po celém světě existuje spousta tělesných modifikací. Vedle piercingu se jedná i o implantáty, třeba úpravy mužských genitálií, které se prováděly v Indonésii. V některých částech střední Afriky se v 19. století u dívek praktikovalo stlačování prsou, z nějakého důvodu tam nechtěli zdůrazňovat jejich ženské prvky, zřejmě proto, že tam převládal maskulinní étos. Někde se dokonce vypalovaly nebo uřezávaly bradavky. V Africe obecněji se prováděly také dost drastické operace zvané genitální mutilace - vyřezávání klitorisu nebo zašívání poševního vchodu. Takových tělesných operací je hrozně moc, ale že bych si nyní vzpomněl na něco z vyloženě kosmetickyzdravotních důvodů, to ne.

Vyjmenoval jste mnoho drastických zákroků. Na začátku našeho rozhovoru jste přitom říkal, že univerzálie vycházejí z biologických potřeb nebo daností. Jakou potřebu tedy takové v některých případech mrzačící úkony naplňují?

Claude Lévi-Strauss, který psal o tetování u Kaďuvejů v Jižní Americe, tvrdil, že ve společnostech je velká vůle z přirozeného člověka udělat člověka zkulturněného. Toho se dosahuje právě těmito různými postupy. Vytvoříte z něj ušlechtilejšího jedince, který je propsaný do kultury, například tím, že má potetovaný obličej tak, jak si představujete, že ho má mít potetovaný, že nosí náušnice nebo má provedenou obřízku tak, jak ji má mít. Společnost má potřebu přirozené tělo, které se narodí z lůna matky, uhníst a zpracovat tak, aby s ním byla spokojená. Mnohá společenství nacházela velmi drsné způsoby, jak to provést, což má spoustu dalších významů - magických, náboženských, společenských. Když si člověk čte v zápisech misionářů, zjistí, že byli často zhrozeni z toho, co lidé různých kultur provádějí. Spousta těchto zvyků se nám nemusí líbit. O Maorech, kterými jsem se více zabýval kvůli jejich tetování, se dozvíte i věci, které byste snad vědět nechtěli. Já musím ctít kulturní relativismus a nehodnotit, co je horší a lepší, nad nikoho se nepovyšovat. Ale je to složité, když si přečtete o tom, že když šli na válečnou výpravu, tak museli zabít prvního člověka, kterého potkali, bez ohledu na to, jestli to bylo dítě nebo jiná nevinná bytost. Je složité si nad tím udržet nadhled, protože spousta z těchto věcí budí emoce. Myslím, že se máme docela dobře a jsme zpohodlnělí. Pokud mou knihu bude někdo číst třeba za sto let, možná mu to bude připadat ještě vzdálenější než nám.

Říkám si, jestli pohoršení a údiv směrem k jiným kulturám nejsou typicky eurocentrické. Nedělali jsme podobně kruté věci?

Kdyby přijel Číňan do Evropy v době čarodějnických procesů, kdy upalovaly plačící ženy přivázané ke kůlu, asi by byl taky pohoršený. V polovině 18. století byl neúspěšný francouzský královrah Damien exemplárně potrestán na náměstí před zraky davů, jak popisuje filosof Michel Foucault. A to takovým způsobem, že ho rozčtvrtili, rozsekali, pálili, mučili, udělali mu zkrátka vše, čím se dalo tělu ublížit tak akorát, aby ještě vydrželo, než ho dorazil kat. To je rovněž příšerné. Máte pravdu, my Evropané jsme dělali taky ošklivé věci. Hranicí lidství je pro mě holokaust. Několikrát jsem byl v Osvětimi, pořád si o tom čtu a stále je pro mě neuvěřitelné, že nějaká část lidí jiné takto strašně dehumanizovala. Co je proti tomu Maor, který někomu usekne tetovanou hlavu a vyudí si ji?

Mohlo by vás zajímat: Šamani umí oddělit svou duši od těla. Nemoci se jim zjevují jako démoni, říká německý etnolog Storl

Šamani dokážou upadnout do hlubokého transu. Jejich duše pak putuje, kam uzná za vhodné, říká znalec šamanismu a léčivých bylin Wolf-Dieter Storl. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy