Devětadvacetiletý Anton se do Česka přistěhoval před deseti lety. V Rusku už sice chodil na univerzitu, ale rozhodl se, že by chtěl studovat v Evropské unii. Zjišťoval si informace o vzdělávacích systémech v různých zemích, a nakonec mu z toho vyšla volba mezi Českou republikou a Německem. "Čeština se mi zdála jednodušší a rozhodl jsem se, že odjedu sem," vypráví Anton.
Dostal se na obor sportovní management na Masarykově univerzitě, usadil se v Brně, našel si zde ženu a vychovávají spolu dceru. Jeho manželka Ksenia, která pracuje jako tatérka, pochází také z Ruska, ale potkali se až na Moravě.
Za odchodem Antona z Ruské federace nebyly politické důvody. Chtěl prý získat lepší kvalifikaci, než jakou by mohl nabýt v rodné zemi, a sliboval si od Česka lepší zázemí pro podnikání v oblasti sportu. Nakonec ale od kariéry ve sportu upustil a založil Centrum na podporu cizinců, které poskytuje praktické rady lidem, již se rozhodli v Česku žít.
"Po roce bydlení tady jsem pochopil, že na trhu docela chybí podpora pro studenty ze zahraničí, začal jsem rozjíždět web a na sociálních sítích jsem odpovídal na otázky jiných studentů," popisuje. Praktické rady dnes poskytuje Anton i na svém Instagramu, a to zejména pro rusky mluvící. Radí například s tím, ve kterém městě je nutné za svoz odpadu platit zvlášť a kde je zase součástí nájmu. Jeho profil má 13 tisíc sledujících.
"Hodně často narážím na to, že lidé ani nedostávají informace o tom, jaké mají povinnosti. Ano, je to všechno veřejně dostupné na stránkách úřadů, ale představte si, že jste se přestěhovala do Kazachstánu, kazaštinu ještě moc neumíte a musíte číst informace na stránkách různých úřadů," přibližuje Anton situaci cizinců. "Vím, že ani všichni Češi nerozumí tomu, co mají platit, proč, kdy a jak," dodává.
Dělení podle státní příslušnosti? Hloupá věc
Sám Anton se prý nikdy nesetkal s předsudky kvůli svému ruskému původu, diskriminaci ale často řeší se svými klienty z Centra. "Bohužel se to stává," připouští. Lidé za ním chodí se stížnostmi ohledně diskriminace na pracovišti i na univerzitách.
"Chápu, že je to utopické, ale dělení lidí podle státní příslušnosti mi připadá jako dost hloupá věc. Příliš dlouho pracuju v oboru, ve kterém denně potkávám desítky lidí z různých zemí, a můžu jistě říct, že všude jsou jak skvělí, dobří a chytří lidé, tak i lidé, se kterými bych nechtěl mít nic společného, a vůbec to nemá co dělat s tím, který stát je považuje za své občany," míní.
Anton tvrdí, že má dost českých přátel, a všichni se ho v souvislosti s česko-ruskou diplomatickou krizí ptali na jeho názor. Je podle něj problematické, že Češi ztotožňují současnou politiku Ruské federace s někdejším Sovětským svazem.
"Nechci obhajovat ruskou politiku, jsem přesvědčený odpůrce jak politiky Sovětského svazu, tak i současné ruské politiky. Ale nese občan odpovědnost za jednání své vlády?" ptá se podnikatel. "Mezi velkým počtem rusky mluvících sleduji zmatenost a nespokojenost s jednáním Ruska. O to horší je pozorovat nenávistné komentáře o ruských občanech žijících v Česku, nebo to dokonce slyšet na vlastní uši," říká.
Nikolas: Rodina prchala do Československa před občanskou válkou
Pětadvacetiletý student medicíny Nikolas Petrov se narodil v Česku, ve svém rodokmenu má ale ruské aristokratické předky. Rodina se svým původem hodně zabývala a ve svém bádání došla až k Rurikovi, ruskému zakladateli dynastie Rurikovců v 9. století našeho letopočtu.
"Moje praprababička, Varvara Repninská, byla z aristokratické rodiny. Repninští jsou juniorní větev Repninů, Repninové zase Obolěnských. Obolěnští jsou nakonec příbuzní bývalé carské rodiny Rurikovců, ale to už je dávná historie," vysvětluje medik. "K Obolěnským už máme daleko, ale s potomky Repninů, od kterých jsme se oddělili v 18. století, dodnes udržujeme kontakt," dodává.
Nikolasova rodina se dostala do Československa ve 20. letech 20. století, když prchala před občanskou válkou v Rusku. Jeho praprababička Varvara byla z osmi dětí a útěk před konfliktem mezi bolševiky a bělogvardějci jich přežilo pět. "Nejdřív přišel praděda Vadim a jeho bratr Vasil, aby vše připravili a zařídili bydlení. Poté přivezli i své rodiče, Varvaru a Vadima. Chvíli žili v Zakarpatské Rusi v Mukačevě, kde prapraděda učil na gymnáziu, zatímco jeho dva synové v Praze studovali medicínu," popisuje Nikolas bohatou rodinnou historii.
Později si oba otevřeli svou lékařskou praxi v Praze. "Vadim ordinoval na Žižkově, kde vyrůstal i můj dědeček, taky Vadim. No a pak už byl můj táta, Vadim, můj prvorozený bratr, taky Vadim, a pak já," vysvětluje. Kontakt s potomky Repninů pomáhal udržovat hlavně Nikolasův děda, nedávno zesnulý hudební skladatel Vadim Petrov. "Posílal si s nimi maily a občas si s nimi volal," říká medik. Se vzdálenými sestřenicemi, které žijí v Americe, se sleduje na Instagramu. Jednou je rodina také navštívila.
Nikolas přiznává, že jeho jméno často vzbuzuje otázku, odkud je "doopravdy". Ale protože si o rodinné historii doma často povídali, nevnímal to jako něco negativního. Naučil se prý rozlišovat mezi předsudky a zvědavostí. "Kdybych se narodil jako Honza Novák, asi bych se taky vyptával každého s neobvyklým jménem, odkud je," dodává.
Budoucí lékař dodnes ctí některé ruské tradice. "Dodržujeme ruské Vánoce, které jsou na začátku ledna. Sejdeme se celá široká rodina, jíme ruská jídla a povídáme si. Vždycky máme bliny, což jsou v podstatě slané palačinky s rybami a kaviárem," přibližuje Nikolas. "Ani nevím, jestli se s ruskými Vánocemi pojí nějaké speciální tradice, nikdy jsme nechodili do kostela nebo nezdobili stromeček," doplňuje.
Zvažoval jsem i změnu příjmení
Nikolas odmalička bojuje s konfliktem mezi "ruskostí" a "českostí". "Na jedné straně byl můj dědeček, kroniky a příbuzní po celém světě, na druhé straně všechny ty strašné věci, které Rusové a Sovětský svaz kdy udělali Čechům," vysvětluje své dilema. "Jednu dobu jsem i zvažoval změnu příjmení, protože jsem styděl za svoje rusství," přiznává.
S předsudky se prý setkal zejména ze strany lidí, kteří jej tak dobře neznali. Několikrát se mu stalo, že mu někdo předhazoval, že se nemůže k některým věcem vyjadřovat, protože není Čech. "Pak jsem zažil mikroagrese s Rusáky a s tím, že nejsem žádná menšina, vždyť Rusům se nic neděje," vzpomíná. I on vnímá jako problematickou záměnu Ruské federace a Sovětského svazu. Připomíná také, že ne všichni Sověti byli zároveň Rusové.
Podle Nikolase se někteří lidé domnívají, že k Rusům člověk nemůže být xenofobní, protože jsou vždy "ti zlí". "Spousta lidí taky říká věci typu: ty jsi v pohodě, ale Rusáky já fakt nemůžu vystát," tvrdí s tím, že označení Rusák nesnáší. "Rok 1968 nebo současná kremelská politika, ať už na ni má člověk názor jakýkoliv, není bianco šek na rusofobii," myslí si. Dodává, že se proti předsudkům málokdy ohradí, protože nechce na ostatní působit militantně či přecitlivěle.
Efim: Matka nechtěla, abych vyrůstal v ruském prostředí
Šestadvacetiletý filmař Efim Groutskij v Rusku mnoho času nepobyl. Matka byla rozhodnutá ještě před jeho narozením, že nechce, aby tam vyrůstal. V okolí jeho rodičů se v 90. letech pohybovali lidé, kteří se buď upili, nebo skončili na drogách. "Je to paradoxní, když vezmeme v potaz, jaký vztah k drogám a alkoholu mají Češi," směje se filmař. Dalším faktorem při rozhodování rodičů podle něj bylo to, že chtěli, aby jejich syn vystudoval v zahraničí, protože je to vnímáno jako prestižní.
Efim se proto ocitl v České republice, už když mu byl jeden rok. "Byli jsme tady tři nebo čtyři roky. Rodiče měli problém se tady uplatnit, měli trafiku na sídlišti a moc jim to nevynášelo," vysvětluje s tím, že oba rodiče mají vystudovanou vysokou školu. Rodinu kontaktovali známí z Izraele, aby se přestěhovali tam. Ale ani na Středním východě se čtyřčlenné domácnosti nevedlo lépe. Efimovi rodiče se tentokrát museli živit úklidem v supermarketu.
"Po dvou nebo po třech letech jsme se vrátili zpátky do Česka," pokračuje Efim. Přicestoval už jen s matkou. Otec a sestra už v Izraeli zůstali. Efim nyní studuje režii na pražské FAMU, ale studium musel ve druhém ročníku přerušit z finančních důvodů. Jako filmař na volné noze teď neživí jen sebe, ale i matku. Příležitostně dělá střih i kameru, natáčí taneční film v divadle Venuše ve Švehlovce a zastává post technického manažera v kině Edison Filmhub.
Sám jsem byl rusofob
K filmu přičichl už na střední škole, kde natočil krátkometrážní film Rusák. Vyrovnával se v něm se svou zkušeností s předsudky a diskriminací ze strany svých známých a přátel. "Je to o mladém klukovi, který se narodil v Rusku, ale vyrostl v Česku," popisuje umělec děj. "V té době dozníval konflikt v souvislosti s anexí Krymu. Tehdy jsem výraznější předsudky ze strany společnosti a přátel vnímal a měl jsem potřebu se k tomu nějak umělecky vyjádřit," říká.
V posledních letech se už Efim s diskriminací nesetkává. Na rozdíl od Antona tvrdí, že ve vysokoškolském prostředí i v umělecké komunitě se pohybují lidé, kteří většinou nemají ve zvyku házet všechny do jednoho pytle. Také si už mnoho věcí nebere tak osobně jako v mladším věku. "Za to, jaké jsou vztahy Česka a Ruska, si může Rusko jedině samo. Dříve mě to strašně mrzelo, ale na rozdíl od jiných Rusů mám povědomí o srpnu 68 a podobně. Když někdo starší nenávidí ruštinu, protože měl negativní zkušenost s komunismem, neberu si to osobně a rusky před ním nemluvím," vysvětluje.
Mladý filmový tvůrce si myslí, že s přáteli a známými nemá potíže také proto, že s nimi většinou sdílí jejich názory. Svůj vztah k Rusku popisuje spíše jako negativní. "Asi před třemi lety jsem začal sledovat nezávislá ruská média a v jednu chvíli jsem sám byl, nebojím se to říct, rusofob," přiznává. Přesto ale nemá rád, když ho někdo nazývá Rusákem. "Vnímám to tak, jako když někdo nazve Roma cikánem," nabízí srovnání. "Zároveň jsem se ale už posunul a neberu si to osobně a někdy sám sebe z legrace Rusákem nazvu," dodává.
