Slušovicím jste se věnoval už v projektu Tady by chtěl žít každý. Čím vás tak fascinují?
Vyrůstal jsem za socialismu asi třicet kilometrů od Slušovic. Pamatuju si, jak si všichni dospělí o nich vyprávěli doslova legendy. O tom, jak se tam všechno daří, lidé mají skvělé platy, mohou nakupovat v jejich vlastním "Tuzexu" zahraniční luxusní zboží. Četl jsem tehdy dětské knížky o Neználkovi, které vyprávěly o nádherném životě ve Slunéčkově, v ideální, v podstatě komunistické společnosti. V těch knihách se popisovaly stejné věci, jaké zaznívaly v legendách dospělých, takže mi Slušovice se Slunéčkovem začaly splývat. Navíc i v propagaci často pracovaly s motivem slunce. Mimochodem logem Slušovic byl klas ve slunci. A třeba ulici, kterou si sami vystavěli, pojmenovali Slunečná. Pracovalo se s pozitivním étosem slunce a trochu se zapomínalo, že sluneční paprsky mohou také spálit.
Proč se k tomuto tématu vracíte po tak dlouhé době?
V osmdesátých letech byly Slušovice zcela legendární, v Československu neměly srovnání. Současně jsme byli v podstatě dokumentaristickou velmocí, ale žádný fotograf si jich nepovšimnul a nezačal se jim věnovat. Takže mám to báječné privilegium, že díky reklamním fotografiím Jana Regala dnes mohu fotografovat Agrokombinát Slušovice 80. let. Někdy s nadsázkou říkám, že používám různé zemědělské dovednosti: archiv šlechtím, přesazuji, roubuji nebo kompostuji. Zkrátka do něj různě zasahuji, abych vytáhl různé významy, které může nést. Kromě toho tam uvádíme řadu citací z rozhovorů s pamětníky.
Knihu teď chystáme do tisku a sháníme na ni peníze v crowdfoundingové kampani. Měla by být především o snaze uplatnit principy kapitalismu v prostředí socialismu. O osmdesátých letech, kdy jsme vyrůstali. A o tehdejších strategiích reklamy a nejrůznějších pravidlech, která byla spjata s fotografií. Fenomén Slušovice je skvělé pozadí, na kterém to všechno můžeme vyprávět.
Díky nalezenému archivu si také můžeme představit, jak tehdy vypadala reklamní fotografie. Na jaké úrovni jsou snímky Jana Regala?
Pro reklamní fotku bylo období 1948-1989 v podstatě obdobím temna. Podniky potřebovaly propagační fotografii jen výjimečně, protože neexistovala žádná konkurence. V osmdesátých letech zažily rozkvět takové ty mírně lechtivé kalendáříčky s polonahou dívkou, která držela v ruce výrobek dané firmy. Slušovice potřebovaly propagační snímky pro západní trh a také proto, že reprezentovaly úspěch socialistického zemědělství na různých veletrzích. Jan Regal své fotografie nazýval "chlebařina", občas i neuctivěji. Tehdy byl fotograf hrdý na svou volnou tvorbu, za práci za peníze se tak trochu styděl, ale Jan Regal odváděl přinejmenším v moravském prostředí svou práci na skvělé úrovni. Navíc tam zanechal výraznou lidskou stopu. Když jsem s ním přišel fotografovat do Slušovic, všichni se k němu nadšeně hlásili.
Za úspěchem Slušovic stojí František Čuba. Setkal jste se s ním?
Setkali jsme se jednou, začali jsme připravovat rozhovor, dokonce se nechal portrétovat, což dělá opravdu nerad. Viděl přinejmenším jednu z mých výstav, ale myslím, že musí být rozpačitý a bezradný z toho, jak s projektem pracuji. Má práce má blízko spíše k současnému umění, dotýká se úvah, co je to archiv, jaké tehdy existovaly strategie reklamy, pravidel, jak a co správně fotografovat. A to mu není blízké. Navíc, agrokombinát byl jeho dítě, má k němu osobní vztah, potřebuje jej obhajovat, jistě nechápe můj nadhled. A také bych nechtěl, aby byla moje práce nebo kniha spojována s tehdejším socialistickým družstvem. Nechci dnes hodnotit, co na družstvu a socialismu bylo skvělé a co hrozné. Ty dochované fotografie nesou řadu podstatnějších významů.
Jaký jste měl ze setkání dojem?
Když jsem se s ním setkal před devíti lety, tak mu bylo 74 let. Překvapil mě, že nebyl zahořklý. Byl přemýšlivý a díval se dopředu. V tom rozhovoru vzpomínal na rok 1965. Tehdy se stal předsedou slušovického JZD, které se topilo v dluzích, a on nevěděl, jak své zaměstnance motivovat, aby pracovali lépe. Proto začal objíždět bývalé Baťovy zaměstnance a získával od nich informace o tom, jak Baťa podnikal a jak svoje zaměstnance motivoval, vytvářel pracovní týmy i jaké měl sny, co v kraji vytvářet. Nezapomínejme, že Zlín je hned vedle Slušovic, v tom kraji étos sourozenců Baťových přežíval po celou éru socialismu.
Setkal jste se i s dalšími zaměstnanci JZD Slušovice?
Vyhledávám je a dělám s nimi rozhovory nebo je fotografuji. A také mi ukazují, jak se správně vypouští holubice míru, a veterináři se snaží vzpomenout si na pravidla, jak se má správně portrétovat kráva. Těch portrétů se v archivu dochovala řada a muselo být velmi namáhavé je takto kvalitně vytvořit.
Jak na minulost v agrokombinátu vzpomínají?
Jsou na ni oprávněně pyšní. V osmdesátých letech byla motivace k práci velmi nízká, často se říkalo: mám zaměstnání, ale nepracuji. Lidé se chlubili, že sice vydělávají peníze, ale nemusí pracovat. Ale ve Slušovicích například pracovala celá řada takzvaných osmašedesátníků, kteří byli vyhozeni z akademií, univerzit nebo armády. Aby je Čuba na vesnici dotáhl, tak jim nabídl jednak dvojnásobný plat, ale také zajímavou práci a šanci sestavit si svůj tým spolupracovníků a ukázat své schopnosti. Zkrátka uplatňoval postupy Baťova kapitalistického podnikání.
Lidé byli motivováni, měli zajímavou práci, dostávali za ni skvělý plat a pracovali pro firmu, na kterou byli právem hrdí. Samozřejmě ale nemůžeme zapomínat, že to vznikalo v podmínkách značně pokřivené doby. Provozovali kapitalistické podnikání v době, kdy to nebylo umožněno všem. Měli privilegované postavení a nadstandardní podmínky. Ale k tomu také pracovitost, odvahu a chuť hledat, zkoušet a jistě mnohdy také hodně riskovat. Dodnes Slušovičáci do jisté míry žijí z té zašlé slávy, že u nich šlo všechno, zatímco ve zbytku socialistického Československa ne.
Stále vnímáte Slušovice jako Slunéčkov?
Já se v knize nevyjadřuju, zda se mi Slušovice líbí, nebo ne. Nemá smysl si po třiceti letech vyřizovat účty s komunismem. A nedá se na to dívat pouze z jednoho úhlu pohledu. Fandím těm, kteří měli možnost v minulé éře dělat smysluplnou práci a byli za ni dobře zaplaceni, na rozdíl od ostatních.
Jak to vypadá ve Slušovicích dnes?
Když dnes projíždíte Slušovicemi, pochopíte, jak velkoryse byly tehdy vystavěné. Pro mnohem větší počet obyvatel a se spoustou bonusů pro zaměstnance. Velké hotely, budovy banky a administrativy, rybník a chatičky pro rekreaci uprostřed vesnice. Z obce vyrazíte po čtyřproudé dálnici postavené na náklady JZD. Po pár kilometrech prudce brzdíte a do Zlína jedete po lokální cestě. Místy spatříte ruiny po místním Tuzexu, ty po sklenících jsou už odvezené. A vedle toho najdete moderní areály spousty firem, které skvěle fungují a mnohdy navázaly na výrobní program nebo infrastrukturu družstva.
