Kutscher: Hitler nečekal, že Sudety získá tak snadno. Západ Čechy obětoval zbytečně

Tomáš Maca Tomáš Maca
28. 5. 2023 19:07
Ve svých detektivkách pátrá po příčinách rozpadu demokracie v meziválečném Německu. Vypráví o zemi ohrožené chudobou i extremismem a od čtenářů pak často slýchá, že doba Výmarské republiky připomíná současnost. Možná i proto se z knih spisovatele Volkera Kutschera staly bestsellery a vznikl podle nich úspěšný seriál Babylon Berlín. V rozhovoru prozrazuje, že se teď chystá psát o mnichovské dohodě.
"Nepopírám, že se otázky pádu demokracie a nástupu totality, které ve svých detektivkách otevírám, staly opět aktuální. Říkat, že se historie opakuje, je ale nebezpečné," upozorňuje Volker Kutscher.
"Nepopírám, že se otázky pádu demokracie a nástupu totality, které ve svých detektivkách otevírám, staly opět aktuální. Říkat, že se historie opakuje, je ale nebezpečné," upozorňuje Volker Kutscher. | Foto: Honza Mudra

Kdybyste mohl cestovat v čase a vrátit se do Berlína 20. a 30. let, kde se odehrává vaše knižní série s komisařem Gereonem Rathem, kam by vedly vaše kroky?

Pokud by nějaká zpětná jízdenka do minulosti přece jenom existovala, asi bych se tam nevydal s žádným konkrétním cílem. Nabízí se pochopitelně otázka, jestli bych se s tím, co vím dnes, pokusil vývoj meziválečného Německa nějak změnit. Jestli bych například našel odvahu zabít Hitlera. Jenomže dějiny takhle nefungují. I v současnosti koneckonců vidíme, že momenty, které nakonec vedou k pádu demokracie nebo válečným konfliktům, nelze předem odhadnout.

V roce 2016 by například málokdo předpokládal, že by se Donald Trump mohl stát prezidentem Spojených států nebo že Vladimir Putin rozpoutá válku na Ukrajině. Ke zlomovým událostem vždycky přispívá celá řada vzájemně provázaných příčin. Proto bych se na svém výletu do historie pravděpodobně jen procházel, fotografoval a pozoroval Berlíňany při úplně běžných věcech.

Když mluvíme o pádu demokracie, ve vašich detektivkách se ukazuje, že německá vláda i policie považovaly v období Výmarské republiky za mnohem větší hrozbu komunisty. V nacistech takové nebezpečí neviděly, což jim umožnilo, aby se nepozorovaně dostali k moci. Čím si tehdejší podceňování nacismu vysvětlujete?

Předně je třeba pochopit, že měšťané ze středostavovského prostředí, kteří tvořili jádro tehdejší německé společnosti, se vždycky báli jakýchkoli narušení stávajících pořádků. Když tedy zpovzdálí sledovali, jak v Rusku při nástupu komunismu tekla krev, dostali strach, aby podobný vývoj nepotkal i Německo. Nacismus naproti tomu navazoval na nálady, které už v německé společnosti byly přítomné. Nacionalismus i antisemitismus nebyly ani v měšťanských kruzích ničím novým, přestože se dřív pochopitelně neprojevovaly v tak extrémní podobě. Vládnoucí vrstvy je tedy nevnímaly jako nic nebezpečného.

I když členové jednotek SA podobně jako komunisté pocházeli z řad dělníků a bojovali proti sociálním nerovnostem, odvolávali se zároveň na národnostní identitu. Prosazovali myšlenku, že lidé s židovskými kořeny nejsou pravými Němci, a ta měla i mezi měšťanstvem řadu podporovatelů. To samé pak platí pro policii, kde se pravicové názory dodnes těší větší oblibě než levicové. Zřejmě to vychází z podstaty profese - policisté mají za úkol udržovat pořádek, a inklinují tak více k autoritářskému myšlení. Meziválečné Německo de facto připomínalo současné Rusko, a to nejen postupným směřováním k autoritářskému režimu, ale i tím, že bylo na mezinárodní politické scéně outsiderem.

Přestože přednacistické Německo čelilo v důsledku válečných reparací i celosvětové hospodářské krize velkým sociálním problémům, nástup Hitlera podle vás nebyl nevyhnutelný. Co mu mohlo zabránit?

K nástupu Hitlera pochopitelně pomohla široká podpora nacistických myšlenek, jenže extremisté nebyli populární jen v meziválečném Německu, své zastánce mají dodnes. Proto jsem přesvědčený, že k pádu Výmarské republiky přispělo i několik náhodných okolností. Náhody ostatně v historii sehrávají velkou roli. Jak sám zmiňujete, Výmarská republika se musela vypořádávat s válečnými reparacemi, které pro její ekonomiku představovaly obrovskou zátěž. Ve vládnoucích složkách přitom působila řada osobností spojených s císařstvím, a lidé jim proto vyčítali, že na sociálních problémech mají svůj podíl. Vláda přestála hned dva pokusy o puč.

Nadějí pro udržení Výmarské republiky bylo pět let ekonomické stability. V roce 1929 ale nastal krach na newyorské burze, který hospodářský rozvoj utnul, a důvěra v německou vládu tak začala opět upadat. Jednou z náhod, které vývoj meziválečného Německa neblaze ovlivnily, pak byla také smrt někdejšího ministra zahraničí Gustava Stresemanna. Politika, který urovnal vztahy s Francií a zasadil se o vstup Německa do Společnosti národů. Kdyby se místo Paula von Hindeburga stal prezidentem například Hugo Eckener, tehdejší ředitel firmy Zeppelin, odvíjely by se dějiny pravděpodobně taky trochu jinak. Demokracie potřebuje lidi, kteří jsou za ni ochotní bojovat, a v meziválečném Německu jich byl bohužel nedostatek.

Když se v médiích mluví o vašich knihách a jejich seriálové adaptaci, často zaznívá, že období Výmarské republiky může kvůli množícím se krizím a sílícímu extremismu připomínat dnešek. Myslíte, že na téhle historické paralele něco bude a že se právě proto příběhy komisaře Gereona Ratha setkaly s takovou popularitou?

Abych pravdu řekl, vůbec netuším, proč jsou moje knížky tak oblíbené. Byl jsem rád, když jsem pro ně před 15 lety vůbec našel vydavatele. Nepopírám, že se otázky pádu demokracie a nástupu totality, které ve svých detektivkách otevírám, staly v posledních letech velmi aktuální. Říkat, že se historie opakuje a že dnes zažíváme podobnou situaci jako ve 30. letech minulého století, ale může být zároveň velmi nebezpečné. Všichni totiž víme, jak to tehdy dopadlo, a pokud budeme uvažovat takhle fatalisticky, rezignujeme na možnost, že současný vývoj nemusí nutně dospět k politické katastrofě. Z rozpadu Výmarské republiky bychom si tedy měli vzít především ponaučení, že demokracie není samozřejmost.

"O válce ani holokaustu už vyprávět nebudu. Chtěl jsem jen popsat, co tomu všemu předcházelo," říká Kutscher. Svou krimi sérii uzavře dílem o roce 1938.
"O válce ani holokaustu už vyprávět nebudu. Chtěl jsem jen popsat, co tomu všemu předcházelo," říká Kutscher. Svou krimi sérii uzavře dílem o roce 1938. | Foto: Honza Mudra

V současnosti samozřejmě taky řešíme spoustu problémů, dopadá na nás ekonomická, energetická či klimatická krize. V mnoha ohledech je naše společnost ale zcela jiná, než byla v době mezi dvěma světovými válkami. Například jsme na úplně jiné technologické úrovni. Před sto lety jsme si ani nedokázali představit existenci internetu, který dnes společnost ohromně znejišťuje. Informace se k lidem dostávají v nefiltrované podobě prostřednictvím mnoha různých komunikačních kanálů a důvěra v tradiční média je ohrožená. Ve volbách vítězí kandidáti jako Donald Trump, kteří online prostředí využívají k šíření falešných zpráv. Nechci internet démonizovat, ale nezávislá žurnalistika je pro zachování demokracie naprosto zásadní.

Když už zmiňujete novinařinu, četl jsem, jak jste při psaní svých detektivních románů pečlivě zkoumal dobový tisk. Čerpal jste informace o době Výmarské republiky i jinde?

Samozřejmě, pročítání meziválečných deníků bylo až posledním krokem. Zajímalo mě, o čem lidé v době Výmarské republiky přemýšleli a jaké události do běžného života Berlíňanů zasahovaly. Mými knihami se totiž neprolíná jen celostátní politika, ale i kriminalita berlínských gangsterů, o které jsem se dovídal právě z dobového tisku.

Díval jste se ještě jinde?

Kromě toho jsem čerpal také ze soudobých románů, četl jsem autory z uměleckého hnutí Nová věcnost, Hanse Falladu, Alfreda Döblina nebo Vicki Baumovou. V muzeích jsem se pídil po archivních fotografiích, na blešácích a internetových aukcích jsem zase lovil staré filmy jako Lidé v neděli. Pátral jsem ale i po zdánlivě banálních věcech, jako jsou mapy města, plány berlínského metra, telefonní seznamy či jídelní lístky restaurací. Snažil jsem se co nejvíc ponořit do reality, kterou lidé v meziválečném Německu prožívali, abych svým fiktivním příběhům dodal na autenticitě.

Meziválečný Berlín ve svých románech vykreslujete jako město, které je navzdory chudobě a sociálním nepokojům plné dekadentního nočního života. Překvapilo vás při rešerších, jak moc se tehdejší Berlín blížil své současné kosmopolitní podobě s vyhlášenou klubovou scénou?

Popravdě mě to ani nepřekvapilo. Je ale pravda, že takhle otevřeným městem se Berlín stal až po pádu císařství. Přestože legislativa Výmarské republiky například zakazovala homosexualitu, v Berlíně byla tolerovaná. Už v meziválečném období byste tam našli řadu lokálů, kde se gayové a lesby mohli scházet. Panovala tam sociální, kulturní i sexuální svoboda. Právě proto město přitahovalo lidi z celého světa. Dopřát si noční život v ekonomicky oslabeném Berlíně bylo navíc cenově dostupnější než třeba v Paříži nebo v Londýně, kde se podobné večírky taky konaly, ale byly mnohem dražší.

Hlavním hrdinou vašich detektivek je apolitický a morálně nejednoznačný komisař Gereon Rath. Neméně zajímavá je ovšem jeho kolegyně Charlotte Ritterová. V seriálové adaptaci jde o mladou ženu z chudinských vrstev, která se postupně dostane k práci kriminalistky. Předpokládám ale, že v meziválečném Berlíně bylo ve skutečnosti nemyslitelné, aby se nevzdělaná dívka stala policistkou.

Ano, seriál Babylon Berlín v tomto ohledu není historicky přesný, což mě trochu mrzí. V knize jsem dráhu Charlotte Ritterové popsal mnohem realističtěji. V prvním díle jsem z ní udělal stenotypistku, která u policie jen vypomáhá. Aby se totiž stala čekatelkou na pozici komisařky a pracovala na oddělení vražd, musela nejdřív získat vysokoškolské vzdělání. Proto v knižní předloze začne studovat práva. Stejně jako tvůrci seriálu jsem Charlotte Ritterovou vykreslil jako velmi emancipovanou ženu. V mých románech ovšem pochází z měšťanských vrstev. Její otec je dozorcem ve vězení, a protože nemá syna, rozhodne se zajistit co nejlepší budoucnost pro svou dceru.

Charlotte se tak snaží využívat veškeré příležitosti, které se jí otevírají - udělá si maturitu, jako jedna z prvních žen vystuduje práva a nakonec se stane kriminalistkou. Zároveň si uvědomuje, že za všechny možnosti, o kterých se ženám donedávna nesnilo, vděčí demokracii. Proto je morálně mnohem pevnější postavou než její kolega Gereon Rath. I když je hrdou Pruskou, dokáže včas rozpoznat, jak je nacismus nebezpečný. Hlavní hrdina se naproti tomu snaží politickou situací do poslední chvíle nějak proplouvat.

Volker Kutscher (60)
Autor fotografie: Honza Mudra

Volker Kutscher (60)

  • Vyrůstal ve městě Wipperfürth v Severním Porýní-Vestfálsku. Poté studoval němčinu, filozofii a historii na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Wuppertalu. Než se pustil do psaní detektivních románů, živil se jako novinář.
  • Na krimi sérii s komisařem Gereonem Rathem začal pracovat zhruba před dvaceti lety. Hned s první dílem Mokrá ryba sklidil úspěch nejen v Německu, ale i v zahraničí. Prodalo se ho přes dva miliony výtisků, a tak na něj navázal zatím osmi dalšími knihami. Na jejich motivy vzniká i neméně populární televizní seriál Babylon Berlín.

V českém překladu právě vyšel devátý díl vaší detektivní série s názvem Transatlantik. Původně jste přitom plánoval napsat jen osm knih. Co vás přimělo, abyste meziválečný Berlín ještě neopouštěl?

Původně jsem chtěl napsat čtyři romány věnované Výmarské republice a další čtyři měly vyprávět o době nacistické diktatury. Když jsem ale dokončil román Olympia, který se odehrává v roce 1936, pochopil jsem, že tím svou sérii uzavřít nemohu, že musím jít v historii Německa ještě dál a opustit ji až v roce 1938. Proto se po zatím posledním Transatlantiku chystám vydat desátý román, který bude končit těsně před válkou.

Bude se zabývat událostmi, které jsou důležité i pro Česko. Mimo jiné mnichovskou dohodou, která nacistům umožnila zabrat Sudety a zničit tak funkční demokracii v srdci Evropy. Hitler přitom vůbec nepočítal, že české pohraničí získá tak snadno. V Německu dokonce existovala utajená skupina, která ho plánovala zabít, pokud by při jednáních o Sudetech neuspěl a musel by o ně válčit. Jenže Chamberlain a Daladier se v rámci politiky appeasementu rozhodli Československo obětovat.

Hitler se ale nezastavil…

Ne, válka byla nevyhnutelná a západní mocnosti to měly vědět. Nedlouho poté nastaly v Německu protižidovské pogromy, došlo ke křišťálové noci a vypálení synagog, což vnímám jako poslední zlom civilizace. Ke koncentračním táborům pak chyběl už jenom krok. Začalo být jasné, že nacistům nebude stačit, když lidi, kteří neodpovídají árijskému profilu, vyřadí ze společnosti, a že to skončí až jejich fyzickou likvidací. O válce ani holokaustu už ale vyprávět nebudu. Chtěl jsem jen popsat, co tomu všemu předcházelo.

Video: Rusové některé Češky znásilnili i šedesátkrát, říká historik o hrůzách "osvobozování"

"Lidé jsou teď ochotni více mluvit o tom, že rok 1945 nebyl úplně bez poskvrny," řekl v pořadu Spotlight vojenský historik Eduard Stehlík. | Video: Jakub Zuzánek
 

Právě se děje

Další zprávy