Lucie: Covid je zaklínadlo pro lenochy, je potřeba makat. Optimismus tvoří budoucnost

Tomáš Maca Tomáš Maca
20. 2. 2021 18:50
Přestože je pořádání živých koncertů kvůli koronaviru už několik měsíců passé, kapela Lucie nepropadá skepsi. Na podzim plánuje velkolepé turné i novou desku se symfonickým orchestrem, na jaro pak vydání fotoknihy plné raritních momentek ze své historie. V rozhovoru pro Aktuálně.cz čtveřice muzikantů vzpomíná na své předky, porevoluční euforii, nahrávání s Ivanem Králem i setkání s Rolling Stones.
"Víte, co by bylo nejhorší? Kdyby si člověk řekl, že dokud pandemie neskončí, nebude dělat nic. Takový přístup každého jenom uvrhne do depresí," myslí si kapela Lucie a plánuje turné s filharmonií.
"Víte, co by bylo nejhorší? Kdyby si člověk řekl, že dokud pandemie neskončí, nebude dělat nic. Takový přístup každého jenom uvrhne do depresí," myslí si kapela Lucie a plánuje turné s filharmonií. | Foto: Ondřej Pýcha

Na podzim se chystáte vyjet na halové turné za doprovodu Filharmonie Hradec Králové a pěveckého sboru. Se symfonickým orchestrem jste si zahráli už v roce 2002 ve Státní opeře. V čem budou plánované koncerty jiné?

Koller: Tenkrát jsme odehráli jenom jeden koncert a doprovázel nás takový zjednodušený orchestr, ve kterém chyběly perkuse a nebylo v něm tolik žesťových nástrojů. Říkali jsme si, že by stálo za to ten nápad teď trochu rozvinout a odjet v rozšířené sestavě celou šňůru. Startujeme 27. září v Ostravě, následovat bude Brno a Pardubice a na závěr nás čeká O2 arena v Praze.

Kodym: Před 18 lety jsme hráli akusticky, unplugged, kdežto teď budeme využívat i elektrické nástroje a do toho nás bude doprovázet symfoňák.

Dvořák: Muzikanti z orchestru budou nezvykle sedět ve véčku naproti sobě, dirigent bude stát na takovém piedestalu uprostřed a my budeme standardně na forbíně. Dohromady bude na pódiu kolem 40 až 50 lidí. K tomu chystáme velkou scénu s netradičními projekcemi, které se budou promítat na plátna ve tvaru baldachýnu. Těžko se to popisuje, to musíte vidět.

Písničky zazní v úplně nových aranžích od Kryštofa Marka, držitele Českého lva za hudbu k filmu Masaryk. Když jsme poprvé slyšeli, jak je orchestr zkouší, sami jsme při úvodních tónech těžko rozpoznávali, k jaké skladbě to směřuje. Ještě než se na tour rozjedeme, část nového koncertního programu s filharmonií nahrajeme ve studiu a vydáme na desce s pracovním názvem Lucie v opeře symphonic.

Věříte, že se koncerty za tři čtvrtě roku budou moct uskutečnit, když sledujete aktuální vývoj pandemie koronaviru?

Kodym: Těžko můžeme říct, že tomu věříme. Spíš v to doufáme a modlíme se. Každopádně jsme optimisti, protože optimistická myšlenka, jak se někdy říká, tvoří budoucnost. Co myslíte vy?

Já jsem zatím dost skeptický, i když bych si na nějaký koncert už moc rád zašel.

Kodym: A jste skeptik už od narození?

Bohužel ano.

Kodym: Tak to nás nerozházíte.

Koller: Víte, co by bylo nejhorší? Kdyby si člověk řekl, že dokud pandemie neskončí, nebude dělat nic. Takový přístup každého jenom uvrhne do depresí. Proto se snažíme pokračovat v tom, co jsme si ještě před koronavirem naplánovali. Holt tady ta nemoc je, přece kvůli ní nepřestaneme pracovat.

Dvořák: To je ohromně důležité. Ve svém okolí totiž vidím, že se koronavirus stal zaklínadlem pro všechny lenochy, kterým se nechce nic dělat, kteří se jenom snaží šmelit a podvádět. Vymlouvat se na to, že kvůli koronaviru nic nejde, je cesta do pekel. Je potřeba makat!

Kodym: Počkej, takhle mluví Babiš, to radši neříkej. Koronavirus je taková poloválka a je pochopitelné, že už z ní lidem je*e, jen každému jinak.

Dvořák: Teď se ten náš rozhovor ale začal ubírat špatným směrem, my se na to turné těšíme!

Jaký je to pocit, když rockové písničky, které jste skládali v zapadlé zkušebně s kytarou, hrají muzikanti zvyklí na vážnou hudbu?

Kodym: Já orchestr obdivuju, a když se na pódiu můžu mezi filharmoniky procházet s kytarou a poslouchat ten jejich kvadrofonní zvuk, je to pro mě mnohem větší zážitek, než kdybych jen seděl v hledišti třeba v Rudolfinu.

Dvořák: Když slyšíte 50 muzikantů, z nichž každý od útlého věku dennodenně cvičil na svůj nástroj, aby byl co nejlepší, je to velký svátek. Tisíce hodin pilného cvičení se najednou propojí do hudební energie, která je jiná než u rockové kapely, ale má obrovskou emocionální sílu.

Kodym: V době, kdy mi bylo asi sedm let, jsem byl členem kapely, která se jmenuje Kühnův dětský sbor. Když byl někdo z těch malých zpěváků šikovný, vzali ho do opery Prodaná nevěsta. Jedno z vesnických dětí v tom představení křičí větu "Utrhl se medvěd!" a každý z nás tenkrát toužil po tom, aby ho mohl hrát. Myslím, že právě tehdy ve mně začala zrát touha s orchestrem vystupovat.

A jak to s tou Prodanou nevěstou dopadlo? Vybrali vás?

Kodym: Dostala se tam moje o dva roky starší ségra, ale já, chudák, ne. Navíc mě pak z Kühnova dětského sboru vyhodili. Měl jsem chřipku, ale styděl jsem se přiznat, že jsem nemocný, takže jsem zpíval blbě a oni mě vyrazili. David Koller zase zpíval v Bambini di Praga. Davide, proč ty jsi skončil?

Koller: Poprvé jsem skončil, když jsem začal mutovat. Pak jsem se tam po mutaci ještě na chvíli vrátil, ale tehdy se mělo jet na Festival politické písně v Sokolově. To pro mě byla konečná a do sboru jsem už nikdy nešel.

Když už jsme se takhle oslím můstkem dostali k vašemu dětství, měli jste všichni v rodině nějaké muzikantské kořeny?

P. B. Ch.: Můj táta hrál obstojně na tahací harmoniku a zpíval lidové písně.

Kodym: Ty o tom, P. B. Ch., mluvíš tak skromně, ale já jsem se o tvém rodu ze Slovácka dočetl v diplomové práci jedné etnografky, která se věnovala lidové kultuře v oblasti Moravských Kopanic. Zjistil jsem, že harmonika hrála v místní hudbě stěžejní roli, a v celé diplomové práci se objevují lidi, kteří měli stejné příjmení jako ty. Určitě to máš v genech.

P. B. Ch.: To jsi hodný, že to zmiňuješ. Je možné, že jablko napadlo daleko od stromu.

Koller: U mě hrály máma s babičkou na housle a táta hrál na to, co zrovna chytil do rukou. Vybavuju si, že jsem se v dětství procházel po pražském Karlíně, zahlédl romského kluka, jak se tam morduje s kytarou, a když jsem se za dvě hodiny vracel zpátky, zvládal už akordy, které jsem sám ještě vůbec neuměl, i když jsem na kytaru hrál déle než on. Táta to s nástroji uměl jako ti Romové, a tak jsem to od něj asi zdědil. Ve čtyřech jsem poprvé začal na něco hrát a vydrželo mi to až dodneška.

Dvořák: Já mám velmi zajímavou babičku, které vděčím mimo jiné za to, že měla velkou vařečku na prádlo a udržovala mě s ní u piana. Kdyby neměla takovou vůli, tak bych se na hraní v pubertě možná vyfláknul, protože jsem tehdy chtěl dělat všechno a nic. Babička byla sokolka a zároveň sběratelka lidových písní a tanců. Cestovala po světě a podařilo se jí něco nasbírat až v Africe, takže po ní mám spoustu elpíček a magnetofonových pásek, mezi kterými nechybí naprosto raritní záznamy někde ze středu pouště. A když pominu babičku, tak v mojí rodině každý aspoň trochu na něco hrál, jenom ne profesionálně.

Kodym: Já jsem mohl nějaké hudební nadání zdědit jedině od svého dědečka z matčiny strany. Ten se narodil v roce 1903 a jeho spolužákem byl slavný houslista Antonín Devátý. Oba hráli na stejný nástroj, a když začínali, můj děda byl dokonce lepší muzikant než on. Tehdy bylo mezi hudebníky hrozně in hrát v kině jako doprovod k němým filmům a děda s Antonínem Devátým si řekli, že to bude první meta, která je dostane někam dál.

Můj pradědeček s prababičkou ale dědovi hraní v kině zakázali, protože to považovali za něco nemravného. Rodiče Antonína Devátého naopak takhle přísní nebyli, což vedlo k tomu, že se časem stal prvním houslistou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a udělal velikou kariéru. Když jsem se ve 13 letech zbláznil a rozhodl se, že budu rockový kytarista, skoro všichni příbuzní z toho byli vyděšení, jenom děda do nich hučel, ať mi to povolí, a od začátku mě v tom podporoval, protože měl vlastní špatnou zkušenost.

Lucie
Autor fotografie: Ondřej Pýcha

Lucie

  • Jednu z nejslavnějších českých rockových kapel tvoří bubeník a zpěvák David Koller, kytarista a zpěvák Robert Kodym, baskytarista Petr Břetislav Chovanec známý jako P.B.Ch. a klávesista Michal Dvořák.
  • V této sestavě se kapela dala dohromady v roce 1987, kdy také natočila svůj první hit Šrouby do hlavy, který pro ni složila skladatelská dvojice ORM. O rok později odehrála svůj první koncert v pražském klubu Na Chmelnici.
  • Zlom v popularitě kapelu čekal ale až po revoluci. V roce 1990 vydala svůj eponymní debut plný dalších, už vlastních, hitů a odjela turné o celkem 60 koncertech. Hned následující rok vyšla druhá deska In The Sky, po které se ale kapela poprvé na čas rozpadla.
  • Znovu dohromady se kapela dala v roce 1993, přestože P.B.Ch. tehdy na baskytaru nahradil Marek Minárik. Rok nato vydala třetí album Černý kočky mokrý žáby produkované Ivanem Králem, které ji v roce 2010 vyneslo cenu Anděl za nejlepší album dvacetiletí.
  • Po vydání desek Pohyby (1996) a Větší než malé množství lásky (1998) se do sestavy vrátil P.B.Ch., kapela na sebe upozornila kontroverzními videoklipy Medvídek a Panic a poprvé za svou kariéru získala zlatou sošku v anketě Český Slavík, kde vítězila i v dalších šesti letech.
  • V období kolem alb Slunečnice (2000) a Dobrá kočka nemlsá (2002) mezi členy kapely rostly vzájemné neshody. V roce 2003 dostal vyhazov Michal Dvořák a nahradil ho Tomáš Vartecký. Na přelomu let 2005 a 2006 odešel i David Koller a kapela se rozpadla.
  • Po dlouhé pauze spolu hudebníci v nejslavnější sestavě poprvé koncertovali na sklonku roku 2012. Spekulace o návratu Lucie na scénu se pak definitivně potvrdily během velkého halového turné v roce 2014. O čtyři roky později kapela vydala vřele přijatou comebackovou desku Evolucie.

Nejslavnější sestava Lucie se dala dohromady v roce 1987. Vzpomenete si, jak jste se spolu seznámili?

Kodym: Přesně vím, co o našem seznámení řekne David: "Já jsem Roberta vídal v kavárně Slavia. Tehdy nosil takový divný účes. Měl na hlavě takové hřebíky a připadalo mi, že musí strávit hodinu před zrcadlem, než někam vyrazí. Říkal jsem si, že musí být úplný debil."

Koller: Pak jsem tě ale potkával na koncertech, na které se spousta z nás snažila dostat zadarmo a ty jsi to vyřešil tak, že jsi s sebou nosil prázdný futrál a říkal jsi, že v něm máš kytaru, aby tě tam jako muzikanta pustili. To mi přišlo originální.

P. B. Ch.: Já si vzpomínám, jak jsem potkal Davida. Tehdy hrál ve skupině Žentour, já jsem slyšel, že je to skvělý zpěvák, a tak jsem se byl podívat na jeho koncert v Obchodním domě Ládví. Poprvé jsem ho uviděl, když v pruhovaném triku, s paličkami v ruce přišel ke vchodu a dával někomu lístky. Říkal jsem si: "Ty vole, vždyť on vypadá jak Sting, to je dobrý." Myslím, že mu to vydrželo dodneška.

Koller: A pak jsme se s P. B. Ch. začali potkávat v hospodě U Dvou koček na Uhelném trhu. První, co mě na něm zaujalo, bylo, že i když bylo zrovna perné léto, tak přišel v černých rukavicích a na krku měl šátek. Asi už tenkrát tušil, že přijde virus.

S Michalem se zase známe ze skupiny ZOO. Pamatuju si, jak jsme měli zkoušet, Michal byl zrovna na nějakém soustředění na Šumavě, ale urazil ze Šumavy asi 150 kiláků na kole, aby za námi do zkušebny přišel. Trvalo mu to šest hodin a druhý den ráno jel zase nazpátek.

Kodym: Já s P. B. Ch. jsme se seznámili v kapele Prášek, když jsme hledali basáka a on přišel na konkurz. Měli jsme zkušebnu v domě na Smíchově, kde hrál i František Ringo Čech. Bylo to kousek od památníku se sovětským tankem číslo 23 a pamatuju si, jak jsem P. B. Ch. říkal, že ten barák má stejné číslo jako ten tank.

Michala jsem osobně poznal tak, že jsem se byl podívat do klubu Dvojka na odpolední zkoušku kapely PANT, ve které Michal tehdy hrál. Když šéfová, paní Beková, začala po zkoušce vyhazovat lidi ven, snažil jsem se ji přesvědčit, aby mě tam nechala, a tvrdil jsem jí, že patřím ke kapele. Paní Beková zavolala Michala a zeptala se: "Ten je od vás?" Michal zavrtěl hlavou a řekl, že mě vůbec nezná, takže mě paní Beková vyhodila.

Loni uběhlo 30 let od chvíle, co vám vyšla debutová deska. Jak vzpomínáte na první porevoluční rok?

Koller: Robert napočítal, že jsme v roce 1990 měli jenom čtyři dny volna. Dokončovali jsme desku, kterou jsme začali nahrávat ještě za totáče, odehráli jsme asi 60 koncertů a do toho přišla ještě různá televizní vystoupení. Celá republika byla po revoluci poblázněná a my taky.

Dvořák: Atmosféra v zemi byla taková, jakou jsme už nikdy potom nezažili. Lidi napříč generacemi byli natěšení, že přijde nějaká nová spása. Všichni se měli rádi, vznikaly nejrůznější spolky a vize, zakládaly se firmy. Ve společnosti vládl naivní optimismus, který později vyprchal, protože lidi zjistili, že bez práce nejsou koláče.

Koller: Divoká privatizace byla, myslím, pro spoustu lidí taky hrozně optimistická.

Dvořák: Já jsem si taky pořídil privatizační knížku a myslel si, že ze mě bude milionář. Pak jsem zjistil, že mi je úplně k hov*u.

Koller: Já ji ještě mám, ty vole.

Dvořák: Tak to jsi teď milionář, ne?

Koller: No jasně.

V roce 1995 členové Lucie na Strahově předskakovali kolegům z Rolling Stones. Na památku vzniklo i několik momentek, které budou součástí chystané fotoknihy.
V roce 1995 členové Lucie na Strahově předskakovali kolegům z Rolling Stones. Na památku vzniklo i několik momentek, které budou součástí chystané fotoknihy. | Foto: Archiv kapely Lucie

V roce 1994 jste pak s Ivanem Králem nahráli desku Černý kočky mokrý žáby, kterou později porota hudebních cen Anděl vyhlásila nejlepším albem dvacetiletí. Jak jste se s Králem seznámili a v čem vás jako producent ovlivnil?

Koller: Tehdy za mnou přišel basák skupiny Garáž Ivo Pospíšil s tím, že se do Česka chystá Ivan Král, kterého jsem sice moc neznal, ale kapely a muzikanty, se kterými hrál, jsme všichni měli rádi. Když za námi dorazil, domluvili jsme se, že by nám mohl produkovat naši třetí desku, která vznikala po našem prvním krátkodobém rozpadu.

Příprava trvala asi rok, během kterého Ivan odcestoval zpátky do Ameriky, a protože nebyl internet, posílali jsme si vzájemně přes oceán kazety s našimi nápady. Když jsme se pak společně vydali do studia, zjistili jsme, že věci, které jsme byli zvyklí hned mazat a opravovat, nechával Ivan být a pořád chtěl točit dál s tím, že se ty chyby ve výsledku překryjí a bude to znít dobře.

Kodym: Před hudebním perfekcionismem Ivan upřednostňoval emocionalitu a uvolněnost a my jsme pochopili, že i tenhle přístup má něco do sebe.

Koller: Byl přesvědčený, že rock’n’roll musí být trochu prasácký.

P. B. Ch.: V Česku jsme do té doby byli trochu sešněrovaní. Chodili jsme do studií, kde dřív dělali v uvozovkách skoro samí komunisti. Všechno se muselo hrát absolutně přesně, muselo to dokonale ladit, ale pak z toho kolikrát vznikaly příšerně uniformní songy. Ivan Král naproti tomu razil model Rolling Stones.

Kodym: Přinesl nám z Ameriky divočinu. Pamatuju, že když jsem měl poprvé hrát třeba v Karlíně v Áčku nebo ve studiu na Kavčích horách, byla tam červená žárovka, která když se rozsvítila, byl začínající hudebník okamžitě s nervy v p*deli. To se pak odráželo na hudebním výkonu, který mohl být po technické stránce sice dobrý, ale celé to působilo nějak strnule. Ivan nám pomohl se tohohle přístupu zbavit.

"Keithu Richardsovi jsem věnoval svou nejlepší kytaru Gibson Les Paul Custom, ročník 1975, a on ji má dneska v té své slavné sbírce," chlubí se Robert Kodym.
"Keithu Richardsovi jsem věnoval svou nejlepší kytaru Gibson Les Paul Custom, ročník 1975, a on ji má dneska v té své slavné sbírce," chlubí se Robert Kodym. | Foto: Archiv kapely Lucie

Zmínili jste Rolling Stones, kterým jste v roce 1995 předskakovali na Strahově, kam tenkrát dorazilo 130 tisíc lidí. Měli jste příležitost se s nimi potkat?

Kodym: Jasně, setkali jsme se se všemi kromě Micka Jaggera a bylo to moc krásné.

Dvořák: Já jsem tehdy na jednu stranu prožíval obrovský pocit štěstí, ale zároveň jsem si připadal jako úplný blázen. Všichni si totiž přinesli něco, co by jim Stouni mohli podepsat, a já jsem s sebou neměl nic, ani tužku, tak jsem si vzal na rameno aspoň svoje klávesy a nechal si podepsat je.

Kodym: Sám jsem kvůli Stounům několik nocí před koncertem nemohl spát. Když jsem zjistil, že je šance se s nimi setkat, lámal jsem si hlavu, jestli si nechat podepsat trsátko, nebo kytaru Fender Telecaster. Představoval jsem si, co všechno by mi mohli dát, ale nakonec mi to celé přišlo trochu trapné a rozhodl jsem se, že místo toho donesu dárek já.

Věnoval jsem Keithu Richardsovi svou nejlepší kytaru Gibson Les Paul Custom, ročník 1975, a on ji má dneska v té své slavné sbírce. Pak jsme se společně se Stouny i fotili, a když jsem ty snímky viděl, přišlo mi, že tam vypadám, jako by mi měly vypadnout oči z důlků. Mám tam výraz, který bych pojmenoval jako hystericky šťastný.

P. B. Ch.: Tahle i další archivní fotky se objeví v obrazové knize, která mapuje naši historii a vyjde v květnu.

Členům Rolling Stones dneska táhne na 80 let a společné hraní je přitom, soudě podle nedávných koncertů, pořád stejně baví. Myslíte, že taková energie vydrží až do pokročilého věku i Lucii a stanou se z vás takoví čeští Rolling Stones?

Dvořák: Když budeme mít stejně dobré doktory jako Rolling Stones, budeme i stejně dlouho koncertovat.

Koller: Rolling Stones dlouho hráli v pěti, kdežto my jsme čtyři, takže jsme spíš čeští Beatles. Sám tyhle příměry ale nemám rád. Důležité je, aby kapely pořád zkoušely něco nového. Když žijí jenom z minulosti, přijde mi to trochu dementní.

Tím mi nahráváte na otázku, jestli je šance, že ve studiu společně natočíte taky desku s nějakými úplně novými písničkami.

Dvořák: Když budou doktoři, tak bude i deska.

Kodym: Až to dozraje, tak se to stane.

Mohlo by vás zajímat: Covid je jako za komoušů, bylo to těžké, ale stejně jsme hráli, říká Petr Fiala z kapely Mňága a Žďorp

Po vypuknutí covidu nám bylo jasné, že jsme v loji, ale hráli bychom i zadarmo. Jsme vděční všem, kdo nám poslal peníze, říká frontman Mňága a Žďorp | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy