reklama
 
 

Na tragickém osudu Keni se podepisuje každý, kdo si dá levnou kávu, říká cestovatel

18. 11. 2016
René Nekuda se do milionového slumu Kibera poblíž Nairobi dostal v podstatě náhodou, když mu bylo 18 let. Cestu do Keni vyhrál v soutěži. Do Kibery se vrátil znovu před třemi roky a nasbíral zde náměty na sbírku povídek Hakuna Matata, kterou napsalo 30 začínajících autorů z Česka, Belgie i Španělska. Její výtěžek pak poputuje na pomoc dětem v Keni. "Mají dar, který my postrádáme. Dokážou žít spokojeně i s málem. Nepotřebují ke štěstí další a další nové věci. Jsou schopni přijmout svoji situaci s nadhledem," říká Nekuda o obyvatelích slumu Kibera.
Doporučujeme

Sbírka povídek Hakuna Matata je inspirována osudy 19 lidí, kteří žijí v jednom z největších afrických slumů Kibera poblíž Nairobi. Mají podobné problémy jako bohatí Evropané?

Hakuna Matata

Sbírka povídek Hakuna Matata je inspirována osudy devatenácti lidí žijících v jednom z největších afrických slumů v keňské Kibeře. Díky sbírce textů začínajících autorů z České republiky, Belgie a ze Španělska vznikla pod vedením Reného Nekudy kniha, jejíž název ve svahilštině znamená „žádnej problém“. Výtěžek z prodeje půjde na nákup učebnic pro děti v Keni.

Určitě, a to je i jádrem sdělení. Studenti si měli z 19 příběhů vybrat právě ten, který nějakým způsobem souzní s jejich autorským životem a jejich osobními problémy. Jednou z nejdůležitějších součástí tohoto projektu je ukázat, že jádro lidství je vlastně všude stejné. Že lidé, ať už ze slumu, nebo Evropy, řeší podobné životní překážky s jediným rozdílem, někteří jsou černí a žijí na jednom z nejchudších míst na světě, jiní jsou bílí a žijí v jednom z nejbohatších regionů.

Nejčastějším motivem povídek jsou tedy vztahové problémy?

Ano. Keňané se zároveň velmi často potýkají s tím, že přišli o blízkého člověka. Smrt je v Keni poměrně častá a rozhodně v příjímání mnohem běžnější než u nás. Já sám jsem poznal několik lidí, kteří zemřeli, protože neměli 150 korun na antimalarika.

Mají vůbec nějakou šanci se ze slumu dostat?

Tak například můj kamarád Ben je tam dnes už dobrovolně. Několikrát měl možnost z Kibery odejít, nicméně se ji teď snaží zlepšit a skrze neziskovky, na které je navázán, pomáhá tamním lidem.

A co může fungovat jako jízdenka na cestu z Kibery?

Nejprve vzdělání a posléze práce.

Stojí lidé o to, se ze slumu vůbec dostat?

Neznám bohužel přesná čísla a data. Obecně se ale dá říct, že ano. Typický „Keňák“ je totiž závislý na komunitě, která se váže na vesnici. Lidé, kteří žijí na keňském venkově a mají políčko a krávu, patří k těm nejšťastnějším na světě. Jsou to ti, kteří žijí tradičním způsobem života, což jim slum samozřejmě neumožňuje. Nicméně oni mají dar, který my postrádáme. Dokážou žít spokojeně i s málem. Nepotřebují ke štěstí další a další nové věci. Jsou schopni přijmout svoji situaci s nadhledem.

Proč vlastně lidé v Kibeře skončí?

Nejpravděpodobnějším příběhem je to, že přijde velká firma, která chce pozemek. Nabídne jim pro ně velké peníze. Oni pozemek prodají a jdou zkusit štěstí do města, kde narazí hned na několik problémů. Nemají vzdělání a nenajdou si práci. Nějaký čas to zkouší a po několika měsících už jim začnou docházet peníze, tím pádem nemohou odkoupit svůj pozemek zpět a vrátit se. Proto končí s celou svou rodinou ve slumu.

Mluvil jste o tom, že na venkově jsou šťastní. Proč tedy mají touhu se stěhovat do města?

Fungují tam jakési přesvědčovací taktiky firem, které chtějí jejich pozemky.

Jaké firmy máte na mysli?

Většinou jsou to firmy zpracovávající kávu a čaj. Keňané si to do určité míry uvědomují a vědí, že Evropané přišli a narušili jim tradice. My jsme ti, kteří jim za podpory keňské vlády skupují jejich půdu, a každý, kdo si dal levnou kávu nebo čaj, se svým způsobem nepřímo podepisuje na osudu někoho z Keni. Ano, můžeme si říct, že se nechali přesvědčit dobrovolně, ale ve své podstatě je to stejný princip jako u „šmejdů“ v Čechách, kteří těží z důchodcovských zájezdů. Samozřejmě si tyto souvislosti málo uvědomujeme. Myslím ale, že se tato situace v poslední době mění k lepšímu.

V Keni jste byl poprvé před dvanácti lety, podruhé před třemi roky. Změnil se nějak život Keňanů?

Zlepšilo se to tam ekonomicky, ale zhoršilo se to lidsky. Lidé jsou frustrovanější. Jsou více zaměření na turisty. Při první návštěvě jsem víceméně nezažil takový tlak na bělocha. Tentokrát to bylo mnohem horší.

A bělocha vnímají jak?

Bohužel nás do určité míry spojují s penězi. Pro mnoho z nich, hlavně díky tomu, že sledují americké televizní seriály, jsme spojováni s financemi. 

Ve slumu sledují televizi?

Sledují. Přestože tam na mnoha místech není zavedená elektřina, televizi si pořídí. Napojí ji pak na autobaterii.

Proč jste se před 18 lety vydal zrovna do Keni?

Vlastně jsem to tehdy vyhrál v soutěži, kterou pořádal časopis Nový prostor. Lidé hlasovali o nejsympatičtějšího dopisovatele z Keni. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu, a vlastně jsem skončil jako druhý. Vítězku tehdy kvůli podvodu diskvalifikovali, takže jsem jel já. Letěl jsem koncem října a vrátil jsem se začátkem prosince. Moc jsem o to tehdy ani nestál. Ani moji rodiče mě nechtěli pustit. Nicméně přestože šlo o poměrně děsivou zkušenost, změnila mi život. Jednak jsem začal psát a zároveň ve mně Keňa probudila touhu cestovat a poznávat.

Jak jste se ale dostal přímo do Kibery?

Seznámil jsem se s Benem Ookem, který tam žije. Fungoval jako jakási spojka, a díky němu jsem měl možnost dostat se do blízkosti tamních lidí. Slíbili jsme si s Benem, že se tam do deseti let opět vrátím. A právě před třemi lety jsem tento slib splnil a spojil ho s projektem, který pomůže nejenom tamním obyvatelům, ale i začínajícím českým, belgickým a španělským autorům. Mám pocit, že Češi se bojí velkých gest. A vlastně že nám i chybí umění dělat malá gesta. Projekt Hakuna Matata je pro mě právě takovým symbolem malého gesta. Znamená nejenom podaní pomocné ruky lidem v Kibeře, ale i splnění snů studentům tvůrčího psaní.

Byli lidé v Kibeře otevření?

Dostal jsem se k nim díky Benovi a šli do toho opravdu naplno. Velmi otevřeně mi vyprávěli o svém životě. Mnohdy až tak, že bych toho já nebyl schopný.

Jak moc se liší podmínky pro život v Nairobi a ve slumu?

Hodně. Nairobi je moderní poevropštělé město. V Kibeře není v mnoha částech zavedena voda ani elektřina. Není tam ani moc bezpečno. Sám bych se tam bez kontaktu na Bena nemohl svobodně pohybovat a s největší pravděpodobností bych tam i zabloudil. Kibera je změť úzkých špinavých uliček.

Takže návštěvu Kibery byste nikomu nedoporučil?

Určitě ne. Každopádně existují cestovky, které tam organizují prohlídky. Přijde mi to opravdu zvláštní a moc tomu nerozumím. Jak mohou existovat lidé, kteří mají touhu dívat se na chudobu a nouzi?

Jak konkrétně má projekt Hakuna Matata lidem v Kibeře pomoci?

V Keni mají sice vzdělání zadarmo, ale kromě povinné školní uniformy, která je pozůstatkem britské koloniální nadvlády, si musí platit i pomůcky a učebnice.  Navíc mají roztříštěný systém výuky. Učitelé mohou využívat skoro jakoukoliv učebnici, což posléze zvyšuje i náklady na školu. Proto veškerý výtěžek z prodeje knihy poputuje na dovybavení učebnicové knihovny, kde děti mohou zdarma studovat. Dáváme jim šanci na sobě pracovat, nic jim nenutíme. Naším cílem je vybrat zhruba 130 tisíc. Za to pořídíme konkrétní učebnice, které v již existující knihovně chybí.

Kibera je největší slum v Keni. Většina obyvatel je zde HIV pozitivní. K rozšiřování této nemoci napomáhá i prostituce. Více v reportáži Jana Šibíka. | Video: Jan Šibík |  01:53

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama