Komunismus byl lidem k smíchu. Humor pomáhal překonat absurditu doby, říká novinář

Petra Jansová Petra Jansová
25. 1. 2019 12:45
Věříme, že kytara, kniha, film nebo humor jsou efektivnější zbraní než kalašnikov, říkají novináři a autoři třetího dílu knihy Po práci legraci Jan Nejedlý a Jakub Šofar. Za socialismu vzniklo podle nich neobvyklé množství anekdot, průpovídek, posměšků nebo písňových parodií, a některé z nich vznikaly dokonce mezi samotnými komunistickými pohlaváry. "Bezprostředně po sametové revoluci to vypadalo, že se lidový politický humor odebere na odpočinek, protože svět kolem nás je konečně v pořádku. Záhy se ale ukázaly nové absurdity, fauly a kotrmelce - a dnes je produkce humoru srovnatelná s nejvýživnějšími léty z časů socialismu," tvrdí.
Lexikon lidové tvořivosti
Lexikon lidové tvořivosti | Foto: archiv Knihy Dobrovský

Myslíte si, že teď nastala doba na stavění pomníku české lidové tvořivosti pocházející z doby socialismu?

Jakub Šofar: Čemu či komu jinému z té doby stavět pomník? Janu Pilařovi? Televarieté? Nebo Karlu Gottovi? Vše je třeba zaznamenat, vše je třeba si pamatovat.

Jan Nejedlý: Právě teď, kdy se začíná relativizovat minulost, kdy se ozývají hlasy, že za komunistů bylo líp, je potřeba připomínat, že většině lidem byl ten režim prostě k smíchu. To je poselství, které obsahuje paměť humoru.

A proto jste se do sbírání anekdot z dob socialismu pustili?

JN: Přišlo nám, že ten geniální lidový humor není zachycen v celé své šíři. Nesbírali jsme totiž jenom anekdoty, ale i různé průpovídky, posměšky, písňové parodie a hlavně výrazy, kterými si lidé tehdejší realitu pojmenovávali po svém. Viz třeba název "Jakešův prst" pro žižkovský televizní vysílač, "kokos" neboli komunistický kostel, jak se říkalo nabubřele vyhlížejícím budovám sekretariátů KSČ, nebo "hudrák" alias Husákovo drahé kafe, což je rčení ze 70. let, kdy výrazně podražila káva.

JŠ: Zajímala nás taková ta lidová schopnost reagovat na události doby, i na poměrně malicherné případy nadutosti, blbosti a neschopnosti režimu, který tu panoval přes čtyřicet let. To, co se dnes nedá jednoznačně zaškatulkovat, jestli zasahuje do literatury, etnografie, nebo antropologie. Jestliže ve středověku měli poddaní dovoleno dělat si z pánů šprťouchlata v čase karnevalů, tak v případě let 1948-1989 to byl nekonečný karneval drobné záškodnické práce v jazykové oblasti.

Zdá se, že anekdot a humorných přezdívek nebo zkratek je opravdu hodně, protože nedávno jste vydali již třetí knihu, která se jim věnuje. Překvapilo vás to množství?

JŠ: Čtyřicet let něco vydá a ještě mnohé skrývá. Ostatně i z období protektorátu, což byla doba mnohokrát kratší, zůstalo dost dokladů humoru, přestože to žádá legranda nebyla.

JN: Mě to astronomické množství humoru upřímně překvapilo. Je to opravdu sportovní výkon tuzemských vtipálků, kteří dobíhali a glosovali valící se absurdity doby.

Je pro nás typičtější boj humorem než se zbraní v ruce?

JŠ: Pravda je někde vprostřed. Obyvatelé od Aše po Hodonín zcela určitě nejsou smějící se bestie, na druhé straně máme přece jen poněkud specifičtější způsoby "boje" s nepřítelem. Zkrátka my věříme, že kytara, kniha, film a tak dále jsou efektivnější zbraň než kalašnikov.

Pomáhal humor překonat tíživou atmosféru totality?

: To zcela určitě. Místo banánu dva vtipy ráno na lačno a tři po večeři. Na Mácháči četba Černých baronů, zpěv songů s předělanými texty a trumfování se, kdo vymyslí lepší pojmenování ekonomické situace. Myslím si, že místo věty "V hudbě život Čechů!" by klidně mohlo zaznít "V legraci, psině a špásovnosti život Čechů!".

Slyšela jsem, že některé vtipy šířili i komunističtí pohlaváři. Je to pravda?

JŠ: Říkalo se to a moc rádi bychom se o tom něco dozvěděli. Je ale jasné, že na ÚV KSČ měli o téhle české kratochvíli přesné informace.

JN: Už Stalinovi lidé říkali, že sbírá politické anekdoty i s jejich vypravěči. Nicméně z publikovaných memoárů vyplývá, že minimálně poslední garnitura soudruhů na konci 80. let se tímto humorem prokazatelně bavila, trochu asi jako námořníci na potápějícím se Titanicu.

Jan Nejedlý a Jakub Šofar
Autor fotografie: archiv Knihy Dobrovský

Jan Nejedlý a Jakub Šofar

Jan Nejedlý (na snímku uprostřed) se živí jako učitel a novinář. Jako kulturní redaktor se objevil například v Lidových novinách nebo v Pražském deníku. Na rozhlasové stanici Vltava moderoval vlastní pořad o knižních novinkách.

Jakub Šofar (na snímku vpravo) je český novinář, prozaik a publicista. Psal pro kulturní a literární přílohu Práva nebo internetový kulturně-společenský časopis Dobrá adresa. Spolupracoval s Českým rozhlasem. 

Za normalizace vládl všeobecný strach, lidé si nevěřili, a raději se proto o politice příliš nebavili. Jak je tedy možné, že se anekdoty tak rychle šířily?

JŠ: Neexistovaly mobily, počítače, ale vtipy se šířily obrovskou rychlostí, přestože byly někdy tak "závadné", že se mohly stát zdrojem opletaček. On to byl vlastně takový tehdejší internet. V hospodě, ve škole, v práci ve větších městech se něco vymyslelo, objevilo, vzniklo. Lidé, kteří jeli na víkend na venkov, to rozvezli do regionů. Sdělení bylo krátké, jasné, slova se mohla zaměnit, ale pokud zůstala pointa, tak takový vtip či označení mohly proletět republikou tam a zpět velice rychle.

JN: Myslím, že představa, že si běžní lidé za normalizace nevěřili, a proto se nebavili o politice, je mylná. Diskuse o politice okupovaného státu byly prostě zbytečné. Jak se říká v klasické anekdotě z té doby: "Stojí pán na Václaváku a zvrací. Kolemjdoucí jen podotkne: Úplně vám rozumím." V tom je všechno.

Kde politické anekdoty nejčastěji vznikaly?

JŠ: Kdybychom na tohle uměli odpovědět, jistě bychom si požádali o grant a napsali o tom vědeckou práci a získali titul Ph.D. Předpokládáme, že něco fungovalo jako akce reakce. Stala se událost - zdražilo se něco, nedostávalo se něčeho - a sotva se člověk nadechl, už tu byla reakce. No a některé věci fungovaly obecně, odvíjely se třeba od fyziognomie funkcionářů, od jejich jmen. Něco se přelilo z některé ze "spřátelených", stejně postižených zemí, a něco se vytáhlo ze studny pamětnice a jen se inovovalo.

JN: Co se týče konkrétního prostředí, myslím, že dobrým místem pro vznik humoru byla hospoda, dále třeba divadlo, herci jsou v tomto ohledu velmi kreativní podobně jako muzikanti, humornému folkloru se daří taky třeba v prostředí trampském nebo obecně tam, kde se často zpívá. A věřím, že i na nudné stranické schůzi se kouzlem nechtěného mohla vylíhnout také řada žertů.

Je dnes humoru méně?

JN: Bezprostředně po sametové revoluci to vypadalo, že se lidový politický humor odebere na odpočinek, protože svět kolem nás je konečně v pořádku. Záhy se ale ukázaly nové absurdity, fauly a kotrmelce - a dnes je produkce humoru srovnatelná s nejvýživnějšími léty z časů socialismu. Jen ten humor se trochu proměnil, zvláště technicky.

JŠ: Humor se rozprostřel, vzal na sebe víc podob, vizualizoval se díky digitálnímu věku a díky technickým znalostem našich dětí a vnuků. Zatím to u nás rozhodně není tak, že by musel ten pohádkový švec utíkat zařehtat si někam za hranice. Pořád je vtipů dost.

Která z hlášek nejlépe vystihuje atmosféru normalizace?  

JŠ: Pro mě je to třeba označení "Jakešova věštírna" pro Prognostický ústav. Aspoň pro to poslední období budování společnosti, kde občas včera znamenalo zítra. A zítra, kdopak ví.

JN: Mě nejvíc oslovil nenápadný nápis, co se objevil v době sametové revoluce na fasádě jednoho baráku v Praze. Stálo tam: "Komunismus komunistům." Základní rozpor či omyl této ideologie vyjádřil lidový šprýmař dvěma slovy.

 

Právě se děje

Další zprávy