Měli jsme rekonstruovat Havlův Hrádeček, říká autor Ještědu

Petra Jansová Petra Jansová
18. 2. 2015 8:00
Rozhovor s architektem Otakarem Binarem (83), autorem interiéru Hotelu Ještěd, o ateliéru SIAL, zákulisí stavby a srpnu 1968.
Legendární architekt Otakar Binar.
Legendární architekt Otakar Binar. | Foto: Vojtěch Marek

Rozhovor - Ještědský vysílač a hotel oslavil loni na podzim čtyřicet let od svého otevření. V souvislosti s těmito oslavami byl rovněž veřejnosti představen hotelový salónek ve stejné podobě jako v roce 1973.

Na jeho rekonstrukci se kromě občanského sdružení Ještěd 73, společnosti Ještěd a Českých Radiokomunikací podílel i architekt původního návrhu Otakar Binar (83).

Ten vystudoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Deset let pracoval v Krajském projektovém ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Liberci. Pak se stal členem libereckého ateliéru Sdružení inženýrů a architektů v Liberci - SIAL.

"Nebyl mezi námi žádný straník, takže mezi námi neexistovalo žádné oslovení soudruhu a soudružko. Když se slavil 1. máj, my seděli a pracovali a nic takového neřešili," přiblížil atmosféru SIALu, mezi jehož realizace patří například i Obchodní dům Máj v Praze nebo Obchodní dům Ještěd v Liberci.

Aktuálně.cz: Jaký je to pocit, vrátit se po tolika letech na místo činu?

Otakar Binar: Samozřejmě je to příjemné. Fakt je, že v té době se nakreslila spousta věcí. Investiční výstavbě se moc nepřálo, na prvním místě byla bytová výstavba. Takže mnoho projektů skončilo tzv. v šuplíku. Mnoho z dalších domů, které jsem projektoval, se zbouralo. O to víc, se teď můžu těšit z Ještědu.

A.cz: Přitom první reakce lidí nebyly moc pozitivní. Ještědu se paradoxně dostalo dříve ocenění v zahraničí než tady.

To máte pravdu. Lidé si tehdy nedokázali představit, že místo romantického domečku by tady mělo stát něco takového, velmi často říkali třeba "plechárna". Názory ale začali měnit hned po tom, co se stavba dokončila. Ještěd se stal velmi oblíbeným místem, kam každý z Liberečáků vzal svoji návštěvu na výlet.

A.cz: Návrh byl na svou dobu hodně specifický. Muselo být asi dost náročné sehnat si dodavatele.

Hlavním dodavatelem byly tehdejší Pozemní stavby, jejichž hlavní náplní byla právě bytová zástavba. Měly sice k dispozici zedníky, tesaře nebo i lešení, ale pro potřeby Ještědu nedostačující. Naštěstí jejich tehdejší ředitel byl dobrým známým Karla Hubáčka (autor Ještědského vysílače - pozn. red.). Dohodli se tedy spolu, že Pozemní stavby projekt sice zaštítí, ale subdodavatele si musel SIAL sehnat sám. Když jsme to jednou počítali, bylo jich něco kolem šedesáti. Například sklo pochází z Belgie.

A.cz: SIAL byl takovou oázou pro architekty v tehdejším režimu.

To tedy byl. Nebyl mezi námi žádný straník, takže mezi námi neexistovalo žádné oslovení soudruhu a soudružko. Když se slavil 1. máj, my seděli a pracovali a nic takového neřešili.

A.cz: Jak jste se do týmu Karla Hubáčka vlastně dostal? Prošel jste nějakým výběrem?

Protože jsem se brzy oženil a potřeboval se postarat o rodinu, tak jsem každé prázdniny ještě při studiích pracoval v ateliéru Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v Liberci, který on vedl. V roce 1968 pak spolu s Miroslavem Masákem založili SIAL.

A.cz: Jak se s ním pracovalo? Byla to asi velká osobnost...

Měli jsme k němu všichni obrovský respekt. Byl to neuvěřitelně noblesní a čestný člověk. Už od samého počátku projevil obrovské charisma. Všichni jsme ho oslovovali pane šéfe. Staral se o všech padesát lidí, včetně mladých kluků v té naší školce. Řada z nich dokonce emigrovala, jako například Baum do Německa nebo Eisler do USA, a Hubáček jim všem dal společenskou záruku, přestože věděl, že tam chtějí zůstat.

A.cz: A jaký byl šéf? Nechal vás samostatně pracovat, nebo si prosazoval svoje vlastní názory?

Nechal nás pracovat samostatně. Od první až do poslední čárky, a to i ty mladé kluky.

A.cz: Vy sám jste se před studiem architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové vyučil zedníkem. Byla to výhoda, osahat si řemeslo ještě před tím, než se vrhnete na teorii?

V podstatě to byla tehdy podmínka pro studium na průmyslovce. Myslím si ale, že to bylo dobré. Nejenom že jsem si tam pořádně ohmatal cihlu, nasál jsem i atmosféru na stavbě. Dnes sice studenti také na škole musí absolvovat nějakou praxi, ale už to není, co to bývalo.

A.cz: Proč jste se chtěl stát architektem?

Já se vlastně nejprve hlásil na akademii na malbu. Pak mi ale poradil vedoucí ateliéru, že se stavební průmyslovkou bych se měl raději hlásit na architekturu, což jsem za rok udělal.

A.cz: Účastnili jste se také soutěže na český pavilon na Expo v Montrealu.

Ano, a taky jsme ji nakonec vyhráli. Byla to taková furiantská akce moje, Ludmily Švarcové a Miroslava Masáka. Všichni nás od toho tenkrát zrazovali, protože to  byla ostře sledovaná akce. A měli pravdu. Kamenem úrazu se stalo vystoupení Miroslava Masáka v televizi. Ptali se ho, s kým na projektu spolupracuje. On místo se "soudruhem a soudružkou" řekl, že "se slečnou Švarcovou a panem Binarem". A malér byl na světě. Od soutěže jsme pak raději odstoupili a od té doby to s námi začalo jít z kopce.

A.cz: Měl jste prý také rekonstruovat Havlův Hrádeček?

To je pravda. Díky té kauze v televizi jsme se s ním a Janem Třískou seznámili. Několikrát jsme tam vyjeli, ale nikdy jsme se k projektování nedostali. Spíš se povídalo, popíjelo a veselilo. V srpnu 68 přijeli oni za námi do Liberce. Sešli jsme se v bytu sochaře Jirky Seiferta, mého kamaráda ze školy. Ani tentokrát jsme se ale k řešení rekonstrukce nedostali. Večer jsme dostali informaci, že do země přijela cizí vojska. Takže místo projektu jsme Havlovi ve Stavoprojektu pomáhali tisknout protiokupační letáky.

A.cz: To se vám asi vymstilo?

To víte, že ano. V Liberci jsme si už ani neškrtli.

A.cz: Ještěd se otevíral v roce 1973. Jak vás přijali s tímhle škraloupem na oficiální akci?

Pozvaní jsme byli a musím říct, že jsme si to hodně rozmýšleli. Šéf (Karel Hubáček - pozn. red.) ale usoudil, že kdybychom nepřišli, vypadalo by to, jako že jsme nafoukaní. Přišli jsme, ale dělali, jako že nás nevidí.

 

Právě se děje

před 7 hodinami

Zdráhalová byla na 1500 metrů patnáctá, další titul má Wüstová

Rychlobruslařka Nikola Zdráhalová si vylepšila na mistrovství světa v Salt Lake City osobní rekord na 1500 metrů a obsadila 15. místo. Pátý titul na této distanci vybojovala favorizovaná Ireen Wüstová z Nizozemska. Martina Sáblíková se po zisku zlata na trojce a stříbra na pětce rozhodla nestartovat.

Sáblíková se po dohodě s trenérem Petrem Novákem odhlásila a šetří síly na závěr sezony. Čeká ji ještě MS ve víceboji v Hamaru a finále Světového poháru v Heerenveenu.

Bilanci Sáblíkové 21 zlatých medailí z MS na jednotlivých tratích i ve víceboji se dnes na jediný titul přiblížila nizozemská rivalka Wüstová. Patnáctistovku vyhrála o 21 setin před ruskou dvojicí Jevgenija Lalenkovová, Jelizaveta Kazelinová.

Zdráhalová si na olympijském oválu v Salt Lake City posunula osobní maximum na 1:54,241 minuty.

Zdroj: ČTK
Další zprávy