reklama
 
 

Praha není zázrak. I malá města rostou, lidé je opět oživují, říká autorka knihy O městech a lidech

16. 2. 2017
Michaela Hečková se kultivování veřejného prostoru věnuje posledních pět let. Podílela se například na zkrášlování pražských sídlišť na Černém Mostě a Jižním Městě. Díky projektu Piána ve městech projela desítky měst v Čechách. Nedávno také dokončila knihu O městech lidech. Ta mapuje příběhy lidí, kteří nezanevřeli na malá města a snaží se v nich znovu probudit život. Občanský aktivismus podle ní může společnosti výrazně pomoci. "Získáme tak třeba silnější vztah k místu, ve kterém žijeme. A to už pak nemluvíme jen o nějaké 'roztomilé kulturní akcičce', ale pocitu celkové kvality života a nějaké vnitřní spokojenosti," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Kultivování veřejného prostoru se věnujete dlouhodobě. Zlepšila se v tomto ohledu situace v českých městech? Mají lidé o veřejný prostor stále větší zájem?

Veřejný prostor je pro mě téma posledních pět let. Měla jsem a stále mám to obrovské štěstí, že nejenže se chodím do práce bavit, pracuju s nejlepšími přáteli a lidmi, kterým bezmezně věřím a spojují nás nějaké základní ideály a principy, ale především - prošla jsem si několika místy.

Za ty roky vidím rozhodně změnu k pozitivnímu. Kromě toho, že je veřejný prostor tak trochu módní téma, propsal se do grantových žádostí. Skoro denně komunikuju s různými odbory zeleně nebo dopravy na úřadech všude po republice a často už narazím na něco, co bychom si dříve neuměli představit, a to na naprosto aktivního a angažovaného úředníka, který chce zachránit a obnovit park ve svém městě a řeší, jakou organizaci coby experta přizvat ke spolupráci.

A jak na projekty reaguje veřejnost? 

Největší proměna se děje asi nejvíce právě v regionálním měřítku. V momentu návratu do měst a určité romantické odhodlanosti pustit se do něčeho, co oživí park v Teplicích, namísto toho nechat se zlákat tím, že člověk podobnou sousedskou slavnost udělá v Praze. Hodně tomu jistě pomáhají i zastřešující projekty, jako je Zažít město jinak. Ať si o festivalu, který se koná "masově" po celé republice, kdokoliv myslí cokoliv, někomu, kdo chce poprvé uspořádat se sousedy piknik, taková koordinace a základní pomoc, jak si vyřídit povolení na využití parku, prostě a jednoduše pomůže. Navíc obyvatelé měst tlačí na transparentnost úřadů, nechají si méně a méně líbit. Obecně je téma veřejného prostoru na vzestupu. Možná až příliš. Uvidíme, co bude za pár let.

Mohou podobné projekty pomoci společnosti? 

Občanský aktivismus - a stejně tak ten ve veřejném prostoru, který samozřejmě ze své podstaty veřejného majetku bude vždycky tak trochu politickým gestem, může městům určitě pomoci. Nejde ani tak o to, že bychom všichni museli navštěvovat pět koncertů, výstav, divadelních představení týdně. Spíše o to, že skrze podobné aktivity získáme třeba silnější vztah k místu, ve kterém žijeme. A to už pak nemluvíme jen o nějaké "roztomilé kulturní akcičce", ale pocitu celkové kvality života a nějaké vnitřní spokojenosti.

Jak jsou na tom města v Česku ve srovnání se zahraničím?

Nemyslím si, že bych tohle dokázala hodnotit. Dlouhodobě jsem v zahraničí nikdy nežila, jen cestovala, a to je pohled nepříčetně zkreslený. Znám více třeba Amsterdam, Lisabon, Londýn. A ano, Kodaň je město veřejného prostoru, laboratoř. Berlín, Hamburg a Lipsko jsou plné oživených bývalých továren. Linz věnoval celé nábřeží Labe výstavám ve veřejném prostoru. Sedmý obvod Budapešti je jako malý zázrak, osídlené bývalé opuštěné budovy, konstrukce, kde mezi lešením narazíte na nejlepší bar. Hodně daleko jsou i polská města jako Gdaňsk, Varšava, Katowice. Skandinávie je samozřejmě jiným příběhem, ostatně jako v mnohém jiném. Jinak bych ale neřekla, že na tom česká města jsou výrazně hůře.

Co možná tolik neumíme, je spolupráce s obchodem. Nemyslím tím jen a rovnou s developerem, ale spolupráci na bázi místní podnikatel, úřad, neziskovka, aktivní občan. Pořád jsme hrdí na neziskový charakter projektů a spoléháme na granty, a když to nevyjde, tak trochu pláčeme. Zkusit si zařídit pop up bar v Paříži na nesoukromém pozemku je skoro nemožné, málokoho by napadlo sázet jen na veřejnou správu. Mluvíme o tom, že nechceme ještě více zahltit veřejný prostor komerčními projekty, jistě, výstava nožů na Malostranském náměstí, vymýšlím si, není ničí tajný sen. Nicméně drobné protnutí s lokálním podnikatelem je udržitelný model. Říct si o peníze a neštítit se zisku, díky kterému třeba budu schopný dobře zaplatit kapelu, nakoupit techniku, a celková rozumná cílevědomost, to nám pořád chybí.

Naznačila jste, že se hodně mění i přístup úředníků. Jsou projektům na oživení veřejného prostoru přístupnější?

Nechci být zběsile optimistická. Jistě se někde najde nějaký úředník nebo politik záškodník, ale mám pocit, že narážím poslední roky spíše na ty, kteří sami pochází z nějaké podobné aktivity. Zastupitelstva jsou dnes plná lidí z neziskové sféry nebo malých podnikatelů, kteří se chtějí o své město starat. Vedení radnice může být něco jiného, jistě. Častým úskalím je ale spíše úřední šiml. Jde o to, najít si někoho, kdo mi na radnici pomůže a bude ochoten se se mnou bavit. Když mě vyhodí z jedněch dveří, jednoho odboru, stále je tu jiný.

Anebo, jak jsem říkala, soukromá sféra. Celkově ale vnímám proměnu ve vedení českých měst pozitivně, možná ne tolik, jak dva tři roky zpátky, ale stále dobře. Stačí se podívat, jak funguje třeba starosta Kolína Vítek Rakušan, starosta Prahy 14 Radek Vondra nebo odbor projektů a strategií v Litoměřicích. Pokud by tihle lidé neseděli na úřadě, dost možná by byli těmi, o kom by byla kniha.

Michaela Hečková

  • Studovala bohemistiku a kulturální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci a teorii interaktivních médií na Masarykově univerzitě v Brně.
  • Působila jako programová ředitelka festivalu o umění ve veřejném prostoru Street for Art na pražských sídlištích Jižní Město a Černý Most a jako programová ředitelka progresivní příspěvkové organizace Praha 14 kulturní proměňující Prahu 14 v živou a kulturní městskou část.
  • Společně s Blankou Markovou a Ondřejem Slachem napsala knihu mapující oživení bývalých průmyslových prostorů ve Švýcarsku a Rakousku Továrny na sny.
  • Poslední dva roky vede společně s kavárníkem Ondřejem Kobzou projekt Piána na ulici známý především veřejnými piany, jukeboxy na poesii Poesiomaty či veřejnými šachovými stoly.
  • Dlouhodobě se věnuje intervencím a oživení veřejného prostoru.
  • O městech a lidech je její první autorskou sólovou publikací. Kniha vychází v únoru 2017.

Kniha O městech a lidech představuje třicet tři lidí a třicet tři projektů na oživení života v malých českých městech. Proč jste se do projektu a mapování vlastně vrhla?

Projekt vznikal celkem přirozeně. Sama pocházím z Havířova, žila jsem, studovala i pracovala různě po republice, takže to, jak to funguje v menším měřítku, je pro mě základní téma. Malá nebo spíše menší, protože spoustu z nich je i krajských, města jsou kouzelná. Vždycky říkám, že jsou jako Susan Boyle, je tam takový efekt talentových soutěžících. Chybí jim sebedůvěra - nebo spíše v minulosti chyběla. Ale umí neskutečně překvapit.

Člověk má nějakou zažitou představu, že to lepší se musí nacházet na západ od něj, že na jedinou hezkou kavárnu musí natrefit v Hackney v Londýně, ale není to tak. Menší města mají navíc ztížené podmínky. Když už se tam k něčemu rozhoupete ve veřejném prostoru nebo kdekoliv jinde, jste pionýři. Musíte vysvětlovat, argumentovat, budit důvěru, lákat návštěvníky. Tohle už v Praze není potřeba.

A jací lidé za projekty zpravidla stojí?

Na začátku jsem si dokonce odvážně sestavila jakousi typologii projektů. Oživení opuštěných budov a prostoru před nimi, revitalizace náplavek a vodních toků (Ústí nad Labem, Plzeň, Opava), referenda (Žďár nad Sázavou, Plzeň), architektonické dočasné zásahy (Berounsko), sousedské slavnosti, dočasné bary, pop up kulturní centra, venkovní galerie (Strakonice), festivaly, které tematizují veřejný prostor, a tak dále a tak dále.

Všechno se změnilo při prvních pár výjezdech. Dostávala jsem další a další tipy a nakonec se počet kapitol ustálil na 33 městech a 33 příbězích. A lidi? Krásně různí. Od těch, kteří se projektům věnují už profesně jako Veselské kulturní centrum nebo komunitní prostor W7 v Olomouci, po ty, kteří všechno dělají ve volném čase a za denního světla pracují jako soudce, který po setmění vyrazí pořádat elektronický koncert do nádražní haly. Takové spektrum superhrdinů.

Bylo z čeho vybírat, nebo jste bojovala s nedostatkem "zajímavých" projektů?

Těch třiatřicet příběhů je minimum. Našlo se jich samozřejmě mnohem víc. Volila jsem ale jednoduchý systém: dvě až tři města z každého kraje a projekty tak, aby se specifickou charakteristikou co nejméně opakovaly. Zajímavé pro mě bylo bojovat s místy, která jsem dříve neznala, jako je Vysočina, kde jsme se s kurátorkou Lenkou Dolanovou shodly na tom, že je zde spousta aktivit zalezlých spíše na menších městech a vesnicích a opravdu se o nich moc neví, nebo Jihomoravský a Zlínský kraj.

Nejsilnějším zážitkem je pro mě dodnes výlet do šestitisícového města na úpatí Bílých Karpat, Slavičína, kde dělají skvělý festival Neleň ve stylu PechaKucha Night, TEDxu, jen s tím, že na něm prezentují výhradně lokální talenty, které něco dokázaly. Projektů je nekonečně mnoho. Malá města podle mě, a nemám to nijak ověřeno, dnes vstupují do nové etapy. Vrací se do nich aktivní třicátníci, kteří si vyzkoušeli studovat v Praze, pracovat v Berlíně, Amsterdamu, Budapešti, ale rodinu chtějí vychovávat po boku rodičů a prarodičů v Havířově. Jen pak nějak narazí na to, že své okolí musí sami probudit. Takový aktivismus bez vyhnutí.

Vybrala jste projekty převážně z menších měst a Praze jste se "vyhnula". Je to tím, že česká metropole je v tomto ohledu dál? 

Menší města byla racionální volba. Hlavní město je vždycky trochu jinde. Nebo alespoň na tomhle stála hypotéza před terénní prací na knize. Prahu jsem vynechala, protože má jiný kontext, jiný rozpočet a především jiné publikum. Praha není zázrak, je to starší sestra, které se koupil poník, kdežto mladšímu bráškovi, třeba Šumperku, rodiče pořídili oslíka. Taky s ním uděláte zázraky, jen nemáte stejné startovací podmínky. 

Srovnatelná nejsou ani jednotlivá města v regionech. Litoměřice jsou diametrálně odlišné od zbytku Ústeckého kraje - takový Český Krumlov severu - a tak dále. Přesto mají něco společného, minimálně v tom, že se v nich někdo narodil, většinou žil chvíli někde jinde, a pak se vrátil. A já sleduju právě především ty důvody, proč proboha otevírat kavárnu v Šumperku a ne na Letné. Když to zlehčím.

Když děláte sochy do veřejného prostoru, tak ty cesty přijetí díla veřejností jsou strašně komplikované, říká Jaroslav Róna. | Video: Martin Veselovský |  21:29

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama