V České republice lidé ještě před pár lety tiše přihlíželi, jak obchodníci pochybné pověsti svážejí dědečky a babičky na bizarní akce, na nichž jim nabízejí deky či hrnce za desítky tisíc korun. Až když dokumentaristka Silvie Dymáková uvedla v České televize dokument, jak nevybíravě se zde se seniory zachází, stal se ze "šmejdů" fenomén a toto "řemeslo" bylo prakticky rozprášeno.
K podobnému vývoji došlo v případě autistických dětí, které většina lidí považovala jen za trochu neposedné, výstřední a v podstatě geniální jedince. To vše se však týká vysokoprahového autismu, o tom nízkoprahovém měl málokdo tušení. Až drsný a syrový dokument ČT Děti úplňku poukázal na ratolesti, které jsou nebezpečné sobě i svému okolí a péče o ně je každodenním vysilujícím bojem, v němž rodič nenalézá od státu pomoc.
Podobný vývoj - tedy poukázat na problém, otevřít diskusi a problém začít řešit - si slibuje kreativní producentka Martina Šantavá od šestidílné dokumentární série Rodiče napořád.
Cyklus chce tentokrát upozornit na stále upozaďovanou a podfinancovanou pěstounskou péči a upřednostňování té ústavní. Šest dílů cyklu nabízí šest různorodých příběhů o setkání nových rodičů s dětmi, které se k nim dostanou z kojeneckých ústavů, dětských domovů nebo od přechodných pěstounů.
"V České republice je stále víc než osm tisíc dětí v ústavních zařízeních, kam jsou mnohdy umisťovány i v raném věku. Tento cyklus je příspěvkem České televize k diskusi o posílení náhradní rodičovské péče, která by pro mnohé z nich mohla být cestou k novým rodičům," říká Šantavá.
Dokumentární cyklus vznikl v koprodukci České televize a Nadace J&T, která dlouhodobě podporuje rozvoj pěstounské péče v Česku. Nadace je iniciátorem kampaně Hledáme rodiče a usiluje o to, aby každé dítě mohlo vyrůstat v rodině.
"Naším cílem je podpořit náhradní rodinnou péči v České republice. Ukázat pěstouny v jejich každodennosti - kdy poskytují domov dětem, které díky nim získají opravdovou rodinu," říká ředitelka Nadace J&T a odborná poradkyně dokumentu Marie Oktábcová.
Cílem nadace bylo také představit pěstounskou péči v celé její rozmanitosti. Režisérka Olga Špátová zavítala na úvod za Langerovými, kteří neplánovaně ke své vlastní dceři Elišce přijali do pěstounské péče Terezku a Jirku, dvě děti se zdravotním handicapem.
Maminka Markéta v dokumentu o Terezce říká: "Věděli jsme, že když si ji nevezmeme my, nevezme si ji nikdo." Podle Marie Oktábcové to může být jeden z argumentů při rozhodování, zda konkrétní dítě přijmout. Obecně však podle ní jde spíše o snahu pomoci dítěti. "Zprostředkovaní pěstouni pak procházejí odborným posouzením a přípravou, proces může trvat kolem devíti měsíců, tak jako těhotenství, kdy si ujasňují své motivace a možnosti," dodává.
Tvůrci se věnují také babičce Kristině, jež přijala do příbuzenské pěstounské péče svou osiřelou vnučku Terezu a později i jejího nevlastního bratra, jenž vyrůstal s otcem alkoholikem.
"Problémem je, že příbuzní-pěstouni se na situaci nijak nepřipravují, a tak se stane, že najednou babičce přistanou doma tři školou povinná vnoučata. Důležité jsou právě služby, aby babičce i dětem někdo pomohl, doprovázel je, podal pomocnou ruku. Jak ženě, která měla určitě jiné představy o své budoucnosti coby důchodkyně, tak dětem, které mohly zažít ne úplně pěkné věci, například ztrátu rodičů, těžké zanedbávání ze strany svých nejbližších a podobně," říká odborná poradkyně dokumentu.
Následuje epizoda o Nedbalových, kteří ke svým třem dětem přibrali ještě tři děvčata do pěstounské péče a ubytovali u sebe i biologickou matku jedné z dívek. "Kontakt s biologickou rodinou, pokud je to tedy v zájmu dítěte, je pro něj hodně důležitý. Každý z nás potřebuje vědět, odkud pochází, znát své kořeny. Nedbalovi si uvědomují důležitost biologické maminky pro dceru. A tak jim přišlo naprosto přirozené ji přijmout do své rodiny," vysvětluje Marie Oktábcová a dodává: "Ještě bych chtěla říct, že Kačenky máma ušla velký kus cesty a přistupuje aktivně k řešení své složité životní situace. Takže to rodina nevnímá tak, že by se starala i o biologickou maminku."
Režisérka sleduje s kamerou také Jiřinu, pěstounku na přechodnou dobu, která pečuje o dvouletou Vendulku, jejíž maminka Renata je ve výkonu trestu. Pěstouni na přechodnou dobu vědí, že mohou mít svěřené dítě maximálně jeden rok, což nebývá vždy jednoduché. "Jsou školeni a připravováni na krátkodobost péče. Samozřejmě je pro ně těžké dítě předat dál, neobejde se to bez slz, ale vědomí, že dítěti pomohli, věnovali mu kus sebe, je silnou motivací," říká Oktábcová.
Asi nejvyhraněnějším dílem je epizoda o dvou Petrech, homosexuálním páru, jenž se stará o dvouletého Radka. Toho má svěřeného do pěstounské péče jen jeden z Petrů, odborným posouzením a přípravou ovšem prošli oba muži. "Myslím si, že je důležité, že Radek má své lidi, tedy Petra a Petra, kterým na něm záleží, kteří mu pomůžou vyrůst a ukážou mu, že svět je bezpečné místo," dodává Oktábcová.
Na dotaz, jak podstatná je skutečnost, že nejde o klasický model rodiny, ředitelka Nadace J&T Marie Oktábcová říká: "Dítě potřebuje mít své lidi, svou rodinu, ideálně fungující mámu a tátu. Pokud to není možné, tak dva muži nebo dvě ženy, kteří dají dítěti bezpečný domov a lásku, jsou určitě lepší než ústav." Na doplňující otázku, zda je na toto hledisko již česká společnost nastavena, dodává: "Tak to určitě není, chce to čas."
Proč je tedy v Česku stále tak protežovaná ústavní péče místo pěstounské? "Protože není politická vůle. Stále jde na ústavní zařízení velká část rozpočtu v rámci systému péče o ohrožené děti. I přesto, že víme, že jde o nejméně efektivní a nejnákladnější typ péče. Na prevenci, tedy například na pomoc původním rodinám prostřednictvím terénních sociálních prací, jde minimum. Systém je navíc roztříštěný, agenda spadá pod několik ministerstev. A tak tu jsou stále i ty nejmenší děti umísťovány do ústavních zařízení. I přesto, že víme, že tento typ péče jim neprospívá," uzavírá.
Video: Z děcáku jsem šla jako zvířátko ze zoo, říká Veronika Kašáková
