reklama
 
 

Režisér Skleněného pokoje: Vila Tugendhat nutí ke svobodě, a proto ji totalita ničila

15. 3. 2019 11:25
Ukázka z filmu Skleněný pokoj | Video: Bioscop |  01:40
Koprodukční snímek Skleněný pokoj inspirovaný skutečným příběhem vily Tugendhat si po necelých deseti letech příprav odbyl slavnostní premiéru v Brně a nyní vstupuje do kin po celém Česku. Ambicióznímu režisérovi Juliu Ševčíkovi (40) se do filmu podařilo dostat hned šest zahraničních herců včetně Carice van Houten známé z populárního seriálu Hra o trůny a Hanny Alström, která se objevila mimo jiné v sérii Kingsman. O tom, co mezinárodní hvězdy přesvědčilo k účasti ve filmu, o geniu loci funkcionalistické vily i o ideálech pošlapaných totalitními režimy mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Ve filmu Skleněný pokoj zazní věta o tom, že vila Tugendhat není jen dům, ale i umělecké dílo, se kterým se pojí určitá filozofie. Jaké myšlenky podle vás stavba ztělesňuje?

Už na začátku filmu se Karel Roden coby architekt ptá svých zadavatelů, jestli jsou připravení žít ve světle. Tuhle otázku jim klade, protože ví, že když lidé odhodí své zábrany a odkryjí svá tajemství, mohou se jednak osvobodit a snadněji směřovat k lásce, ale zároveň jim to může přinést spoustu problémů. Dům, který jim hodlá postavit, totiž podle mě člověka nutí ke svobodě, k otevřenosti mysli i duše. Jeho obyvatelé pak v kontaktu s ním čelí výzvě a tahle výzva celý příběh Skleněného pokoje pohání.

Jakou povahu musí člověk mít, aby si uprostřed Brna plného německých domů z 19. století ozdobených nejrůznějšími chrliči a věžičkami nechal vybudovat sídlo, které je ostrůvkem budoucnosti odtrženým od zbytku města?

Stála za tím touha po moderně. Tugendhatovi, ve filmu tedy Landauerovi, byli na poměry dvacátých let mladá cool rodina a nechtěli žít obklopení zdmi. Byli svobodomyslní a snili o prostoru, v němž budou trávit čas neustále spolu. Právě proto si od architekta nechali navrhnout ten obrovský pokoj, kde nejsou žádné dělicí stěny.

Četl jsem, že jste chtěl ve filmu vilu pojmout jako zkumavku, do které jsou vloženy lidské osudy a pak se v ní nenávratně změní. Pociťoval jste během 33 natáčecích dnů nějaké proměny i na sobě?

Sám jsem ve vile nestrávil 33 dní jako většina štábu, ale asi pět měsíců, protože natáčení vyžadovalo pečlivé přípravy. Pracovat v reálném domě tohoto typu bylo velmi náročné, a to už proto, že děj se odehrává v rozmezí 50 let, takže dům musíte měnit. Současně jde o kulturní památku, takže ho nesmíte měnit fyzicky. Museli jsme tím pádem využít nejrůznější počítačové efekty, ale i dostavět některé stěny, vyměnit okna a podobně.

Julius Ševčík (40)

Julius Ševčík (40)

  • K filmu se dostal už na New York Film Academy a poté vystudoval režii na FAMU.
  • Už jeho absolventské drama Restart (2005) získalo jednu nominaci na Českého lva a další tři nominace si vysloužil i jeho thriller Normal (2009).
  • Hned dvanáct Českých lvů včetně ceny za režii dostal jeho historický snímek Masaryk (2016).
  • V současnosti česká kina promítají jeho nejnovější film Skleněný pokoj, který vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy britského spisovatele Simona Mawera.

Kvůli podobným přípravám jsem do vily jezdil daleko častěji, a kdykoli jsem přijel, tak na mě stavba působila jinak. Přišlo mi, jako by dům dokázal rozpoznat, jak se zrovna cítím, a naladit se podobně. V zimě, když do skla burácí vítr a déšť, dovede působit děsivě. V létě, když se naplní světlem, všude kolem je zeleň a zpívají ptáci, zase připomíná ráj. Obecně bych ale vilu díky jejím obrovským prostorům a vysokým stropům nejvíc přirovnal ke katedrále, protože mě naplňuje klidem.

Je zajímavé, jak ten dům umí všechno zpomalit. Koneckonců i v knižní předloze se píše, že když hlavní postava Liesel poprvé do skleněného pokoje vstoupí, zdá se jí, jako by chodila pomaleji. Tenhle klid výrazně kontrastuje s krutými událostmi, které se později v domě dějí. Ta stavba, stejně jako milostný příběh, který se s ní pojí, představuje sen a následné krutosti znamenají ztrátu toho snu.

Jak už jste naznačil, hlavní osu filmu tvoří vášnivý, ale dlouho nenaplněný vztah mezi majitelkou vily Liesel Landauerovou a její přítelkyní Hanou. Kniha přitom nabízela mnoho dalších motivů, které by mohly sloužit jako hlavní zápletka. Proč jste si vybral právě milostný příběh dvou hrdinek?

Kromě toho, že vila představuje prostor, který vás jako člověka mění, jde taky o prostor, který zůstává nadčasový. Z lidského hlediska je stejně nadčasová láska, a proto jsem chtěl příběh odvyprávět jako love story. Z tohoto důvodu jsem ve filmu vynechal kapitolu, která se odehrává na začátku 90. let, protože mi k uzavření vypravěčského oblouku lépe sloužil moment, kdy se Liesel s Hanou po letech odloučení konečně znovu setkají.

Představitelka Hany, nizozemská herečka Carice van Houten, působí ve filmu stejně tajemně jako v roli Rudé kněžky, která ji proslavila v seriálu Hra o trůny. Vyhlédl jste si ji právě v populárním středověkém fantasy?

Dneska zná Carice van Houten každý díky Hře o trůny, ale já ji sleduju už od oceňovaného filmu Černá kniha, kde celé dvě hodiny nezmizí z plátna. Carice je citlivá, ale zároveň má v sobě určitou divokost a přesně takovou napsal Simon Mawer postavu Hany ve Skleněném pokoji. Komunikovat jsme s ní začali už v době, kdy jsme ještě neměli hotový scénář, takže četla ještě jeho první neupravenou verzi. S nápadem Carice obsadit přišel můj producent a já jsem od začátku věděl, že ji ve filmu chci, protože tam dokonale sedí. Její postava diváky provází celou historií vily včetně komunismu a nacismu a působí to naprosto přirozeně.

Natočit film se šesti zahraničními hvězdami tak vyžaduje odvážný tým, velkou dávku štěstí a hlavně kvalitní scénář. Herci totiž vždycky jdou především po scénáři a tomu jsme věnovali hodně práce.

Postava Liesel, kterou ve snímku hraje Hanna Alströmová, tvoří Hanin úplný protipól, ale přes povahové rozdíly mezi oběma ženami funguje silná chemie, kterou se vám podařilo přenést i na plátno. Docílil jste jejich vzájemného souznění až na place, nebo už se herečky dříve znaly?

Vůbec se neznaly. Carice jsem obsadil jako úplně první, protože na ní celý děj stojí. Až potom jsem hledal její opak - křehkou Liesel, která má ale jistou vnitřní auru. Přemýšlel jsem při tom, jak to fungovalo s láskami mého vlastního života, a došlo mi, že ten, koho milujete, často bývá trochu jako vy, ale zároveň mívá i úplně opačné vlastnosti. Když jsem se pak v Los Angeles potkal s Hannou Alströmovou, tak hned jak vešla do haly hotelu, jsem si říkal, že to je moje Liesel. Chemie mezi ní a Carice vznikala samozřejmě až během natáčení, protože jejich společné scény jsou často intimní a místy až šokující. Důležité proto bylo jim dobře vymyslet harmonogram, aby si v každé další natáčené scéně byly bližší a ne naopak. Musel jsem jim dát prostor si na sebe zvyknout.

Kromě milostné dějové linky ve filmu pozorujeme proměnu samotné vily, jejíž architekturu i ideály, o nichž jsme mluvili, nejdřív podupal nacismus a později komunismus. Vnímáte osud vily jako metaforu osudu československého státu?

Určitě. Dějiny se po domě procházejí a pošlapávají nejen ho, ale i životy lidí, kteří ho obývali. Proto jsem chtěl, aby diváci z filmu cítili krutost autoritářských režimů, které po celé 20. století komplikují, nebo rovnou likvidují lidské osudy. Mým cílem ale nebylo natočit nějakou politickou fresku, ale milostný příběh, ve kterém se dějiny dobývají do lidských srdcí a chtějí je zničit.

Už ve svém filmu Masaryk jste zobrazoval utrpení člověka, jehož ideály při dobových otřesech přestávají fungovat. I ve Skleněném pokoji se pak ukazuje, že elity, které příliš vyčnívají, pohnuté časy semelou, zatímco nevýrazní lidé, jako je ve filmu řidič Laník, je v klidu přečkají.

Každý autoritářský režim totiž ničí ideály, a to zejména ideál svobody. Proto svobodomyslní lidé a dům, který nutí ke svobodě, nejdou s podobnými systémy dohromady. Já mám ale postavy, které mají sny, rád, ať už jde o Masaryka, nebo ústřední dvojici Skleněného pokoje. Představa snu, který vám chce někdo vzít, totiž u diváků vyvolává univerzální emoce.

Jak složité pro vás jako českého režiséra vůbec bylo získat pro film mezinárodní obsazení?

Hodně složité a hodně zdlouhavé. V případě našeho filmu trvalo obsazování zhruba rok. Někteří herci nás hned odmítli, jiní dlouho váhali a nechávali si čas na rozmyšlenou. Když už nám na nabídku kývli, bylo dost obtížné sladit jejich harmonogramy. Samotná spolupráce už pak byla jenom odměna, ale zase si musíte uvědomit, že nemáte plán B. Nemůžete si říct, že jste s některou scénou s odstupem nespokojení, protože šance, že by za vámi herci znovu přijeli, aby ji přetočili, je nulová. Natočit film se šesti zahraničními hvězdami tak vyžaduje odvážný tým, velkou dávku štěstí a hlavně kvalitní scénář. Herci totiž vždycky jdou především po scénáři a tomu jsme věnovali hodně práce - psal ho anglický scenárista podle anglické předlohy.

Vsadil byste si po slavnostní premiéře na to, že se Skleněným pokojem uspějete v zahraničí?

Já se zásadně nesázím. Můžu ale říct, že moje agentura v Los Angeles, která film prodává pro americký a globální trh, zatím zaznamenala pozitivní ohlasy, tak uvidíme, jak se Skleněnému pokoji bude dařit. Předpovídám mu ale dlouhý život.

Video: Podívejte se na další ukázku z filmu Skleněný pokoj

Ukázka z filmu Skleněný pokoj | Video: Bioscop |  01:27

autor: Tomáš Maca | 15. 3. 2019 11:25

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama