„Bývala to malotřídka s ředitelským bytem. Udělali jsme z ní místo se svobodnou duší a geniem loci,“ říkají majitelé penzionu Sborovna ve středočeských Zbraslavicích. A právě tahle věta nejlépe vystihuje atmosféru domu, který dnes působí spíš jako kulisa z dávno zapomenutého filmu než jako běžné ubytování pro víkendové hosty.
Sborovna je místem z dávné pohádky, ve kterém si po otevření jasně červených vchodových dveří rámovaných šípkovým keřem budete plnit své sny.
Aspoň na kratičký čas. Aspoň na pár dní.
Sborovna, původně škola se dvěma třídami a ředitelským bytem, která byla později necitlivě rozdělena na několik bytů, je nekonečný labyrint chodeb, vrzajících schodů a mnoha dřevěných dvoukřídlých dveří, které lákají a vábí, abychom stiskli kliky a odhalili tajemství, jež se za nimi skrývají.
Duch staré školy zůstal
Budova stojí jen pár kroků od kostela a historického pivovaru. Na první pohled nepůsobí okázale, ale právě v tom spočívá její síla. Nehraje si na luxusní designový hotel ani na dokonale naleštěný boutique penzion. Spíš připomíná staré domy, které za desítky let nasály vůni dřeva, vlhkost studených zdí, pach školních chodeb a příběhy lidí, kteří jimi prošli. Když se majitelé rozhodli někdejší školu koupit a proměnit ji v penzion, od začátku věděli, že nechtějí dům „vylepšit“ za cenu ztráty jeho charakteru.
„Chtěli jsme ji od začátku zachovat v co nejpůvodnějším stavu, aby během rekonstrukce neunikl její nesporný genius loci,“ popisuje Lucie Navrátilová. „Bylo pro nás důležité, aby dům neztratil ducha staré školy a nepůsobil jako novostavba převlečená za historii.“
Za tři čtvrtě roku bylo hotovo
Rekonstrukce probíhala převážně svépomocí a rodina se do ní ponořila téměř okamžitě po koupi objektu. „Některé věci jsme objevovali až během prací. Pod novějšími vrstvami se objevovaly původní podlahy nebo staré dveře, které jsme se snažili zachránit,“ vzpomíná Navrátilová. „Často jsme místo bourání raději hledali způsob, jak věci opravit.“
Památkově chráněná budova z roku 1864 naštěstí nebyla zásadně poškozená. Zachovaly se původní nosné stěny, okna i dveře, velká část podlah a řada drobných detailů. Rekonstrukce trvala přibližně tři čtvrtě roku a majitelé přitom spolupracovali i s památkáři. „S památkáři jsme řešili prakticky všechno: od podoby oken až po typ krytiny. Nakonec jsme ale byli rádi, že nás to vedlo k citlivějším řešením,“ říká Lucie Navrátilová.
Bazary a antikvariáty v hlavní roli
Místo moderních materiálů se vraceli k těm původním. Na podlahách se znovu objevila dřevěná prkna, staré dveře dostaly nový život a řada kusů vybavení pochází z bazarů, antikvariátů nebo venkovských půd. Výsledkem není sterilní historizující dekorace, ale dům, který působí přirozeně a uvěřitelně. „Spoustu nábytku jsme sháněli po bazarech a antikvariátech. Něco jsme našli náhodou, něco jsme vezli přes půl republiky,“ směje se majitelka. „Chtěli jsme, aby pokoje nepůsobily jako hotelové kopie, ale aby měl každý vlastní charakter.“
Nostalgická nálada přichází hned po vstupu dovnitř. Chladná tmavší chodba, vysoké stropy a tlumené světlo okamžitě vytvářejí pocit, že člověk vstoupil do jiného času. Návštěvníci si mohou na zdech prohlédnout fotografie z rekonstrukce i podobu domu před proměnou. A právě kontrast mezi někdejší zanedbaností a dnešní podobou ukazuje, kolik práce se za celým projektem skrývá.
„Když jsme dům koupili, byl rozdělený na několik bytů a některé zásahy z minulých let byly opravdu necitlivé,“ popisuje Navrátilová. „Postupně jsme se snažili vrátit mu původní logiku a otevřenost.“ Ve Sborovně dnes může přespat až pětadvacet hostů v osmi pokojích rozesetých po dvou patrech bývalé školy. Každý pokoj vypadá jinak a žádný se nesnaží o katalogovou dokonalost. V jednom stojí vysoká vyřezávaná postel, v jiném stará skříň po babičce nebo oprýskaný stolek, který by v běžném hotelu nejspíš skončil ve skladu. Tady ale podobné věci dávají smysl. „Bavilo nás hledat věci, které už mají něco za sebou.“
Z bývalé třídy je dnes kuchyň
Ze špaletových oken je vidět na malou zahradu sevřenou kamennou zídkou, na kostelní fasádu nebo na historickou budovu pivovaru přes cestu. V létě se světlo láme přes těžké závěsy do pokojů a vytváří téměř filmovou atmosféru, v zimě zase starý dům zesílí pocit uzavřeného bezpečného prostoru. „Lidé nám často říkají, že mají pocit, jako by přijeli na chalupu ke známým nebo do domu po prarodičích,“ říká Navrátilová. „To nás těší asi nejvíc.“
Nejvýraznějším místem celé budovy je společenská místnost v bývalé třídě, která dnes funguje jako kuchyň, jídelna i prostor pro dlouhé večery s přáteli. Staré židle, lavice, pohovky, křesla, drobné dekorace i předměty visící ze stropu vytvářejí dojem lehce chaotického, ale překvapivě útulného prostoru.
„Nechtěli jsme sterilní designový prostor. Spíš místo, kde si lidé sednou, otevřou víno a budou tam chtít zůstat celý večer,“ vysvětluje majitelka. Sama místnost trochu připomíná vetešnictví, kde má každý předmět vlastní historii. Hosté se mohou usadit do starého křesla, otevřít láhev vína z místního sklípku nebo jen mlčky pozorovat detaily, které by v běžném hotelovém interiéru působily jako přebytečnost. Tady ale tvoří základ celé atmosféry.
Filmy mezi starými koberci
Pod kamennými schody se ukrývá vinný sklep s chladnými zdmi, zatímco pod střechou vznikl prostor pro promítání filmů, koncerty nebo klidné večery na pohovkách mezi starými koberci.
„Máme rádi domy, které nejsou dokonalé. Právě drobné nedokonalosti často vytvářejí atmosféru,“ dodává Navrátilová. Sborovna přitom není prvním projektem, pod kterým je tato parta podepsaná. Už dříve se pustili do rekonstrukce zdevastovaného statku Hojšín v České Sibiři.
Zatímco tam vzniklo modernější ubytování kombinující současnou architekturu s historickými prvky, ve Zbraslavicích zvolili úplně jiný přístup. Místo výrazných zásahů dali přednost opatrnosti a respektu k původní stavbě. „Tady jsme cítili, že dům nepotřebuje být výrazně přetvářený. Stačilo mu vrátit péči a nechat vyniknout to, co v něm už bylo,“ říká majitelka.
Ve světě, kde většina rekonstrukcí míří k unifikovanému minimalismu, je Sborovna spíš návratem k obyčejnosti a autenticitě. Ke starým domům, které vržou, mají studené chodby, těžké dveře a pamatují několik generací lidí. „Největší radost máme z toho, když lidé zpomalí. Když si sednou s knížkou, povídají si nebo jen koukají z okna,“ uzavírá Lucie Navrátilová. „Dnes je to možná větší luxus než cokoliv jiného.“
Zdroj: autorský text
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
Dalších 60 dnů rozhodne. Írán „ponížil nepřátele“, Izrael dál hrozí „plnou silou“
Po téměř čtyřech měsících od vypuknutí konfliktu oznámily Spojené státy a Írán rámcovou dohodu o zastavení bojů a otevření cesty k jednání o jaderném programu. Výsledek je ale nejistý a rozhodne dalších šedesát dní. Současně u jednacího stolu chybí Izrael, který část dohody nemusí přijmout.
ŽIVĚ Plavba Hormuzem bude trvale bezplatná, slibuje Trump po dohodě s Íránem
Americký prezident Donald Trump řekl listu The New York Times, že dohoda, které dosáhl s Íránem, nakonec zajistí, že plavba Hormuzským průlivem bude trvale bezplatná. Uvedl také, že obnoví vojenské útoky na Írán, pokud Teherán nepřistoupí na konečnou dohodu o svém jaderném programu, anebo ze Spojených států učiní „strážce Blízkého východu“ výměnou za pětinu příjmů regionu.
Vedoucí úřadu vlády drží obecní byt v Praze 3, bydlí v něm dvě studentky ze Slovenska
Radnice Prahy 3 prověřuje podle Deníku N podnájem v bytě, který si pronajímá vedoucí úřadu vlády Tünde Bartha. Je v něm evidovaná, ona ani její rodina tam ovšem nebydlí. Využívají ho dvě studentky ze Slovenska. Městská část má proto podezření na nepovolený podnájem, za který hrozí až výpověď z nájmu. Bartha uvedla, že studentky za byt nic neplatí.
Čechy proti JAR píská Pensová. Na MS bude rozhodovat jako druhá žena v historii
Čtvrteční druhý zápas českých fotbalistů na šampionátu v Americe proti Jihoafrické republice bude rozhodovat americká sudí Tori Pensová.
Kaviárové tousty: Prokletí vlivného oligarchy, který musí sloužit Putinovi
Ruský oligarcha Roman Abramovič se nemůže zbavit svého, řekněme, prokletí. Zůstal věrný Kremlu, dostal se k ještě většímu bohatství – beztrestně si ponechal tři miliardy dolarů v hotovosti od tehdy nejbohatšího Rusa Michaila Chodorkovského za fúzi, k níž nedošlo. A od té doby musí Vladimiru Putinovi sloužit.