Tuzemský televizní divák může zase jednou velebit své seriálové bohy Jana Prušinovského a Petra Kolečka. Jejich nejnovější počin s názvem Oddíl B má totiž nakročeno překonat nepřekonatelné.
Film Unabomber sliboval být jednou z hlavních netflixovských událostí podzimu: když nic jiného, publikum Netflixu má přece slabost pro true crime a sériové vrahy. Streamovací gigant navíc lákal na „skutečný příběh“ zrodu atentátníka a osvědčenou kombinaci matematik–šílenství–Russell Crowe.
Ohlušující řev motorů loňského hitu F1 vyměnil dvaašedesátiletý Brad Pitt za ticho nekonečných aljašských dálav. V srdci divočiny překonává močály i propasti, bojuje se vším, co se hýbe, a vypadá u toho jako ten nejodolnější filmový hrdina všech dob – záda mu ovšem kryje ještě větší superhrdina. Nestává se to často, ale hlavní hvězdou novinky Paramountu není Pitt, nýbrž jeho oddaný psí parťák.
Možná už jste o tom slyšeli. A možná jste si i sami všimli: hollywoodští miláčci Matthew McConaughey a Woody Harrelson nejenže jsou si velmi podobní, ale snad by prý mohli být pokrevně spříznění. Teorii, jež v Hollywoodu už několik let žije vlastním životem, teď zajímavým, byť ne úplně šťastným způsobem rozvinula seriálová novinka Apple TV Jako bratři.
„Tak to holt zase vydržím.“ Věta, již pronese Bára Basiková zhruba v polovině dokumentu, který o ní natočila Helena Třeštíková, prostupuje celým filmem jako neúprosné motto. Okolnosti se mění, význam zůstává. A člověk nepřestává žasnout, jak moc někdy zdání klame.
Údajně to mělo být do třetice naposled a ideálně všeho nejlepšího, nakonec je to spíš jen naposled. Třetí řada kriminální minisérie Docent, diváckého hitu předešlých let, má tentokrát co dělat, aby divákovu pozornost zvládla udržet až do finále. Režisér Jiří Strach měl ale šťastnou ruku na herce, které umí vést, a rozumí si i s disciplínou jménem humor.
Nevím, jaké plány s námi může mít skutečný Bůh, ale minimálně ten televizní nám podzim přesně nalajnoval: každé úterý a čtvrtek počínaje 1. zářím pravidelná dávka romantiky, humoru a chlapské pospolitosti aneb seriál Boží plán na TV Nova či Oneplay.
Je mu skoro devětaosmdesát, plánuje tu prý být minimálně do sto pěti a celou tu dobu hodlá točit filmy; před pár dny se dokonce nechal slyšet, že mezi nimi bude další Vetřelec. Ridleymu Scottovi nikdy nechybělo sebevědomí, tvůrčí jistota ho ovšem neúprosně opouští. Vzhlížet ke hvězdám, jeho zatím poslední, postapokalyptický kousek, je dokonce přímo esencí tvůrčí bezradnosti.
O filmu Chica Checa se od jeho karlovarské premiéry mluví zhusta, ale téměř výhradně v souvislosti s fenoménem tzv. dragu. Nejeden tradičněji založený (mužský) divák si tak možná cestu do kina rozmyslí, čistě z obavy, že pohled na „kluky převlečené za holky“ prostě nedá. Byla by to ovšem velká škoda.
Jen málokdy se stane, aby film pojmenoval své vlastní slabiny, a ještě je vydával za přednost. Přesně to se ale děje v Hořkých svátcích, novince režiséra Pedra Almodóvara, který zřejmě usoudil, že sebekritika je polehčující okolnost.
Jedno se tvůrcům Bardotek nechat musí – umějí vyvolat očekávání. Intenzivní mediální kampaň, hvězdné obsazení, premiéra pro pár vyvolených. I samotný název slibuje mnohé – humor, hravost, zdravou ženskou energii. „Konečně film, který mi rozumí,“ mohla by si pomyslet divačka nalákaná sloganem „od žen, pro ženy a o ženách“. Jenže z kina bude odcházet s pocitem, že by se raději stala mužem.
Představte si film, kde se jen mluví. Nepřetržitě. Všude. A naprosto o všem – Bohem počínaje, toaletním papírem konče. Má smysl jít do kina na něco, co by s trochou nadsázky fungovalo i jako audiokniha? Mistryně, český hit letošního karlovarského festivalu s Jiřím Havelkou a Marií Švestkovou v hlavních rolích, je upovídaná až hrůza. Filmový formát ale nakonec obhájit dokáže.
