Spousta lidí si pod Vídní asi představí habsburskou monarchii, kavárenskou kulturu a řízek. Je ta představa správná, nebo vás něčím město překvapilo?
Jan Pecháček: Tak Habsburka jsme zatím žádného nepotkali. Ale Vídeň je známá Kaffeehausema. Káva a dortíky k městu patří. Ať jdete do jakékoliv kavárny, všude mají obrovskou nabídku dortů a všech druhů kávy. A řízek je taky typický.
Tereza Osecká: Občas máme v práci takové debaty, co je čí. Jestli jsou řízek a štrúdl naše, nebo rakouské.
J. P.: Řízek k Vídni patří. Když se kohokoliv zeptáte, co si máte dát ve Vídni, řekne Schnitzel. Buď vařené hovězí maso, nebo řízek. Taky je typické, že skoro každý chodí do práce v košili s riflemi nebo kalhotami a v kožených botách. Když pominu dělníky nebo lidi, kteří musí nosit uniformy, taky tady nejde nikdo do práce v tričku a teniskách. Nebo když už jdou v teniskách, tak stylových. Ale nikdy ne ve vytahaném triku a špinavých teniskách. A nemyslím si, že to firmy vyžadují, protože i do kina jdou lidi takto oblečení. V softshellce tady nikoho moc nepotkáte.
Vídeň se pravidelně umisťuje na předních příčkách expatů (cizinců žijících v dané zemi) jako jedno z nejpříjemnějších evropských měst pro život. Čím je to podle vás dáno?
T. O.: Život je tady opravdu velmi příjemný. Na Vídni oceňuji především čistotu a bezpečnost. V každém městě je vždycky nějaká oblast, kam se nedoporučuje chodit, ale tady to není. Nikde se nebojím chodit sama, ani v noci od svojí kolegyně, která bydlí přímo u hlavního nádraží. Taky je tady málokdy vidět binec, odpadkové koše jsou na každých pár metrech, je to prostě čisté město.
J. P.: Když pominu bezpečnost a čistotu, tak pro mě je taky důležitý servis. Sice se tady platí vyšší daně, ale člověk to dostane zpátky v celkovém zabezpečení, čistotě a poskytovaném servisu. Počínaje městskými koly, které si lze na hodinu půjčit zadarmo a zase vrátit, po to, že prvního ledna odpoledne už je všude po Silvestru čisto a uklizeno. Taky se mi nestalo, že když jedu na kole, řidiči by ze mě byli nervozní a troubili na mě. Ale to není v celém Rakousku stejné, přijde mi, že ve Vídni jsou lidi ohleduplnější.
T. O.: Je neuvěřitelné, jak to tady mají dopravně ošéfované. Kdybych teďka chtěla do centra, tak můžu jet autobusem, vedle na rohu tramvají, metrem, nebo příměstským vlakem. Když to přeženu, tak tady každou vteřinu něco jede. Metro jezdí pořád, nejenom do půlnoci.
Taky se mi hodně líbí, že je tady spousta parků. Super je třeba prostor Donauinsel, což je dvacet kilometrů dlouhý ostrov uprostřed Vídně, kam se dá dostat metrem. Je tam spousta cyklostezek a dá se tam jet i na inline bruslích. V létě se tam dá válet na pláži a koupat, protože řeka je čistá. U Prateru je taky obrovský park, kam chodí lidi na kolo nebo běhat. A na každém kroku je tam pitná voda, prostě počítají s tím, že tam lidi půjdou sportovat a během toho si můžou natočit vodu. Říkali jsme si, tak ve Vídni chvíli zůstaneme, něco vyděláme a pak se vrátíme. Ale pokud se nám bude oběma dařit, tak si návratem nejsem tak jistá. Je těžké se vracet, když si člověk zvykne na nějaký standard.
Proč jste se rozhodla před dvěma lety vůbec přestěhovat z Česka do Vídně?
T. O.: Dostala jsem pracovní nabídku. Nevím, jestli by mě samotnou napadlo hledat práci ve Vídni, ale nějak to přišlo a řekla jsem si, proč šanci nevyužít. Nejprve jsem žila rok ve Vídni sama a Honza se pak přistěhoval.
A bylo pro vás těžké hledat práci v rakouském hlavním městě z Česka?
J. O.: Vůbec nemluvím německy, takže to trvalo necelý rok. Hledal jsem docela intenzivně, tak nevím, jestli je rok hodně, nebo ne.
T. O.: Docela nám pomohla jedna naše kolegyně, protože její manžel hledal do firmy někoho, kdo by zastupoval Českou republiku a Slovensko. Nevím, jestli bychom ještě nehledali, kdyby tahle nabídka nepřišla.
Oba dva můžete porovnat pracovní život v Česku i Rakousku. Jací jsou Rakušané šéfové?
T. O.: Je to člověk od člověka. Zase tolik Rakušanů neznám, v práci mám Maďarku, Norku, Číňanku… Říká se, že echt Rakušáci jsou spíš nepříjemní, ale za sebe to úplně říct nemůžu.
J. P.: Já mám v práci šéfa echt Rakušáka, z osobního hlediska je super člověk a super šéf, ale drží si odstup. Mám tři starší kolegy na stejné pozici, jako jsem já, a pak kolegy Slovince, Černohorce a z dalších, dá se říct východních států a ten rozdíl je poznat. Rakušáci, nemyšleno špatně, jsou takové studené čumáky. Prostě nemají náš humor a jiskru, se Slovinci toho máme víc společného. Ale nemyslím si, že by byli zlí, jen jsou prostě jiní, nejsou tak otevření. Možná je to i tím, že Rakušáci, přestože jsou blíž, si neprošli tím co Češi nebo třeba Chorvati, Slovinci - obdobím socialismu, kdy člověk skoro nic nesmí, možná proto třeba moc nechápou naše chování.
T. O.: Pro mě je třeba rozdíl v tom, že Češi se málokdy v práci ozvou. Zatímco v Česku přidá šéf práci a Češi mlčí a jsou rádi, že práci mají, tady v Rakousku řeknou 'Já to dělat nebudu', nebo za nějaké jiné peníze nebo jinou dohodu. Chcete přesčasy? Fajn, ale něco za to chci. Oproti Česku podle mě znají svoji cenu. Ale s novou generací to už možná v Česku taky je.
Ani jeden z vás nemluví německy. Není to překážka v každodenním vídeňském životě?
J. P.: Žít přímo ve Vídni bez němčiny je jednoduché. Němčinu nepotřebujeme vůbec, protože anglicky tady mluví všichni, od malých dětí po 85leté babičky.
T. O.: Někdy mě to až vyšokuje, když na mě někdo starý spustí anglicky.
J. P.: Nebo česky, je tady víc Čechoslováků než Rakušanů.
T. O: Asi kdybychom žili někde víc za Vídni, tak už je to horší. Taky když jde člověk na úřad, je trochu nejistý. Ne že by úředníci neuměli anglicky, ale třeba nechtějí. Jinak v práci mluvím jenom anglicky, ale chodím na kurzy němčiny. Myslím si, že když člověk žije v nějaké zemi, měl by se místní jazyk učit.
Ve Vídni je spousta českých a slovenských expatů. Scházíte se s nějakou česko-slovenskou komunitou?
J. P.: Češtinu a slovenštinu slýcháváme hlavně v metru a na ulicích, ale ne že bychom se nějak scházeli anebo byli aktivní na nějaké facebookové skupině. Moc na to nejsme. Přes týden nemáme moc času a o víkendu jsme zase rozlítaní. Možná je to i tím, že jsme do Vídně už přišli s tím, že práci máme, takže jsme ani žádnou komunitu nepotřebovali.
T. O.: Asi by to bylo jiné, kdybych tady byla sama. Ale mám štěstí, že i v práci mám stejně staré kolegyně, se kterými chodím ven. A nechybí mi ani čeština.
Chodí Rakušané po práci na pivo?
T. O.: Spíš na Aperol.
J. P.: Třeba v letní sezoně je na Schwedenplatz kolem Dunaje udělaná pláž. Je tam navezený písek, zprovozněný bar a můžete se uvelebit na lehátku.
T. O.: A přes celé léto je taky u radnice prostor se stánky a restauracemi, kde každý den promítají film nebo pořádají koncert. Pořád se tady něco děje. Myslím, že na své si tady přijdou hlavně milovníci kultury.
A kam chodíte vy ve volném čase?
J. P.: Do Schönbrunnu, protože ho máme blízko, a večer do nějaké restaurace, na drink nebo do anglického kina. Nevýhoda Vídně je v tom, že všechny filmy v multikinech jsou dabované. Ale jsou tady taky dvě nebo tři anglická kina.
T. O.: Já se svými kolegyněmi ráda objevuji nové restaurace, kterých je ve Vídni spousta. S Honzou máme rádi asijské jídlo a ve Vídni se dá najít spousta dobrých asijských restaurací. Taky rádi chodíme do Café Central, což je zrovna hodně turistické místo, ale nám se tam fakt líbí. Bereme tam i naše návštěvy. Café Central patří mezi nejstarší Kaffeehausy. U vchodu musíte počkat, než vás usadí číšník, a mají tam skvělé zákusky. Ale není to tam úplně levné.
J. P.: Tak levné, ceny jsou tam jako v centru. Hlavně tam máte pocit, jako byste se ocitla v první republice. Vysoké stropy, zlaté, ručně malované ornamenty. Číšnici mají i rukavičky. Nejde o to, cítit se jako horních deset tisíc, ale každého zákazníka, ať už přijde v tričku, nebo obleku, berou stejně důležitě. A večer se tam hraje na klavír.