Putin je jako Hitler. Válka na Ukrajině mi připomíná sovětskou okupaci, říká seniorka

Tomáš Maca Tomáš Maca
4. 3. 2022 11:12
Válku na Ukrajině s obavami prožívají i čeští senioři. Sami si ještě dobře pamatují, jak sovětská vojska v srpnu 1968 nečekaně vpadla do Československa, a tak se jich současná ruská invaze dotýká o to víc. "Ukrajincům fandím, my bychom se tak odvážně nebránili," říká pětaosmdesátiletá Stanislava Medková a vzpomíná, jaký šok zažívala, když jí okupace vzala naděje z uvolněného období pražského jara.
"S mými vrstevníky na Putina nadáváme. Děsí nás, že by to mohl vzít šmahem, z Ukrajiny pokračovat na Slovensko a nakonec přitáhnout až k nám," přiznává pětaosmdesátiletá důchodkyně Stanislava Medková.
"S mými vrstevníky na Putina nadáváme. Děsí nás, že by to mohl vzít šmahem, z Ukrajiny pokračovat na Slovensko a nakonec přitáhnout až k nám," přiznává pětaosmdesátiletá důchodkyně Stanislava Medková. | Foto: Tomáš Vocelka

Když pětaosmdesátiletá Stanislava Medková poslední únorový čtvrtek vstala a jako každé ráno si pustila zprávy, připadalo jí, jako by se probudila do 21. srpna 1968. Vpád ruských vojsk na Ukrajinu jí totiž nepříjemně připomínal sovětskou okupaci Československa, kterou si stále živě vybavuje. Od té doby ve svém bytě na pražském Barrandově televizní vysílání skoro vůbec nevypíná. Sleduje záběry Ukrajinců, kteří prchají ze svých domovů, rozbombardovaných ukrajinských měst i hřímajícího ruského prezidenta Vladimira Putina a nemůže uvěřit, že se historie opakuje.

"Když vidím dění na Ukrajině, říkám si, jaké bylo štěstí, že při sovětské okupaci v osmašedesátém nikdo z Čechoslováků nevystřelil. Tenkrát si každý dělal legraci, že jsme se naposledy bránili na Bílé hoře. Po víc než padesáti letech si ale uvědomuju, že kdybychom se sovětským vojskům postavili, byl by tady tehdy stejný masakr, jaký teď vidíme na Ukrajině. Vezměte si, kolik lidí u nás zpochybňovalo členství v NATO a v Evropské unii. Myslím, že i oni teď musí být rádi, že Česko do mezinárodních organizací vstoupilo. Ukrajina v nich nebyla, a tak je v tom teď sama, jako jsme my zůstali sami v osmašedesátém," uvažuje Medková.

Podobným šokem, jaký nyní potkal Ukrajince, kteří s nadějí vyhlíželi budoucnost vlastního národa ve společenství evropských zemí, si podle ní starší generace Čechoslováků prošla, když jí nástup normalizace sebral představu socialismu s lidskou tváří. "Obdivně jsme vzhlíželi k Dubčekovi, Smrkovskému nebo Černíkovi. V květnu 1968 jsme ještě skandovali jejich jména na Řípu, kam se tehdy sjela snad celá vláda. Ohromně jsme jim fandili, a po srpnovém vpádu sovětských vojsk jsme cítili hrozný vztek," vzpomíná seniorka.

Okupanti se divili, že Čechoslováci nebojují

V době pražského jara s manželem bydlela v severočeském Turnově a pracovala jako vedoucí dopravy ve stavebním podniku. Protože byla v srpnu 1968 zrovna na návštěvě u svých rodičů v Rovensku pod Troskami, plánovala odtud ve dnech okupace vyrazit ranním vlakem zpátky do Turnova, aby se dostala včas do zaměstnání. Jenomže zaspala, lokálka jí ujela, a tak se šla na náměstí poptat, jestli by ji někdo nevzal autem.

"Do Turnova mě vezl jeden můj známý, a když jsem nastoupila, zdála jsem se mu nějaká rozesmátá. Tak se mě zeptal, jestli už jsem slyšela, že nás přišli Sověti zachránit před kontrarevolucí. Vůbec jsem nerozuměla, o čem mluví. Pochopila jsem to až ve chvíli, kdy jsme dorazili do Turnova a tam už před kasárny stály tanky. Okupanti si totiž Turnov spletli s Trutnovem," vrací se Medková o víc než padesát let zpátky v čase.

Její manžel v té době navíc pracoval na Českém vysokém učení technickém v Praze a přespával tam v bytě v Mánesově ulici nedaleko budovy Českého rozhlasu, kde se v srpnu 1968 odehrály největší protisovětské protesty. "Vůbec se mi z Prahy neozýval, takže jsem tehdy celé noci probděla s uchem na tranzisťáku, abych měla aspoň nějaký přehled o tom, co se tam děje. Dělala jsem si starosti, jestli třeba někde neočumoval a není už dávno mrtvý. Do Turnova přijel až za týden, dřív se z Prahy nedostal," vypráví Medková.

"Obdivně jsme vzhlíželi k Dubčekovi, Smrkovskému nebo Černíkovi. Ohromně jsme jim fandili a po srpnovém vpádu sovětských vojsk jsme cítili hrozný vztek."
"Obdivně jsme vzhlíželi k Dubčekovi, Smrkovskému nebo Černíkovi. Ohromně jsme jim fandili a po srpnovém vpádu sovětských vojsk jsme cítili hrozný vztek." | Foto: Tomáš Vocelka

Bezprostředně po vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa ještě místní vojáci dokázali kasárna uhájit a polské jednotky musely tábořit za městem. Poláky však brzy nahradili Sověti, kteří odpor Čechoslováků netolerovali. "Naši vojáci si sbalili saky paky, z kasáren se vystěhovali a namísto nich se tam usídlili Rusové. S mým mužem a synem, který šel zrovna do první třídy, jsme bydleli hned nad kasárny, takže nám tanky jezdily přímo kolem baráku," upozorňuje.

"Zpočátku jsem se kolem okupantů bála jen tak chodit, takže mě každé ráno vyzvedl některý kolega z práce, cestou tam jsem vyhodila syna u školy, a když mě pak někdo vezl zpátky, zase jsem ho vyzvedla," popisuje Medková. Příslušníci vojsk Varšavské smlouvy podle ní ani pořádně nevěděli, proč je do Československa vyslali, a divili se, že s nimi místní nesvádějí otevřené boje.

Měla ale strach, co od Sovětů může čekat, a neblahé zkušenosti některých místních obyvatel její obavy jen umocňovaly. "Jednou jeli Rusové náklaďákem, ve kterém měli naloženou nějakou raketu. Jenomže ve středu města nevytočili zatáčku a u jednoho domu v Hluboké ulici se tou raketou strefili až do ložnice ve druhém patře. Úplně ten barák vybourali a jedna holka tam tenkrát uvízla přimáčknutá," líčí Medková.

Přesto si po pár měsících okupace podobně jako její sousedé na přítomnost sovětských vojáků zvykla a život ve městě se vrátil do běžných kolejí. Vzpomíná, jak Rusy vídala v obchodě s obuví, kde ve velkém skupovali pracovní boty a posílali je příbuzným do své vlasti, nebo jak se mezi místními a okupanty rozmohlo kšeftování s benzinem. Postupem času se podle ní Sověti v Turnově natolik zabydleli, že si v areálu kasáren postavili činžáky, a dokonce si vybudovali i vlastní kino. Zpět do Ruska se nakonec vraceli až dva roky po sametové revoluci.

Bojí se, aby Putin nepřitáhl až do Česka

Když Medková v současnosti pozoruje, jak si Ukrajinci nechtějí nechat ruskou rozpínavost líbit a mnozí z nich se staví na odpor se zbraní v ruce, svým způsobem je obdivuje. Je totiž přesvědčená, že Češi nikdy nebyli žádní bojovníci a podobnou odvahu by v sobě jen těžko našli. "Ukrajinci Rusům za posledních více než sto let čelili opakovaně, tak tu bojovnost mají v sobě. Moc jim fandím, ale zároveň je mi jich líto, protože tuhle válku podle mě nemohou vyhrát," myslí si důchodkyně.

"Mám pět vnoučat a myslím, že to mladá generace bude mít ještě pěkně těžké. Vůbec bych nechtěla, aby mi v téhle době bylo třeba dvacet."
"Mám pět vnoučat a myslím, že to mladá generace bude mít ještě pěkně těžké. Vůbec bych nechtěla, aby mi v téhle době bylo třeba dvacet." | Foto: Tomáš Vocelka

O ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, kterého dostali za úkol zabít bojovníci z Čečenska, má velký strach a zároveň si ho cení za jeho statečnost. "Je hrdina, že se svým národem zůstal. Spousta jiných prezidentů by v takové situaci už utekla. Putin k sobě naproti tomu poslední dva roky nikoho nepouští na víc než dva metry. Teď se prý schovává v bunkru na svém soukromém sídle a přestal věřit i svým nejbližším spolupracovníkům. Tak se zřejmě bojí," spekuluje Medková nad zprávami z médií.

Ruský prezident Vladimir Putin je podle ní blázen, který jde přes mrtvoly. "Když si teď volám se svými vrstevníky, vždycky na něj společně nadáváme. Říkáme, že je to druhý Hitler. Jak jsme všichni prožili rok 1968, snášíme ruskou agresi možná ještě o něco hůř než lidi, kteří okupaci nepamatují. Děsí nás, že by to Putin mohl vzít šmahem, z Ukrajiny pokračovat na Slovensko a nakonec přitáhnout až k nám," přiznává Medková.

"Tuhle jsem o Putinovi v televizi slyšela, jak se v 90. letech vetřel do přízně notorického alkoholika Jelcina, stal se jeho zástupcem, a když později nastupoval do prezidentské funkce, prohlásil, že jednou obnoví Sovětský svaz. Prý nemá v hlavě nic jiného než nostalgii po východním bloku a do něj jsme patřili i my. Mám pět vnoučat a myslím, že to mladá generace bude mít ještě pěkně těžké. Vůbec bych nechtěla, aby mi v téhle době bylo třeba dvacet," dodává.

Mohlo by vás zajímat: "Kradete kufry a cizí území." Svěrák píše dopis Koljovi, vybízí k pomoci Ukrajincům

„Rusové kradou kufry a cizí území“, věděl to už malý Kolja | Video: Facebook/Zdeněk Svěrák
 

Právě se děje

Další zprávy