Bigorexie je poměrně nový pojem, v USA se začal používat před sedmi lety a v České republice ještě příliš známý není. Jak byste popsala bigorektika?
Bigorektici chtějí mít co největší podíl beztukové svalové hmoty. Tahle porucha jako jedna z mála je dominantnější u dospívajících mužů, ať už je to dáno výchovou, genderovými stereotypy, nebo médii. Svalnatost je u mužů víc žádoucí než u dívek. Bigorexie je až patologická nespokojenost se svým tělem, která vede člověka k tomu, že chce být svalnatější. Je to podobné jako mentální anorexie, kdy je člověk nespokojený a chce být co nejštíhlejší.
Můžeme ji ale vnímat také jako formu obsedantně-kompulzivní poruchy, formu závislosti na cvičení nebo stravování. Záleží, jak terapeut nebo psychiatr poruchu definuje a k čemu dospějí při konzultaci s klientem. V různých studiích je naznačeno, že mezi pravidelnými návštěvníky posiloven by se bigorexie mohla týkat až 20 procent lidí, což je poměrně vysoké číslo.
Dokáže člověk sám na sobě rozpoznat, že trpí nezastavitelnou touhou cvičit až do úmoru?
Tohle je u bigorexie velký problém. U anorexie nebo bulimie totiž vzhled člověka po nějaké době vzbuzuje obavy jeho okolí, takže mu řeknou, že s ním něco není v pořádku. Bigorektik je ale svalnatý, vypadá dobře a okolí má pocit, že žije perfektně zdravým životním stylem, a dává mu najevo, jak je dobrý a že by chtěli mít taky takovou disciplínu. Utvrzují jej tedy v tom, že dělá něco výjimečného a dobrého. Sám člověk nevnímá, že má problém. Říká si, že pořád není tak svalnatý, jak by chtěl být, nebo není tak atraktivní, jak by si přál.
Lidé s bigorexií cvičí i šest hodin denně, takže když si uvědomíte, kolik času stráví v práci nebo ve škole a kolik věnují spánku, nezbývá jim čas na společenský život. Takoví lidé se často vyhýbají rodině, přátelům, partnerům a přestávají třeba i chodit do práce. Řeknou si, že cvičí čtyři hodiny, ale pořád to nestačí a musí cvičit víc. Cvičení je pro ně mnohem silnější pohnutkou než cokoliv jiného, pokud by necvičili, mohou se u nich začít objevovat úzkosti, deprese a jiné nepříjemné emoční stavy. Mívají třeba i konflikty v rodině. Právě tehdy si mohou uvědomit, že by měli vyhledat pomoc.
Váš popis zní podobně jako pro případy závislosti na drogách nebo alkoholu. Dá se říct, že extrémní cvičení může být stejně návykové jako drogy?
Ano, je to jeden pohled. Bigorexie bývá často vnímána jako forma nelátkové závislosti. Ale není to jenom o cvičení, protože při cvičení se vyplavují endorfiny a máte příjemné pocity. Čím častěji to děláte, tím výraznější je příjemný pocit a tím více to potřebujete, stejně jako u drogy nebo alkoholu. Pro vytvoření závislosti jsou nutné právě ony příjemné pocity nebo fakt, že tím redukují svůj stres. Cvičení s sebou nese také hezčí postavu, více energie a více pochvaly od okolí. Člověk tak získává závislost na ocenění, protože hodnotu sebe sama si vytváříme podle toho, co nám říká okolí. A kdyby tak přestal cvičit, lidi jej přestanou chválit.
Bigorexii ale může doplňovat i závislost na výživových doplňcích nebo v některých případech i na anabolických steroidech, které se často v pozdějších fázích bigorexie přidávají. Při bigorexii navíc člověk častokrát vytěsní negativní stránku steroidů a jedná tak, jako by neexistovala. K jejímu léčení se přistupuje jako k léčení závislosti - lidé by se tak měli snažit snižovat "dávku" na úroveň, která je zdraví prospěšná.
Ve svém článku o obsesivním cvičení jste naznačila, že jedna forma závislosti může nahrazovat jinou, třeba to cvičení. Znamená to tedy, že lidi se bez závislosti neobejdou?
To je obtížná otázka. Je pravda, že jsou lidé, kteří mají sklon k závislosti a při abstinenci od nějaké látky si mohou najít něco jiného. Pohrouží se třeba do práce, což se může vyvinout až ve workoholismus, nebo se upnou k běhání. Řekla bych, že je možné najít míru, která člověku nějakým způsobem pomáhá, aby vyrovnala emoce a nastolila rovnováhu. Ne každý člověk ale zvládne najít rovnováhu sám bez odborné pomoci.
U závislostí je problém v tom, že ke spoustě z nich se vám lidé nepřiznají. Spoustu z nich si prožívají sami, vědí o tom jejich nejbližší, ale odborníka nevyhledají. To může být i případ závislosti na cvičení nebo ortorexie - extrémní závislosti na zdravém jídle. A to je něco, s čím se člověk nepůjde poradit k odborníkovi, a navíc to ani není tak vidět jako při závislosti na droze.
Mohou se poruchy příjmů potravy, jako je anorexie nebo bulimie, přeměnit v závislost na cvičení?
Je bohužel pravda, že se anorexie velmi často promění v jiný typ poruchy příjmu potravy, často to bývá bulimie. Extrémní podoba anorexie, kdy si odepíráte jídlo, nejde udržovat donekonečna. Ve chvíli, kdy se vůle vyčerpá, může se takový člověk přejíst a následuje pocit selhání nebo odpor k sobě. A je snadné si v té chvíli říct, že to vyzvrací, jenže tím naskočí do začarovaného kruhu. Pro dívky s anorexií je představa, že by měly vyzvracet jídlo, častokrát něco odpudivého, mohou tak hledat jinou cestu a právě cvičení pro ně může být snesitelnější. Navíc tím mohou ukázat okolí, jak jsou schopné a perfektní. Často jsem u klientek viděla, že v momentě, kdy se nedokázaly omezovat v jídle, sklouzly do záchvatovitého přejídání, které se snažily kompenzovat extrémním cvičením. Po záchvatech dokázaly druhý den cvičit i osm hodin v kuse.
Zásadní dopad na to, jak lidé vnímají sami sebe a svůj život, mají také sociální sítě. Sledujete, že by se výskyt bigorexie za poslední roky s používáním Instagramu či Facebooku ve společnosti zvýšil?
Ano, nárůst jsem zaznamenala a určitě souvisí s tím, jak je termín fitness nebo bodybuilding populární a rozšířený. Když si otevřete Instagram, vyskočí na vás krásná, atraktivní, vysportovaná těla, ve spoustě případů navíc fotky doplňují výživové doplňky, které daný člověk doporučuje s tím, že jemu pomohly. Lidi příspěvek lajkují a vy to chcete taky. Svět sociálních sítí vám dává najevo, že abyste byli dost dobří, musíte být stejní.
Dosáhnout toho může jenom malá část populace, což ale neznamená, že lidi nestráví skoro celý život honbou za takovými ideály. Lidé se snaží vynaložit jakékoliv prostředky na to, aby alespoň trochu snížili nespokojenost se svým tělem, je to neustálý boj, protože trendy se mění. Jednu dobu jsou trendem velké bicepsy, pak je to sixpack na břiše nebo výrazné hýždě a útlý pas. Lidé tak pořád budou kupovat různé výrobky, běhat do posilovny a budou nešťastní, protože nejsou takoví, jak si vysnili.
Ale začíná to už u hraček. Když si vezmete panenku Barbie, pořád má užší pas a výraznější poprsí. Akční figurky, které zase mají radši chlapci, mají rok od roku výraznější, svalnatější hrudníky a paže. V dobré víře dětem koupíte tyhle hračky, jenomže si s nimi hrají v citlivém období, kdy si formují vlastní identitu a sebepojetí. Když vidí, jak hračka vypadá a jaké má znaky, považují je za ideál, a když se vyvíjí a vyrůstají, všímají si, že ideály nenaplňují, ale rády by jej naplňovaly. Ze všech stran na ně působí, jak by měl takový ideál vypadat.
A podílí se na tom i časopisy. Je doloženo, že na titulkách časopisů jsou rok od roku svalnatější postavy, ale pouze minimum lidí může dosáhnout takových svalů, navíc lidé na obálkách jsou často počítačově upraveni. A i když to víme, ve chvíli, kdy jsme nalomeni a nejsme se sebou spokojení, na Photoshop zapomeneme.
Módní svět se v posledních letech snaží o diverzitu na přehlídkových molech i v časopisech, nezlepšilo se to tedy?
Poslední dva až tři roky je výrazné hnutí, které se snaží bojovat proti zostuzování lidí, kteří neodpovídají známým ideálům. Problém je ale v tom, že je to svět sám pro sebe. Lidé, kteří v sobě mají nespokojenost a chtěli by být svalnatější nebo štíhlejší, budou podobná hnutí ignorovat, protože se pohybují mezi dalšími stejně smýšlejícími. A to, že po módním mole půjde dívka nebo muž, kteří mají nadváhu nebo neodpovídají známému módnímu ideálu, takoví lidé neřeší.
Navíc fitness hvězdy sociálních sítí tyhle věci spíš shazují a snaží se poukazovat na to, že nadváha není zdravá. Nadváha má samozřejmě různá rizika, na druhou stranu extrémní zaujetí svou postavou a cvičení má taky negativní rizika. Člověk si může odrovnat pohybový aparát, přerušit vztahy s blízkými nebo si ubližovat i tím, že přijímá extrémní množství potravy, aby mu rychleji rostly svaly.
Existuje nějaký zlomový moment, ve kterém si lidé trpící některou formou poruchy příjmu potravy nebo třeba bigorexií řeknou, že už to takhle dál nejde a se svým stavem musí něco udělat?
Stává se, že si žena najde nového partnera, začne přemýšlet o rodinném životě nebo se snaží o dítě a nejde to. Pak začne hledat příčinu, a pokud je touha po dítěti silná, určitě může překonat primární touhu po štíhlosti nebo touhu po svalnatosti. Ale někdy to bývá situace, kdy je žena natolik vyšťavená z toho, že už nemůže dál, třeba když po osmihodinovém maratonu cvičení leží na podlaze zhroucená a nedostavuje se u ní nadšení, ale převažuje zoufalství. A v té chvíli často zkusí vyhledat pomoc. Problém je v tom, že ne vždy narazí na odborníka, který to dokáže pochopit nebo nabídne vhodnou pomoc, přitom tenhle moment rozhoduje o její budoucnosti. Člověk je totiž schopný požádat o pomoc jednou, ale pokud narazí na někoho, kdo mu nerozumí, podruhé už třeba nikoho nepožádá.
Někdy jsou důvodem k léčbě zdravotní komplikace, třeba při extrémním cvičení se častokrát objevují mikrofraktury v kostech nebo svalové problémy, které se neléčí. Problém se zvětšuje a cvičení už nejde. To častokrát klientům pomáhá si uvědomit, že takhle nemohou pokračovat, a hledají si jinou cestu.
Mnohem častěji ale lidé přicházejí na podnět někoho ze svých nejbližších. Dochází k tomu často po vyostřených konfliktech, kdy si rodina všímá, že něco není v pořádku. Sami přicházejí lidé jenom v minimu případů, a to většinou po životní změně, kdy si člověk řekne, že musí něco změnit.
Lenka Mynaříková (33 let)
- Psychoterapeutka a výzkumnice vystudovala obor Psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2014 ukončila postgraduálním studium tamtéž se zaměřením na Sociální psychologii.
- Zaměřuje se na sociální komunikaci a interakci, forenzní i manažerskou psychologii.
- Je autorkou řady odborných studií.
- Působí jako odborná asistentka na Masarykově ústavu vyšších studií na ČVUT a jako školní psycholožka na Gymnáziu profesora Jana Patočky.
