Herečka Černodrinská: Hypochondrií ubližuju jen sobě, u doktora nesedím denně

Clara Zanga Clara Zanga
25. 4. 2023 14:55
Podle Harvardovy univerzity trpí úzkostmi z nemocí čtyři až pět procent lidí, stejně častá je u mužů i žen. Přesto se stále jedná o vysmívanou a nepochopenou diagnózu. Jednou z osob, které strachem z nemocí trpí, je i herečka Sandra Černodrinská. "Možná je to absolutně lidský strach ze smrti a z konečna. Tím, že nejsem věřící, mám pocit, že po smrti je prázdno," říká v rozhovoru.
"Hypochondrie je zvýšená citlivost a představivost, která mi pomáhá při hraní, ale bere si svou daň," říká Sandra Černodrinská.
"Hypochondrie je zvýšená citlivost a představivost, která mi pomáhá při hraní, ale bere si svou daň," říká Sandra Černodrinská. | Foto: Václav Vašků

Kdy jste si naposledy myslela, že trpíte nějakou chorobou, a jaká to byla?

Zhruba předevčírem, kdy jsem si říkala, jestli nemám něco s plícemi.

Jak vás to napadlo?

Bolelo mě totiž pod žebry. Říkala jsem si ale, že se nezadýchávám a že to pravděpodobně bude od zad, která mě už bolí poměrně dlouho. 

Takže jste schopna tyhle myšlenky zahnat racionalizací, říct si, že dýcháte dobře a že vám asi není nic vážného. 

Šla jsme si zaplavat a bolí to o dost méně. Nejlepší je, když mám dost času a snažím se nejprve udělat všechno pro to, aby bolest ustoupila, třeba jít na jógu, která navíc umí vyčistit hlavu. Jenže poslední dobou jsem byla každý den na zkoušce a každý večer hrála. Navíc mám malého syna, se kterým jsem sama. A když nemám čas, je to peklo. 

Já si třeba při pohybu říkám, že nemůžu být smrtelně nemocná, když zvládám fyzickou zátěž. Pomáhá vám to taky?

Ano, přesně tohle si říkám. Fyzická bolest ze sportu navíc přehluší bolest psychickou. Myslím si totiž, že to všechno má původ v hlavě. Na začátku není to, že mě někde něco píchlo, ale že když nejsem psychicky v pořádku, hlava generuje tyhle myšlenky. Sport strašně pomáhá, ale čas na něj někdy nezbývá. Možná bych našla hodinku na to jít si zaběhat, jenže bývám tak unavená, že to nejde. Pokud se mi ale v budoucnu podaří si vyčlenit víc času na své koníčky, možná to bude lepší. 

Když vás trápily myšlenky na to, že byste mohla mít onemocnění plic, dařilo se vám dodržovat zákaz vyhledávání symptomů na internetu, nebo jste jej porušila? 

Musím říct, že v tomhle jsem na sebe hodně přísná, nedělám to. Na druhou stranu mě občas chytne taková zvláštní zvědavost a potěšení. Začne mě lákat otevřít vyhledávač a napsat tam píchání v levém boku pod žebry. Jenže já vím, co vyleze. Rakovina, to je jasné. 

Přesně vím, o čem mluvíte. Když mám zrovna potíže, vydržím dlouho nevyhledávat, ale pak mě to přemůže a prohlížím si třeba profily lidí, kteří za sebou mají léčbu typu rakoviny, o němž si myslím, že jím trpím. Mám pak pocit, že až se dozvím diagnózu, lépe to zvládnu, ale nakonec se vše spíš zhorší. 

Že jo? Nakonec se z toho stane spíš spouštěč. Nevím, proč to dělám, ale když jsou na internetu nějaké zprávy o tom, že někdo umřel, často si to rozkliknu a dívám se, na co umřel. Vždycky si ale říkám, že kdyby mi něco doopravdy bylo, skutečně to poznám a nebudou to jen občasné potíže. 

Řekla byste o sobě vlastně, že jste hypochondr, nebo se s tím označením neztotožňujete?

Vlastně nevím, jaká je správná definice tohoto slova a kdy už je člověk hypochondr. Myslím, že se jedná o určitou zvýšenou citlivost a velkou představivost, která mi pomáhá v herecké práci, ale bere si svou daň. Navíc má toto slovo hanlivé konotace. "Nebuď hypochondr, vždyť ti nic není." Na druhou stranu je důležité si tento problém přiznat a pojmenovat jej, je to první krok k tomu nechat si pomoct. Nejsme ojedinělé, takové věci zažívá spousta lidí, ale mnozí je potlačují. To mi přijde ještě horší. 

Připadá mi zároveň, že obsah na internetu týkající se hypochondrie je často zkreslený. V jednom podcastu jsem například slyšela, že hypochondři jen stojí o pozornost. Co byste na takovou domněnku odpověděla?

Ten, kdo nezažil takové peklo v hlavě spojené i s úzkostmi, asi těžko pochopí, jaké to je. Nemůžu mluvit za všechny, ale já určitě pozornost nevyhledávám. Slyšela jsem názor, že v ordinacích by mělo být místo pro skutečně nemocné, ne pro hypochondry. Jasně, já jim místo ráda udělám, nejsem tam každý den. Než něco zanedbat je podle mě ale lepší k doktorovi jít. Myslím, že společnost by měla být tolerantní. Já nikomu neubližuju tím, že si někde něco nahmatám. Ubližuju spíše sama sobě, já musím zvládnout své úzkosti, pracovat u toho, být dobrá máma. 

Sandra Černodrinská (34)
Autor fotografie: Václav Vašků

Sandra Černodrinská (34)

  • Divadelní a filmová herečka, členka pražského Činoherního klubu. Před kamerou debutovala ve filmu Rafťáci. 
  • Vystudovala teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a herectví na DAMU.
  • Má bulharsko-makedonské kořeny a velká část její rodiny se rovněž věnovala divadelní práci.
  • Se svým dvojčetem Violou má podcast Děláme si to samy. 

Vzpomínáte si na nějaké náznaky těchto potíží už z dětství, nebo se u vás rozvinuly až v dospělosti?

Moje babička byla lékařka a pamatuju si, že měla doma knihy o různých nemocech a genetických anomáliích. Dokonce ji někde mám, ale zakázala jsem si do ní koukat. Tenkrát jsem pocítila zvláštní strach z nemocí a z toho, jaké to bude, až to jednou přijde. Dokážu to zvládnout? Jak se budu loučit se svým synem a se svým životem? Jaké to bude, když mi něco poroste v těle? Možná je to i absolutně lidský strach ze smrti a z konečna. Tím, že nejsem věřící, je to ještě horší. Mám pocit, že po smrti je prázdno. 

Druhá babička bydlí na Vysočině na malém městě. Všichni tam žijou tím, že se někdo narodil nebo zemřel a komu půjdou na pohřeb. Babička se vždycky sejde se ségrama a říkají si: "Víš kdo umřel? No Maruna, ta to měla špatný, ta byla prožraná!" To mě od dětství taky hrozně děsilo. Přitom je to normální součást života, jen mám někdy pocit, že mě tím nikdo správně neprovedl. 

Často se mluví o tom, že jsme dnes od smrti strašně odpojení. Možná je o to víc děsivá.

Přesně tak. Já jsem teď viděla moc dobrý dokument na Netflixu Surviving Death, v němž lidé, kteří byli blízko smrti, popisovali, jaké to je. Mluvili o tom velmi hezky, říkali, že se vůbec není čeho bát, že je to na druhé straně plné barev a extatických momentů. Říkala jsem si, že kdybych se častěji vystavovala něčemu takovému, mohlo by mi to pomoct. 

Zmínila jste, že podle vás hypochondrie souvisí se zvýšenou citlivostí. Strach z nemocí nezřídka bývá také součástí úzkostných poruch nebo obsedantně-kompulzivní poruchy. Trpíte některou z nich?

Ano, mám úzkosti a panické ataky. Ty se u mě objevily po smrti dědy, kterého jsem viděla dvě hodiny před tím, než zemřel. Jeho nemohoucnost a chvíle, kdy tělesná schránka zůstávala, ale duše odcházela, mě odrovnala. Byla u toho i máma, která ho odcházením provedla a moc krásně se s ním rozloučila, byla strašně silná. Ale ta konečnost a to, že v jednu chvilku byl, a najednou už ne, i to, jak na konci trpěl, mi přišlo šílené. Ptala jsem se sama sebe, proč má člověk žít, když nakonec umírá takovým způsobem.

Vypozorovala jste, kdy se u vás úzkosti nejčastěji objevují?

Když jsem přetížená a mám toho hodně. Jsem pak v takovém přežívacím módu, mám pocit, že pořád před něčím utíkám. Ohlédnu se a vidím jen problémy a to, co všechno musím zvládnout. Když se pak konečně zastavím, začne to dojíždět formou úzkostí a obav. 

Jak o tom mluvíte, uvědomuju si, že obavy z nemocí se u mě často objevují, když mě čeká něco velmi důležitého. Mám pak pocit, že je to jako na potvoru a že zrovna teď vůbec nemám čas řešit rakovinu, že si půjdu pro diagnózu, až to budu mít za sebou, oddaluju to. Jste taky vyhýbavý typ, nebo naopak hledáte u lékařů další a další ujištění?

Záleží, co pociťuji za příznaky. Kdybych si nedej bože něco nahmatala, jdu hned. Ale pokud jsou to problémy se zády nebo žaludeční neurózy, které mám spojené právě s úzkostmi, oddaluju to, než se stavím u lékaře. Jednou mě začaly brnět dva prsty na ruce. To jsem šla hned ke své obvoďačce a ta mě poslala za pár dní na neurologii. Říkala jsem si, že když je to takhle rychlé, tak je to jasné. Kdyby mi nic nebylo, objednala by mě třeba za měsíc. Na internetu už jsem si samozřejmě našla, že mám roztroušenou sklerózu. Čekala jsem v čekárně a pomalu jsme se smiřovala s diagnózou. Paní doktorka se mě ptala, jaké mám symptomy. Říkala jsem jí, že mě brní dva prsty, a ona mi hned odpověděla: "A vy si myslíte, že máte roztroušenou sklerózu, že jo?" Proklepala mi nohy a ruce a řekla mi, že mám zánět nervů. Myla jsem nádobí v ledové vodě, a jak jsem hubená, všechno mi hned nastydne. Dala mi nějaké vitamíny a šla jsem domů. 

"Byla jsem v čekárně a pomalu se smiřovala s diagnózou."
"Byla jsem v čekárně a pomalu se smiřovala s diagnózou." | Foto: Václav Vašků

Uklidnilo vás to?

To je právě ten můj problém. Zavřu dveře ordinace, na chvíli se mi uleví, a pak si říkám: No jo, ona mi to neřekla, protože jí mě bylo líto. Nebo si vzpomenu, že někdo jiný měl také problémy, párkrát ho poslali domů, a pak umřel. 

Že něco zanedbali, o takových příbězích slýchám často. 

Já si ale říkám, proč se zaměřuje hlavně na ty negativní věci, když je i spousta příběhů, které mají dobrý konec. Existuje spousta lidí, kteří málem umřeli, ale nakonec se uzdravili. 

Jak se cítíte, když jdete na vyšetření? Já vždy prosím lékaře, aby na mě během vyšetření mluvili a tím nenechávali prostor mé fantazii. Když je moc dlouho ticho, mám jasno.

Když už jsem u doktorů, tak se většinou cítím docela bezpečně. Už jsem udělala ten krok, že jsem tam přišla, a to, co přijde dál, zvládnu. Nedávno jsem si našla pihu na žebrech, která tam byla vždycky, ale najednou se mi zdála větší. Připadalo mi, že se ta piha loupe, a vzpomněla jsem si, že kdysi dávno jsem viděla na internetu přesně tohle - že melanom se loupe a má nepravidelný tvar. Okamžitě jsem naklusala k doktorce, večer předtím jsem se musela opít, jinak bych celou noc přemýšlela. Řekla mi, že to nic není a že to jen vyndáme. Hned jsme si říkala: Aha! Jak jako vyndáme? Takže to něco je, nebo není? Proč by se to jinak vyndávalo? Týden trvalo, než přišly výsledky z histologie, a během té doby jsem nad tím občas přemýšlela. Nakonec to nebyla ani piha, ale kožní výrůstek. Z rakoviny kůže mám strach, přitom mám znamének jen pár.

Úzkosti se nezřídka projevují i strachem o blízké. Obáváte se o svého syna?

U něj jsem si to absolutně zakázala, mám to zavřené. Ve dvou měsících byl na operaci ledvin, měl genetickou vadu. Bylo to hrozné. Tenkrát jsem si řekla, že nebudu nic vyhledávat na internetu a nebudu to na něj přenášet. Přesvědčovala jsem se, že po operaci bude zdravý, což tak je, mám skvělého chlapečka. V jeho případě mám velkou stopku, nechci, aby zažíval to, co já. Dávám mu velkou volnost, ale zároveň pevné hranice. Kéž bych to tak měla i sama u sebe. 

Říkala jste, že jste si to zakázala. Musela jste se pro tento přístup vědomě rozhodnout už během těhotenství?

Celé těhotenství bylo docela náročné, nečekané, ani se nepodařil vztah se synovým tatínkem. Stále jsem tedy řešila jiné věci, ale najednou jsem byla hrozně silná. Když ve mně byl jiný život, připadala jsem si jako lvice. Rodila jsem císařským řezem, v porodnici jsem měla komplikace a asi deset dní jsem byla na kapačkách. Myslela jsem jen na to, že nechci umřít, abych tady byla pro dítě. Tehdy to byl oprávněný strach. Mám pocit, že umím být poměrně silná, kdykoliv se něco děje někomu v rodině, podržím ho. Úzkosti přijdou, když jsem přetížená. Do toho si ještě něco najdu nebo nahmatám a mám pocit, že umírám. Je to celoživotní boj. 

Foto: Václav Vašků

Co vám tyto stavy pomáhá zvládat kromě pohybu? Řešíte to třeba terapeuticky?

Na terapie chodím jednou za čas, záleží, jak moc je to špatné. Pomáhá mi mít pevný režim, což jsem neměla nikdy ráda. Pravidelný spánek, pravidelné zdravé jídlo, minimum alkoholu a ponocování, pohyb. Když na to přijde, pomáhá mi táta a ségra. Ségra je na tom dost podobně a táta je také hodně citlivý a empatický. Vím, že kdyby měl opravdu strach, někam mě pošle. V úzkosti má člověk pocit, že je všechno větší. Třeba když jsem letěla na dovolenou a měla jsem na sobě kraťasy, na letišti jsme si všimla, že mám pihu na lýtku. Měla jsem pocit, že tam předtím nebyla. Pořád jsem se tam ohlížela, až jsem měla pocit, že má třeba dva centimetry. Doopravdy je maličká jako hrot tužky. V takovou chvíli mi pomáhá trochu se uzemnit, zavolat tátovi nebo ségře a probrat to s nimi. 

Přijde mi, že v úzkosti se zvětšují i vjemy. Když se zaměříte na jedno místo, může vám začít připadat třeba citlivější nebo bolestivé. 

Jasně, a když si člověk prohmatává jedno místo stále dokola, začne to bolet. To dělám třeba s břichem a jsem si jistá, že není dobré si tam stále neodborně hmatat. Tyto logické momenty mívám. 

Ačkoliv je to v akutní úzkosti často nesnesitelné, nakonec jsou z toho většinou zábavné příběhy. Já jsem třeba šla na trhání osmiček den poté, co se v Česku objevily první tři případy covidu. Strašně jsem se bála i toho samotného zákroku a pak jsem ještě začala panikařit, že se mi covid dostane do rány po zubu, infekce se rozšíří v čelisti a přijdu o zuby. Stalo se vám taky něco, na co dnes vzpomínáte s úsměvem?

Já mám historku se svou fenkou. Jednou jsem jí našla pihu na přirození. Byla taková rozlezlá, byla jsem si jistá, že má melanom. O půl deváté večer jsem volala na veterinu s tím, že je to blondýnka, má světlou kůži a velkou pihu na genitáliích. Řekli mi, že to asi nic nebude, ale ať přijedu ráno, jestli se bojím. Zase jsem si říkala: Aha! Kdyby to nic nebylo, neposílali by mě hned ráno. Roztáhla jsem jí nohy, ptali se mě, jak dlouho to tam má. Přemýšlela jsem, jestli tři dny nebo i týden, přijeli jsme zrovna od moře, ležela na zádech na sluníčku. Paní doktorka vzala rukavice, podívala se, seškrábla to a říká: "Hovno."

Video: Máte pocit, že umíráte. Panická ataka je silná, když se jí bojíme, říká Bublanová (16.1.2022)

Trvalo dlouho, než jsem se to naučila rozklíčovat a pracovat s tím. I po několikáté atace tomu strachu podlehnete, líčí spisovatelka. | Video: Daniela Písařovicová
 

Právě se děje

Další zprávy