Psycholog: Sílí bezohlednost lidí. Narcismus je teď norma, podporují ho sociální sítě

Tomáš Maca Tomáš Maca
18. 10. 2019 9:08
Individualismus může člověku dodat víru ve vlastní výjimečnost, ale v krajním případě z něj může udělat sebestředného prospěcháře. Jak upozorňuje psycholog Aleš Borecký, je-li vlastní úspěch ve společnosti jedinou hodnotou a poměřuje-li se penězi nebo slávou, může u lidí narůstat frustrace, neurotičnost i narcismus. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, proč se vrátit k hodnotám, jež nelze měřit.
"Naše společnost se dostala do stadia, kdy je nám čím dál víc předkládán archetyp hrdiny. Opomíjí se, že důležitou součást našeho života představují i porážky, ztráty a selhání," tvrdí Aleš Borecký.
"Naše společnost se dostala do stadia, kdy je nám čím dál víc předkládán archetyp hrdiny. Opomíjí se, že důležitou součást našeho života představují i porážky, ztráty a selhání," tvrdí Aleš Borecký. | Foto: Shutterstock

O individualismu se dnes často mluví jako o zahleděnosti do sebe a lhostejnosti vůči okolí. Vidíte v něm taky spíš negativa, nebo v něm nacházíte i něco dobrého?

Individualismus se dá obecně chápat jako soubor myšlenkových proudů, které zdůrazňují význam jednotlivce. Říkají, že každý z nás je v něčem významný a jedinečný, ale nesou v sobě nebezpečí, že se náš pohled zúží jenom na jednotlivce. Člověk, který se zaměřuje jen na sebe, pak hůře navazuje vztahy a jako krajní polohu individualismu vnímám sobectví. Zatímco zdravý individualismus nám říká, že máme začít u sebe, sobecký člověk u sebe i končí. Individualismus tak podle mě nemusí být negativní, ale nesmíme ho brát jako naše jediné monoteistické náboženství.

Nemáme sklon sledovat především vlastní zájem zakódovaný v genetické výbavě coby strategii přežití?

Evoluční biologie určitě uvádí mnoho druhů, u nichž jsou boj za sebe a sebeobrana geneticky zděděné strategie přežití. Stejně tak ale zmiňuje příklady druhů, které v zájmu přežití kladou důraz spíš na spolupráci, altruismus a chování přesahující sobectví. I lidé tak mohou mít ve své genetické výbavě obojí, a jestli se projeví spíš individualismus, nebo kooperace, závisí na dalších faktorech.

Ovlivňovat to může rodová vazba, tedy to, co se v našich rodinách odehrávalo v minulosti, kultura, společnost a časoprostor, ve kterých žijeme, ale i osobní příběh každého z nás. S naším zděděným naprogramováním totiž můžeme různě nakládat a v průběhu života ho třeba doplňovat o další, už vědomější strategie.

Zmiňoval jste vliv kultury. Směřuje tedy nastavení západní společnosti k většímu individualismu, nebo je to naopak?

Myslím, že dnes sílí jak bezohledné smýšlení, tak uvažování, které na bezohlednost reaguje, a zdůrazňuje naopak témata společenské odpovědnosti, komunitních vztahů nebo životního prostředí. Oba tyto proudy se od sebe vzdalují, nůžky se rozevírají, a v důsledku toho se ve společnosti vytvářejí propasti.

S individualismem může jít ruku v ruce důraz na úspěch a výkon. Vnímáte tyhle hodnoty jako symptomy dnešní doby?

Naše společnost se podle mě dostala do stadia, kdy je nám čím dál víc předkládán archetyp hrdiny. Přijde mi, jako kdybychom měli všichni doma vyvěšený plakát nějakého teenagerského idolu, který nám ukazuje, že máme všechno zvládat a jenom vítězit. Naopak se úplně opomíjí, že stejně důležitou součást našeho života představují porážky, ztráty a selhání. Měli bychom do svého života vrátit archetyp Fénixe, ptáka, který zažívá vlastní smrt, ale vzápětí znovu vstává.

Nemůže tlak na úspěch taky přispívat k už zmiňovaným společenským příkopům? Lidé, kteří úspěchu nemohou dosáhnout, ale současně ho všude kolem sebe vidí, musí být frustrovaní, nebo ne?

Ano, tlak na úspěch vytváří taky lavičku poražených, na které sedí právě tihle frustrovaní lidé. Pokud neexistují žádné příběhy či přístupy, které nám ukazují, že zažívat prohry je přirozené, ale že v tom nejsme sami, a které současně naznačují, jak s prohrami po emoční a mentální stránce zacházet, tak se naše frustrace a zklamání po prohře snadno promění v agresi. Neúspěch musíme umět psychicky zpracovat, protože jinak bude část naší společnosti ustrašená a agresivní, čehož mohou využít i politici, kteří voliče na těchto nezpracovaných pocitech dokážou ulovit.

Zároveň bych zdůraznil, že potřeba zažít úspěch je přirozená a důležitá, ale chybu vidím v tom, že si úspěch definujeme příliš materialisticky. Díváme se na něj jen prostřednictvím měřitelných kategorií, řešíme, kolik vyděláváme, jak jsme slavní, nebo kolik jsme získali trofejí. To nás odvádí od hlubšího významu úspěchu. Úspěchem totiž může být i to, že žijeme v souladu se svými hodnotami, zažíváme lásku nebo poznáváme krásu. Tyhle věci se v mainstreamovém pojetí úspěchu vůbec neberou v úvahu.

Zmiňoval jste posedlost měřitelnými kategoriemi. Lidé si dnes stahují aplikace, aby si změřili, kolik toho přes den nachodí, kolik na obědě zkonzumují kalorií a kolik jich při cvičení zase spálí. Proč nás podobná čísla tak přitahují?

Může to souviset s potřebou kontroly, kterou nám moderní technologie zdánlivě umožňují. Toužíme mít o sobě přehled, ale potřeba všechno změřit paradoxně zvyšuje naši neurotičnost. Máme pak obsedantní sklony se hlídat, což nám přináší spíš strach než uvolnění. Aplikace, které nás škatulkují podle čísel, si ale stahujeme i proto, že chceme být in. Toužíme se někam zařazovat a pak se s ostatními poměřovat, abychom si nepřipadali divní. Pocit, že jste outsider, řada lidí nenese dobře.

Když se však naše jednání odvíjí jen od vnějších podnětů typu, co mi řekne aplikace nebo co mi schválí kamarádi na Facebooku, může nás to úplně odvádět od naší vnitřní reflexe a intuice. I jako terapeut často zažívám situace, kdy klienti očekávají, že je správně nasměruje nějaký podnět zvenčí, že jim řeknu, co mají dělat a co ne. Já jim přitom můžu víc pomoct, aby odpověď našli v sobě. Jednoduché návody na život totiž nikdy moc nefungují.

Vůči snadným psychologickým manuálům jste se vymezoval i ve svém článku o prokrastinaci na webu Psychologie.cz, kde jste psal, že prokrastinace je tak trochu nafouknutá bublina. Proč si to myslíte?

Určitě nepopírám, že má dnes řada lidí problém s fungováním v práci, s plněním povinností a dodržováním termínů. Prokrastinace ale často bývá prezentována jen jako problém vůle a jako problém individuální. Pokud uvažujeme jen o vůli, zapomínáme na emoce a motivaci a léčba se zúží na triky, jak obelstít svou takzvanou lenost, která však také může být důležitým signálem o tom, že děláme práci, která pro nás není dobrá. Může to být signál, že nás naše duše volá jinam.

Omezení prokrastinace na individuální problém nám zase brání vidět, že je řada pracovních činností bezduchá a nesmyslná a že bylo by třeba spíš změnit styl práce, její strukturu a způsob výkonu než lidi, kteří ji vykonávají. Lidé by měli mít možnost vyhodnocovat své vnitřní podněty pestřejšími způsoby než se hned zařadit mezi selhávající a mezi prokrastinátory.

Zmínil jste, že se dnes řada lidí ve svém jednání hodně řídí zpětnou vazbou ze sociálních sítí. Někteří odborníci hovoří o tom, že potřeba uznání od internetového publika svědčí o tom, že ve společnosti sílí narcismus. Jak se na to díváte vy?

Souhlasím, že sociální sítě narcismus podporují. Kdybyste třeba před 30 lety sami sebe neustále fotili, sdíleli nějaké banální zážitky a očekávali, že vám za to někdo bude tleskat, byli byste na hraně hospitalizace. Dnes je ale narcismus skoro až norma, takže se pomalu musíte obhajovat, že nejste divní, když na Facebook nebo na Instagram nepřidáte pětkrát denně nějaký příspěvek. Pokud bychom se na individualismus dívali jako na strom, pak by byl narcismus strom, který vyrostl křivě a vzal si z individualismu jen to špatné.

Narcismus se dá chápat jako zraněné sebehodnocení. Psychoanalýza říká, že když člověk zažívá v raném vývojovém období nějaké zraňující zkušenosti, necítí se milovaný a přijatý, tak potom nemá lásku zvnitřněnou a už jí nevěří. Zároveň ale pořád potřebuje, aby mu jeho vlastní hodnotu někdo potvrzoval, takže místo lásky volí obdiv. Ten sociální sítě přinášet mohou, ale zraněné já vyléčit nedokážou. Virtuální svět je příliš proměnlivý a rychlý na to, abyste v něm mohli dostat skutečnou lásku.

Přesuňme se od individualistického chování k tomu altruistickému, které klade důraz na dobro ostatních. Sociální solidarita se zmiňuje jako jeden z faktorů, proč mohou být některé země v žebříčcích celospolečenského štěstí na vyšších místech než jiné. Čím je pro naši psychiku tak prospěšná?

Myslím, že lidská duše je nevyléčitelně vztahová, takže když ji příliš nasměrujete na to jednat jenom sám pro sebe a neotevřete jí dveře k druhým, ke komunitě i k celé společnosti, tak trpí. Vaše naplnění se potom v lepším případě zúží jenom na vaše blízké a svět kolem vás se stane jenom neživým základem. V takové situaci ale vztahy s blízkými neuvěřitelně zatížíte, protože všechno důležité ve vašem životě se musí odehrávat jen v nich. Nedokážete zažít uspokojení v přírodě nebo v práci pro komunitu, a všechno očekávání tak soustředíte jen na sebe a svého partnera.

V horším případě vám zůstává jenom vlastní já, nedovedete navazovat ani blízké vztahy. a když je přece jenom navážete, pak jsou vaším přístupem těžce poznamenané. Rodinu třeba vnímáte jen jako své vlastnictví, svou výkladní skříň, a vztahy v ní pak často končí, což se dnes projevuje na míře rozvodovosti. Pokud se na vaše blízké díváte jen jako na lidi, kteří jsou tu pro vás, a posuzujete, jestli jsou dobrými zdroji pro naplňování vašich potřeb, potom vztahy s nimi nemohou dlouho vydržet.

Jaké faktory mohou vést k tomu, že lidé nemyslí jenom sami na sebe, ale i na blaho ostatních, kteří je obklopují?

Jako první bych zmínil dostatek lásky, což může znít jako klišé, ale když své rané roky prožijete v dobrém emočním prostředí, tak obvykle máte kapacitu budovat s ostatními lidmi harmonické vztahy. To, co jste v dětství zažili jako normu, pak chcete sami vytvářet. K altruistickému jednání nás může vést taky to, když se v dospívání identifikujeme s pozitivními vzory a vezmeme si od nich inspiraci. Zjistíme, že existují určité životní hodnoty a ty nás pak směrují.

Myslím, že je důležité téma hodnot otvírat a vracet ho do veřejného prostoru, protože je v něm dnes mnohdy zesměšňované určitým pragmatismem. Když mluvíte s některými lidmi o pravdě a lásce, tak to často smetou ze stolu jako naivní slova, přestože podle mě tvoří základ, na kterém můžete nějaký větší společenský celek stavět.

Základem altruismu je schopnost překročit sebe sama a zažívat pocity štěstí a spokojenosti ve chvílích, kdy na sebe dovedete zapomenout. Altruistické chování samozřejmě někdy může vycházet z naděje v reciprocitu, víry, že vám vaše skutky někdo oplatí. Výhodnější ale je stavět při něm na vlastní síle a nezávislosti, protože když pak někdo nereaguje podle vašich představ, tak vás nedonutí k tomu být agresivní, nebo se vzdát svých hodnot. Pokračujete ve svém přístupu dál, protože věříte, že je správný.

Nemůže být pro naši psychiku ale někdy naopak škodlivé, když kvůli druhým úplně zapomeneme na sebe?

Může. Někdy například unikáme od sebe ke světu, protože věnovat se sami sobě nás zraňuje a chceme druhým dát to, po čem sami toužíme a čeho se nám nedostává. V takové situaci to může být projev dřívějšího traumatu, kdy nám něco scházelo, kompenzovaný dáváním druhým. Zároveň bychom měli pomáhat těm, kteří to nejen potřebují, ale kteří naši pomoc i chtějí. Někdy můžeme žít v iluzi, že konáme dobro, ale druhý člověk to může naopak vnímat jako psychické násilí.

Také bychom si měli uvědomovat svoje limity a hranice, vědět, co ještě zvládneme, a nedávat si na záda příliš velký náklad. Když si totiž naložíte moc, tak vás to při selhání může odradit. Řeknete si například, že ekologické problémy světa stejně nevyřešíte, tak nebudete dělat ani to málo, co můžete.

Proč podle vás lidi, kteří se snaží pomáhat slabším a různým menšinám, některé své sousedy a spoluobčany tak štvou a získali si od nich hanlivou nálepku "pravdoláskařů"?

Myslím, že chování lidí, kteří nejsou lhostejní, nutí jiné lidi přemýšlet, jestli je jejich cesta ta jediná správná a jestli se dá na svět dívat jednoduchým způsobem. Věci, které zpochybňují naše vidění světa, nutně bývají zneklidňující a vyvolávají v nás strach, který se pak proměňuje v agresivitu. Když vidíme něco, co sami neděláme, klade to na nás nárok o takovém chování přemýšlet. Řada lidí si s tímto nárokem neví rady, a proto potřebuje, aby jim někdo pro ně nesrozumitelné jednání shrnul do nějaké poučky odpovídající selskému rozumu, což je karikatura vyvinutého lidského uvažování.

Tito lidé chtějí, aby do světa, ve kterém se na věci musí dívat z různých úhlů, vůbec nemuseli být vtaženi, a touží naopak po jasných bodech, pomocí kterých se mohou orientovat. Potřebují svět vnímat černobíle a často moralisticky. Vadí jim cokoli, co narušuje jasně danou kolektivní identitu. Ten, kdo má ale dobře ukotvenou individuální identitu, obvykle dokáže stejně dobře unést barevnost světa. Nepotřebuje se identifikovat s národem ani s rasou.

Vnitřní komplex méněcennosti se někdy projevuje v tom, že člověk hrozně touží patřit k většině, a když se většina rozdroluje, tak o tuhle jistotu přichází a zlobí ho to. Naději bych viděl v návratu k sobě, k hlubším vrstvám své osobnosti a v rozvíjení naplňujících vztahů.

 

Právě se děje

před 6 minutami

Při výbuchu ve výrobním areálu v Hamru na Jezeře na Českolipsku dnes utrpělo zranění několik lidí. Hasiči evakuovali devět lidí a doporučují nevětrat.

Zdroj: ČTK
před 51 minutami

Policie v Berlíně zadržela Syřana kvůli přípravě atentátu. Koupil už chemikálie na bombu

Německá policie zadržela v úterý v Berlíně muže, kterého podezřívá z přípravy teroristického útoku. Sedmatřicetiletý Syřan hledal na internetu informace o tom, jak sestrojit bombu. Nakoupil si už i chemikálie, které se při výrobě výbušnin používají, informovala s odvoláním na prokuraturu agentura DPA.

Muže v německém hlavním městě zadržela speciální policejní jednotka, která zároveň prohledala jeho byt. Případem se zabývá generální státní zastupitelství v Karlsruhe, které má na starosti mimo jiné právě vyšetřování terorismu. Podle něj Syřan komunikoval od počátku tohoto roku s dalšími lidmi na islamistickém chatu za účelem "přípravy teroristického útoku". 

Zdroj: ČTK
Další zprávy