Od začátku pandemie výrazně vzrostl počet obětí domácího násilí, což naznačuje, že zvládání vzteku je v současné době ještě palčivější problém než kdy jindy.
Ano, obzvlášť v nedávné situaci, kdy vláda ještě víc omezila pohyb lidí, mohlo mnoho z nás zažívat ponorkovou nemoc. Když s partnerem nebo i s dětmi sdílíme relativně malý prostor, ze kterého skoro není úniku, tak v nás může narůstat podrážděnost, přecitlivělost či úzkost. Tyhle pocity pak mohou vyústit až v agresivní chování. Lidé teď leckdy nemají příležitost si od svých partnerů a dětí oddychnout, strávit čas mimo rodinu.
Když se řekne problémy se zvládáním vzteku, okamžitě se mi vybaví cholerické záchvaty, které předváděl herec Jiří Kodet ve filmu Pelíšky. To je ale, předpokládám, jen jedna z podob, jak se může nezpracovaný vztek projevovat. Jaké jsou ty další?
Předně bych zdůraznil, že na vzteku jako takovém není nic špatného. Je to jedna z nejzákladnějších lidských emocí, a kdo říká, že ho neprožívá, je buď mrtvola, nebo android. Zároveň je ale důležité, abychom se vztekem uměli zacházet. Existují totiž dva modely vypořádávání se se vztekem, které jsou rizikové. První odpovídá právě scénám z filmu Pelíšky, který jste zmiňoval, a říkáme mu motorkář.
Motorkáři mají tendenci si vztek vybíjet, takže buď ničí věci kolem, nebo křičí na své blízké, urážejí je, ponižují a fyzicky jim ubližují. Někdy se může objevovat také sexuální násilí. Stejně rizikový je ale i druhý model, kterému říkáme papiňák. V takových případech se lidé snaží držet vztek pod pokličkou a nevypouštět ho na povrch, jenomže nakonec dopadnou jako papiňák, který bez přirozeného ventilování vybouchne. U člověka může taková imploze vést například k sebepoškozování, v extrémních situacích dokonce k sebevraždě, nebo vztek nakonec stejně jako motorkáři obrátíme proti druhým, jenom se mu déle vzpíráme.
Za zmínku stojí i takzvané latentní násilí, o kterém mluvíme v situacích, kdy se násilí reálně ještě neděje, ale druzí ho už přesto prožívají. V Česku tomu říkáme hustá atmosféra. Rodina sedí při večeři u stolu a děti z neverbálních projevů tatínka nebo maminky okamžitě poznají, jestli je doma pohoda, nebo se k něčemu schyluje. Latentní násilí zažíváme ve chvílích, kdy se bojíme, že přijde nějaké násilí.
V kurzech Zvládání vzteku určených pro muže používáte šestistupňovou škálu vzteku, která má klientům pomoct rozpoznat varovná znamení. Jaké signály nám náš organismus při narůstání vzteku dává?
Jsem rád, že se na to ptáte. Měli bychom si totiž uvědomit, že emoce jsou primárně tělesnými stavy a také jsou hlavními mechanismy, které lidský organismus řídí, takže výrazně ovlivňují i rozum, jemuž náš druh přikládá mnohdy až přehnanou váhu. Toho, že se s námi něco děje, si tak v případě vzteku i jiných emocí všímá dřív tělo než hlava. Šestistupňová škála potom klientům slouží k tomu, aby rozpoznali, jak v případě vzteku reaguje tělo a jak se jejich emoce projevují navenek.
Jednotlivé stupně vzteku se u každého muže trochu liší. Jedničkou bývá takzvaná přinaštvanost nebo podrážděnost, tedy již mírně pociťovaný vztek. Na vyšších stupních si z hlediska vnějších projevů už můžeme všimnout například zatínání pěstí, tisknutí čelistí k sobě, přecházení po místnosti či zvyšování hlasu. Uvnitř cítíme třeba horko v hlavě, stažení svalového krunýře, tepání ve spáncích nebo se nám najednou hůř dýchá. Šestka je pak pro každého účastníka kurzu tím nejhorším vztekem, jaký si dokáže představit včetně násilného chování. Rychlost posunu z jednoho stupně na druhý s překročením každé další hranice narůstá.
Proto je lepší vztek zachytit na co nejnižším stupni, kdy máme ještě velkou šanci s ním něco dělat. Každého muže se tak snažíme dovést k tomu, aby byl citlivý ke své vlastní shark music. Pokud jste viděl film Čelisti, určitě si pamatujete na hudbu, která hrála, když se blížil žralok, přestože ještě nebyl vidět. Se vztekem to funguje podobně, a proto klienty učíme, že když na sobě začnou pozorovat signály, že by žralok mohl zaútočit, měli by rychle sáhnout po jedné z technik, které se v našem kurzu naučili, a výbuch vzteku tak zbrzdit.
Jak bychom měli se vztekem pracovat tak, abychom sobě ani svému okolí neubližovali?
První část metod pro zvládání vzteku slouží jako prevence, je to taková požární směrnice, která našim klientům říká, co mají dělat, aby doma nehořelo. Pro začátek by si měli pojmenovat spouštěče vzteku, aby na takové situace byli připravení a tak trochu s nimi i počítali. Mohou to být klidně úplné maličkosti, třeba když se muž vrátí z práce, doma je nepořádek a jeho to vytočí. Měl by si v hlavě dopředu rozmyslet scénář, co udělá, aby se vztekem nenechal smést.
Taky je dobré si na sobě všímat, že se u nás vztek například častěji projevuje večer, kdy už jsme po celém dni vyčerpaní a konflikt je pak sycený únavou, nebo ve chvíli, kdy máme hlad. Bude to znít banálně, ale vybavuju si klienty, kteří se z preventivních důvodů snažili domů nechodit hladoví. Mnoha mužům taky pomáhá, když si ve chvíli, kdy pociťují první příznaky vzteku, zkusí představit, jak by to dopadlo, kdyby mu dali průchod.
A přestože si nemyslím, že by se ze všech absolventů našeho kurzu, museli nutně stát abstinenti, některým klientům doporučuju, aby se pití alkoholu v rizikových situacích snažili raději vyvarovat. Alkohol sice nemusí spouštět násilné chování, často ale mezi partnery vyvolává nedorozumění, způsobuje větší vztahovačnost a odbrzďuje sebeovládání.
Co ale se vztekem dělat, když už hoří, abychom nenechali všechno spálit na popel?
Měli bychom si vytipovat nějaké ventily, které nám pomáhají upustit páru. Ty sice samy o sobě konflikt nevyřeší, ale podaří se nám díky nim aspoň snížit intenzitu vzteku na nižší stupeň. Když tedy cítíme, že v nás roste napětí, můžeme například přeskočit k jiné, ideálně manuální činnosti, která docela spolehlivě pomáhá. Kdo bydlí v paneláku a štípání dříví pro něj nepřichází v úvahu, může to vyřešit třeba tím, že si půjde zaběhat, vyluxuje pokoj nebo vyklidí myčku nádobí.
Mnohdy muže musíme dovést k tomu, aby s partnerkami o důvodech svojí nespokojenosti vůbec mluvili. To je koneckonců úskalí ve spoustě dnešních vztahů. Partneři předpokládají, že druhá strana automaticky pozná, co se nám nelíbí, co nám vadí. Nikdo z nás ale nemá na čele displej, na kterém by si ten druhý mohl přečíst, co se nám děje v hlavě. Nemůžeme tedy spoléhat na to, že to našim partnerům samo dojde, musíme jim to umět říct.
Poslední záchrannou brzdou, kterou klientům doporučujeme použít ve chvíli, kdy už cítí, že nad sebou ztrácejí kontrolu, je technika time-out. V takové situaci muž raději dočasně opouští prostor, kde se hádka rozvinula. Dělá to ale až na základě předchozí dohody s partnerkou, jinak by to byl jenom útěk. V praxi to funguje tak, že se muž v dobách míru s partnerkou domluví, že když bude ztrácet nervy, tak řekne heslo time-out a půjde se někam zklidnit.
V jakém bodě se muži do vašeho kurzu rozhodnou přihlásit? Pracujete s klienty, kteří už se regulérně dopouštějí domácího násilí?
Hlásí se nám jak muži, kteří za domácí násilí byli trestaní, nebo kvůli němu byli policií vykázaní z domácnosti, tak ti, co podobnou zkušenost zatím nemají. Jsou ale sami nespokojení s tím, že na své partnerky často křičí, urážejí je a podobně. Nebo jim partnerka řekla, že pokud se sebou něco neudělají, tak odejde. Míra dobrovolnosti se různí, ale nutnou podmínkou k tomu, abychom klienta do kurzu vzali, je, že musí přijímat alespoň částečnou zodpovědnost za své jednání. Musí mít alespoň minimální snahu něco změnit.
A najdou se pochopitelně také muži, kteří za námi přicházejí v situaci, kdy se ještě stále krotí, ale už je potkaly nějaké hraniční zážitky, při nichž pověstný Rubikon téměř překročili. Mají obavu, co by mohli spáchat, a tak se do kurzu hlásí preventivně, aby se situace nezhoršila.
To je zajímavé. Myslel jsem si totiž, že v případech domácího násilí agresoři do poslední chvíle svalují vinu na oběti.
Svalování zodpovědnosti na druhé je pro člověka bohužel přirozenou obrannou reakcí a účastníci našeho kurzu nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. Na začátku programu tak spolu s kolegy ve většině případů slýcháme sebeospravedlňování. Muži namítají, že kdyby partnerka nedělala tohle a tohle, nebyli by sami nucení chovat se tak, jak se chovali. Vedle toho se ovšem zároveň setkáváme s lítostí. Klienti vědí, že udělali něco špatného, přiznávají chybu, je jim z toho smutno, ale část viny zkrátka hází na druhé.
Iniciativ, které nepracují s oběťmi, ale s agresory je v Česku zatím, pokud se nepletu, poskrovnu.
Ano, my jsme náš program převzali od organizací Reform a Alternativ til Vold z Norska, kde s lidmi, kteří se chovají násilně, pracují už od 80. let. Ve Skandinávii si totiž dříve než ve zbytku světa uvědomili, že trestat násilné chování je sice důležité, ale sankce samotná člověka nic nového nenaučí. Kurzy, jako je ten náš, nemají za cíl násilníky nijak ospravedlňovat. Pokud se má ovšem zlepšit výhled do budoucna, je potřeba, aby si agresoři osvojili jiné vzorce chování.
David Čáp (40)
- Na Pedagogické fakultě absolvoval studium speciální pedagogiky se zaměřením na etopedii, výchovu dětí s poruchami chování. Poté vystudoval ještě psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde dnes také přednáší.
- S problematicky se chovajícími dospívajícími a jejich rodinami následně sedm let pracoval ve středisku výchovné péče. V současnosti poskytuje psychoterapii v soukromé praxi a vede kurzy zaměřené na řešení problematického chování žáků ve školách.
- Přes sedm let vede kurz Zvládání vzteku, který organizuje nezisková organizace Liga otevřených mužů. Před vypuknutím pandemie se s účastníky programu scházel na pravidelných skupinových sezeních, nyní s nimi komunikuje alespoň on-line.
Přestože už se mluví o tom, že se domácího násilí dopouštějí i ženy, muži mezi agresory stále výrazně převládají. Znamená to, že muži na vztek častěji reagují fyzickými útoky, zatímco ženy ho projevují jinak?
Pokud bychom se bavili o učebnicové podobě domácího násilí, ve které figuruje jednoznačný agresor, jednoznačná oběť a nedochází tam k výměně rolí, tak k němu skutečně v naprosté většině případů dochází ze strany mužů. V takových případech se objevuje značné množství fyzické agrese, ve které mají muži vzhledem ke své síle pochopitelně navrch, a tak po tomto typu násilí sahají přímočařeji než ženy. Daleko častěji se ovšem mezi lidmi objevují takzvané násilné partnerské vztahy, ve kterých se agrese dopouštějí obě strany, jak muži, tak ženy. V Lize otevřených mužů z podstaty věci pracujeme primárně s muži. Kdybychom ale v rámci kurzu Zvládání vzteku otevřeli skupinu i pro ženy, věřím, že bychom měli rychle plno.
Zmiňoval jste, jak důležité je v partnerských vztazích mluvit o tom, s čím máme problém. Platí stále, že muži oproti ženám méně projevují své emoce? Možná i proto, že po nich společnost vyžaduje, aby byli ti silní a oni se pak bojí selhání?
Je pravda, že v případě dívek bývá výchova tradičně nastavená tak, aby více mluvily o tom, co prožívají, zatímco kluci se setkávají se zakořeněnými představami o tom, že muži nepláčou a podobně. Muži samozřejmě pláčou a kolikrát velmi intenzivně, jen je při tom málokdo vidí. Společenská očekávání, ve kterých vyrůstají, pak přispívají k tomu, že oproti ženám méně vyhledávají psychoterapeutickou pomoc, nebo je mezi nimi výrazně vyšší sebevražednost. V případech domácího násilí ze strany žen se jim vzhledem k představě silného muže zase těžko svěřuje s tím, že jsou týraní. Na druhou stranu věřím, že machismu ve společnosti ubývá, mladší generace mužů je otevřenější, mluví o svých pocitech více a také začíná být vnímavější k pocitům svých partnerek.
Jaký dopad mají násilné vztahy mužů a žen na jejich děti? Přejímají pak nevědomky vzory svých rodičů, nebo je naopak odmítají?
Ty dopady jsou fatální. Pokud jsou dívky svědky toho, jak tatínek ubližuje mamince, maminka hledá způsoby, jak se vyhnout ublížení a stále ustupuje, existuje velké riziko, že dívky vzorec toho, že mají všechno vydržet, přeberou. Kluci zase svého otce za to, jak matce ubližuje, často nenávidí a pohrdají jím. Přesto čelí hrozbě, že až budou jednou sami dospělí a dostanou se do nějaké složitější, emočně vypjatější situace, začnou sahat k podobným scénářům. Učení nápodobou je velká past. Přestože všichni víme, jak bychom se k sobě měli ideálně chovat, nakonec stejně přejímáme to, co jsme v dětství okoukali od svých rodičů.
A to nemluvím o samotném traumatu, které si z násilných vztahů našich rodičů můžeme odnést. Vidět, jak jeden z rodičů toho druhého zranil, je pro dítě nesmírně těžké. Pokud je navíc ve vztahu přítomné násilí, tak ho partneři většinou uplatňují i vůči svým dětem.
V části české společnosti stále převládá názor, že fyzické tresty jsou prospěšné a pomáhají děti vycepovat. Kde podle vás leží hranice, kdy prospěšné být přestávají a stává se z nich týrání?
Za prvé je potřeba říct, že fyzické tresty jako výchovný prostředek nefungují a děti se jejich prostřednictvím nic nenaučí. Druhá věc je, že pokud rodiče k fyzickým trestům sahají, tak to ve většině případů nedělají se záměrem děti vychovat, ale spíš proto, že tím ventilují svou frustraci a bezmoc. Bývají tak zoufalí, že dítě nedělá to, co by chtěli, tak mu jednu střihnou. Jako rodič tří dětí samozřejmě dokážu lidsky pochopit, když někdo při výchově neudrží emoce na uzdě a rupnou mu nervy. Pokud si ale rodiče stojí za tím, že s pomocí fyzických trestů udělají z dětí spořádané lidi, je to naprostá hloupost.
Abych svoje tvrzení něčím podložil, prakticky všichni muži, kteří procházejí naším programem Zvládání vzteku, zažili velmi tvrdou výchovu, kde bylo násilí na denním pořádku. Část z nich by pak z hlediska dnešní legislativy byla považovaná za týrané děti. Pokud tedy budeme fyzické tresty nadále vnímat jako standardní prostředek výchovy, vyroste nám ve společnosti další generace lidí, kteří se mohou ke svým blízkým chovat násilně.
