Na čem je vlastně workoholik závislý? Je to samotná práce, nebo spíš pocity uspokojení a ocenění, které se s ní pojí?
To je dobrá otázka, kterou mi moc lidí neklade. U většiny závislostí, ať už mluvíme o alkoholu, práci, nebo třeba nakupování, jsou lidé závislí na pocitech opojení či stavech, kdy nevnímají okolí. Od světa kolem se můžete odtrhnout jak díky alkoholu, tak právě v práci. Workoholici mají hodně často problém užít si život, radovat se z běžných aktivit, a proto příjemné pocity hledají v práci.
Stávají se tedy workoholiky spíš lidé, kteří strádají nedostatkem vztahů, koníčků a podobně?
Psychologové rozlišují hned několik typů workoholiků. Najdou se lidé, kteří jsou workoholici odjakživa. Příkladem mohou být úspěšní ajťáci, kteří si nevěří ve sféře společenských vztahů, v 15 naprogramují svou první počítačovou hru, tím začnou být zajímaví a celý jejich svět je pak vybudovaný kolem podobných pracovních úspěchů. Bojí se přestat pracovat, protože by se jim jejich svět zhroutil.
Existují ale i lidé, kteří mají rodinu i širokou škálu zájmů, ale najednou se dostanou do krize. Může to být ekonomická krize ve firmě, kdy vám třeba najednou vyroste konkurence nebo přijdete o zaměstnance, ale i situace, kdy vám například onemocní někdo v rodině a vy se kvůli financím musíte na práci najednou soustředit víc. Pracujete čím dál víc a tím míň se naopak staráte o partnera, o děti, o koníčky.
Jedním z mála fungujících protijedů na workoholismus, ale i jiné závislosti tak je budovat síť vazeb kolem sebe. Výhodou druhé skupiny je, že u ní workoholismus vznikl třeba až ve 30 letech, takže se s takovými lidmi můžete bavit o tom, jak žili, když jim bylo 20, a pomáhat jim se vrátit k hodnotám, které měli předtím. Lidé, kteří jsou workoholiky odjakživa, ale nemají kam se vracet.
Workoholismus tedy může vznikat jak kvůli tlaku ze strany pracovního kolektivu, firemní kultury a životních okolností, tak i v důsledku toho, že si na sebe člověk uplete bič sám?
Externí tlak bývá počátečním faktorem workoholismu dost často, ale pak už se závislý mnohdy sám postará o to, aby ten tlak neustoupil. Ve chvíli, kdy se dostane z krize, která ho k více času trávenému v práci vedla, ve svém nasazení nezvolní, ale naopak zvýší výdaje tak, že se to už nedá vzít zpátky. Koupí si větší dům, vezme si větší leasing, dá děti do dražší školy a tak dále. Na začátku chce třeba rodině zajistit lepší život, ale posléze se ocitá v kruhu, ze kterého se jen těžko hledá cesta ven.
S problémem workoholismu za mnou tak přicházejí spíš rodinní příslušníci než samotný závislý, protože ten bývá přesvědčený, že své rodině dává všechno. Jeho blízcí naopak říkají: "Ano, dává nám peníze, ale to není to, co potřebujeme. Kdyby těch peněz bylo o polovinu míň, tak si s tím v pohodě vystačíme."
O jakých typech workoholiků kromě těch, které jste zmiňoval, psychologové ještě mluví?
Většina lidí si workoholika představuje jako manažera velké firmy, který má černý oblek, jezdí ve velkém autě a dře 16 hodin denně. Takový člověk za psychiatrem nikdy nepřijde, protože má pocit, že je všechno v pořádku, i když svým přístupem devastuje své okolí. Jeho typickým argumentem je, že sám nepracuje moc, ale ostatní pracují málo.
Jiným typem workoholiků jsou ti, kteří jedou na obrovský výkon a potom se zhroutí. Když se dají zase dohromady, tak se celý proces opakuje a ve chvíli, kdy je potkáte po 10 letech, tak vidíte lidi, kteří působí líně, depresivně a pasivně. Vůbec by vás nenapadlo, že máte před sebou workoholiky. Ti se k nám terapeutům dostávají už častěji, protože kolabují a uvědomují si, že potřebují pomoc.
Mezi workoholiky se ale řadí i lidé, které hrozně přitahuje rozjíždění nových projektů. Potřebujete například někoho, kdo vám vytvoří webové stránky, tak zajdete za člověkem, který vám dokonale odprezentuje, co všechno je schopný pro vás udělat. Vypadá to sice skvěle, ale později zjišťujete, že mu jdou jenom začátky a dotahování věcí ho už tolik nebaví. Aby si ulevil a dostal svou dávku příznivých pocitů, bere další zakázky, které ho v počáteční fázi uspokojují, ale tím tu spirálu roztáčí ještě víc. Končí to tak, že se hroutí z 15 paralelních projektů, klientům nebere telefony a dostává se do přetížení, které už nejde ani technicky zvládnout.
Další kategorií workoholiků jsou vychutnávači, kam se řadí třeba úzkostlivě pečliví úředníci. Pokud takoví lidé pracují například na pozici korektora, kde jim nesmí uniknout ani čárka, tak je všechno v pořádku. Když ale dostanou práci, při které se počítá s tím, že výsledek nemusí být dokonalý, tak začnou selhávat, protože se o dokonalý výsledek přesto budou snažit a přestanou stíhat.
No a lidi, kteří pracují ve dne v noci, se vyskytují i v mém oboru a v oblasti pomáhajících profesí obecně. Často mají pocit, že když stráví jeden den bez práce, tak se stane katastrofa. Nedovedou zastavit, protože vždycky uvidí nějakého člověka, kterému je třeba pomoct. I oni si ale musí stanovit hranice.
Existují i workoholici, které jejich práce nebaví a přehánějí to s ní jenom kvůli strachu, že nestihnou všechny povinnosti?
U workoholiků, s nimiž jsem se setkal, byla na začátku alespoň nějaká pozitivní motivace. Nezačali s tím jenom kvůli tomu, že by se báli, že když nebudou pracovat 14 hodin denně, tak zemřou hlady a žízní. Ve chvíli, kdy se hroutí, už však svou práci většinou rádi nemají. Drží je v ní jenom strach, který ovšem mnohdy bývá naprosto iracionální. Takový člověk mi říká, že když práci omezí, tak nebude mít dost peněz. Tyto obavy ale nebývají vůbec opodstatněné, protože kdyby se podíval na své úspory, tak zjistí, že s nimi vyžije dalších 10 let.
Lidem, kteří rádi pijí víno, doporučuju, aby to s ním nepřeháněli a dávali si suché měsíce, protože to, co mají rádi, jim jinak jednou může zničit život. Těm, co jsou hodně výkonní, protože je práce baví, zase radím, aby radši zvolnili, protože brzy může nastat chvíle, kdy budou svou profesi nesnášet.
Tomáš Rektor
- Vystudoval lékařskou fakultu Masarykovy univerzity a absolvoval také kurzy hlubinné psychoterapie, gestalt terapie a psychoanalýzy.
- Pracoval s lidmi závislými na opiátech, kteří podstoupili substituční léčbu, i s uprchlíky žádajícími o azyl. V současnosti se věnuje vlastní psychoterapeutické praxi.
Je workoholismus mezi některými typy profesí rozšířenější než mezi jinými?
Příliš věrohodných statistik na to nemáme, protože většina workoholiků na terapii vůbec nepřijde. Velké zastoupení budou ale workoholici pravděpodobně mít v profesích, kde je silná vazba mezi výkonem a odměnou. Ohroženější určitě budou taky lidé, kteří pracují na volné noze, manažerské pozice a zástupci profesí, u nichž nikdy není jistota, kdy přijde další zakázka, a tak těžko něco odmítají. Něco podobného se mnou řeší právníci i architekti a rizikovou skupinou bývají taky novináři.
To jste mi docela nahnal strach. Přispívá k rozšíření workoholismu i skutečnost, že přibývá pozic, u kterých pracovní doba nemá jasně vymezené hranice, a nástup nových technologií, díky nimž jsme neustále dostupní?
Určitě. Když se zeptám workoholika, jak moc pracuje, jeho odpověď typicky bývá: "Tak normálně." Pak to rozvede a já zjistím, že v práci tráví třeba 10 hodin, což je sice dost, ale pořád je to přijatelné. Horší je, že po regulérní pracovní době přichází čas na různé telefonáty a e-maily, takže vlastně není jasné, kdy práce toho člověka začíná a kdy končí. Proto se klienty snažím naučit, že by si měli vymezit dobu, kdy se odpojí od dat a přestanou brát mobil. Vyhradit si čas, kdy se člověk plně věnuje koníčkům, rodině a kamarádům, je velmi důležité.
To se ale workoholikům, předpokládám, příliš nedaří.
Přesně tak a jedna z klíčových věcí, která závislost definuje, ať už mluvíme o práci, nebo alkoholu, je schopnost přepnout. Suché měsíce nebo čas bez e-mailu a telefonu tak klientům doporučuju i proto, aby zjistili, jak se u toho budou cítit. Pokud během roku odjedou dvakrát na hory a jednou k moři, stráví třeba měsíc volna a užijí si to, budou mít zpětnou vazbu, že je jejich přístup k práci v pořádku. Pokud ale na dovolené hned druhý den začnou být nervózní, protože nevědí, co se děje v práci, dá jim to signál, že by se sebou měli něco dělat.
Kolik hodin denně je vůbec člověk schopný pracovat efektivně?
Podle mě to v průměru nemůže být víc než nějakých osm až deset hodin denně. Nemusíme v práci každý den trávit stejné množství času a klidně to může fungovat tak, že jeden den pracujete od nevidím do nevidím, ale pak si zase uděláte jeden pracovní den volný. Pokud ale pracujete od pondělí do soboty 16 hodin denně, nemyslím si, že to váš organismus může vydržet.
Co se s workoholikem děje, když jeho organismus vypoví službu?
Nastává nějaká forma psychického nebo fyzického kolapsu. V prvním případě obvykle přijde za psychiatrem s tím, že je úzkostný, depresivní, špatně spí nebo má třeba sexuální dysfunkci. Pokud si lékař uvědomí, že příčinou je přepracování, může pacienta dovést k tomu, aby zvolnil, ale pokud jen nasadí antidepresiva, tak se ten člověk vyspí, uleví se mu, začne zase víc pracovat a o to víc pak znovu zkolabuje. Fyzický kolaps se může projevovat bolestmi zad nebo poruchami trávení a v takové situaci doktor zase předepíše prášky na záda nebo na žaludek, což opět neřeší příčinu.
Tím ale lékaře z ničeho neviním, protože je složité odhalit, že skutečný problém je přepracování, když o tom pacient sám nepromluví. Pokud tyto varovné signály ignorujeme, přijde většinou ještě větší kolaps od autonehody přes selhání imunitního systému až po infarkt. Po něm už člověk třeba půlroku nebývá schopný jít do práce, protože mu jeho organismus úplně vypne.
Jak s tímto selháním souvisí tzv. syndrom vyhoření?
Vyhoření takové selhání může doprovázet. Člověk při něm přestává práci zvládat, což nejdřív vede k depresivním a úzkostným stavům, a pokud je vyhoření závažné, tak skončí tím, že začnete nenávidět své klienty. Vyhoření totiž nejčastěji potkává lidi, kteří mají ve svém zaměstnání intenzivní kontakt s jinými lidmi, tedy servírky, učitele, zdravotní sestry, lékaře nebo úředníky. Workoholismus tomu může předcházet, protože vyhořením bývají zároveň víc ohrožení lidé, kteří jsou motivovaní svou práci dělat dobře. Znám ale i lidi, kteří do své práce tak zapálení nebyli a vyhořeli kvůli přílišnému tlaku zvnějšku.
Týká se vyhoření především střední a starší generace, která už je v pracovním procesu dlouho, nebo i mladších lidí?
Po půlroce na pracovním trhu většinou člověk nevyhoří, ale určitě nejsou ohrožení jenom padesátníci a šedesátníci. Dost často mi s podobným problémem do ordinace přicházejí lidi kolem třicítky.
Jak se ze situace, kdy kvůli přepracovanosti zkolabujeme, dostat ven?
Vyhoření často připomíná dobíhání ujíždějícího vlaku, takže první věc, co s klientem musím vyřešit, je, aby ten vlak nechal ujet. Tím, že to udělá, samozřejmě zvýší svou úzkost, ale je to první krok k tomu, aby svou situaci přijal. Následně mu musím vysvětlit, že je potřeba se dát dohromady a odpočinout si a že to není o tom vzít si 14 dní dovolenou a hned se do práce vrátit. Klíčové pak je, aby provedl revizi toho, jak žije, aby si řekl, kvůli čemu pracuje tak moc, jestli by nemohl ubrat, a pokud ne, jestli mu stojí za to ve stávajícím zaměstnání zůstávat. Stejně důležitá je i otázka, jakým způsobem odpočívá a relaxuje.
Jak prospěšné je, když dají workoholikovi jeho nejbližší nůž na krk a řeknou: "buď my, anebo práce"?
Nemusí to ultimátum nutně formulovat tak drsně, nicméně platí, že workoholik sám od sebe svůj přístup nezmění. Potřebuje motivaci zvenčí, která by ale měla být jak negativní, tak pozitivní. Ideální je, když blízcí nejdřív řeknou: "Máme tě rádi, ale poslední dobou už spolu tolik nejsme. Vzpomeň si, jaké to bylo, když jsme spolu byli tam a tam a dělali jsme tohle a támhleto. Tohle nám teď chybí." Pokud to ale s workoholikem nic nedělá, měli by mu dát najevo, že už je toho na ně tak moc, že to pravděpodobně dál nevydrží.
Mohou se sklony k workoholismu v rodinách přenášet z generace na generaci?
Potomci dříčů pochopitelně čelí velkému tlaku, aby byli stejně úspěšní jako jejich rodiče, kteří si neuvědomují, že jejich pracovní nasazení není normální, takže ho od dětí vyžadují taky. To jsou ta rčení typu: "Když říkáš, že nemůžeš, tak můžeš ještě jednou tolik." Děti ale mohou potřebu, aby se rodičům vyrovnaly, cítit i samy v sobě a u mě v ordinaci pak končí ty, u kterých tahle snaha z různých důvodů selhává. Některé dojdou k tomu, že nechtějí být jako jejich otec nebo matka, a jiné se obrazu úspěšných rodičů s velkým domem a drahým autem snaží přiblížit pomocí kliček a podvodů.
