Češi projeli Ameriku karavanem, auto opravovali přes YouTube

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
17. 3. 2015 17:00
Mladý český pár strávil cestováním po Americe 13 měsíců, karavanem ujel 65 tisíc kilometrů
Foto: Zuzana Rotterová a Marek Cais

Praha – Sympatický mladý pár Zuzana Rotterová a Marek Cais se před dvěma lety rozhodl objet autem celou Ameriku. Na cestě strávili 13 měsíců. Navštívili 16 zemí a starým karavanem ujeli 65 tisíc kilometrů. O své cestě psali deník na facebookovou stránku Get Out Of Town (Vypadnout z města).

"Bylo to tak dlouhý, že se to nedá shrnout do nějaký přednášky, nebo půl hodiny fotek a vyprávění," vzpomíná Marek Cais. Za půl hodiny v kavárně však stačil se Zuzkou prozradit, kde se jim líbilo nejvíc, jak prodali české auto koupené v Belgii Švýcarovi v Argentině a proč je svět vlastně malý.

Aktuálně.cz: Jaké to je vrátit se po tolik měsících zpět do běžného života?

Marek Cais (MC): Myslím, že návrat byl pro nás rychlý a jednoduchý. Je pravda, že jsem se trošku bál, jaké to bude, ale ve výsledku jsme za týden nevěděli, že jsme někde byli. Přišlo mi to jako čtrnáctidenní dovolená.

Zuzana Rotterová (ZR): Bylo to i díky tomu, že jsme měli přístup k internetu, věděli jsme, co se děje, co dělá rodina, naši kamarádi i kde byli na dovolené. Takže zase takový šok to nebyl. Cestovali jsme třináct měsíců, nebyli jsme pět let někde v divočině.

MC: Tím, že jsme toho docela dost zažili, jsem čekal, že se tady taky hodně odehrálo. Ale lidi chodili do práce pět dní v týdnu a o víkendu jezdili na chatu, takže se toho zas tolik nestalo. Člověk čeká, že ostatní budou mít taky spoustu zážitků, ale ve výsledku to tak není. Takže to bylo překvapivě snadné. Mám spíš problém s poslední dobou, kdy jsme se usadili, oba máme práci a konečně bydlíme nějak normálně. Tak na mě začíná doléhat, že bych zase někam vyrazil.

A.cz: Proč jste se rozhodli "vypadnout z města"?

MC: Ze začátku by mě nenapadlo, že bych mohl někam odjet, ale prvním impulsem pro mě byl Ewan McGregor, který jel s hercem Charleym Boormanem na motorce kolem světa. Bavilo mě to, ale říkal jsem si, že to musí stát strašně moc peněz. A pak Dan Přibáň vzal trabanta a odjel. To jsem si řekl "Hele, možná to není tak složitý". Tenkrát jsem měl staré mondeo a řekl jsem si, že až nebudu vědět co, tak si do něj sednu a pojedu, dokud pojede. A když se rozbije, tak ho tam nechám. Pak se objevila Zuzka a té se nápad jet do Mongolska třináct let starým autem moc nelíbil. Napřed mi řekla, ať si jedu. Ale pak jsme se dohodli, že by bylo fajn jet spolu. Takže pak se to z hurá výletu starým autem změnilo na menší výpravu s tím, že koupíme jiné auto a trošku se na to připravíme.

A.cz: Jak dlouho jste cestu plánovali?

MC: Myslím, že zhruba rok.

ZR: Marek mi oznámil, že má svůj plán a já mu řekla, že je blázen. A že samozřejmě nikam nejedu. Pro Pražačku, která byla nejdál v Egyptě, to bylo nepředstavitelné. Ale pak se mi to rozleželo v hlavě, práce za moc nestála, v bytě nám na záchodě zamrzla voda a podobně. Řekla jsem si, že vlastně žádné závazky nemáme, hypotéka a děti nejsou, tak o co jde. Žádný jiný chlap do té doby mi něco podobného nenavrhl a žádný jiný už asi nenavrhne, tak jsem si řekla, proč ne. Auto jsme sháněli docela dlouho, protože pořád nesplňovalo požadavky, které Marek měl.

MC: Teď si myslím, že to bylo skoro jedno. Kdybych to dělal znova, nestrávil bych tři čtvrtě roku hledáním perfektního auta na cestu. Potkávali jsme lidi, kteří jezdili vším možným – na kole, jednokolce, dokonce chodili pěšky. Je úplně jedno, co má člověk za vybavení. Sehnal jsem auto v Belgii, kam jsem pro něj jel, a přivezl ho do Prahy. V Praze jsme ho dali dohromady, odvezli zpátky do Belgie a naložili ho na loď do New Yorku.

A.cz: Vyráželi jste v září 2013 z New Yorku. Kudy vedla vaše trasa?

MC: Přejeli jsme napříč Spojené státy do Kalifornie. Pak jsme udělali takovou smyčku po Kalifornii, a protože tehdy zavřeli národní parky, čekali jsme asi čtyři dny v poušti, kde se nám líbilo, protože tam nikdo nebyl. Při znovuotevření Yosemitu jsme jej navštívili mezi prvníma, to byla klika.

Pak celá střední Amerika, s výjimkou El Salvadoru. A dále po celém západním pobřeží Jižní Ameriky – Kolumbie, Ekvádor, Peru, Bolívie, Chile a Argentina.
Mezi Panamou a Kolumbií není silnice, takže kvůli tomu chybějícímu kousku silnice jsme řešili nalodění auta do kontejneru a spoustu papírování. Tolik papírů jsem v životě neviděl, měli jsme to rozložené po celém autě a v podstatě nebyla vidět podlaha. V Kolumbii jsme se čtyři nebo pět dní snažili dostat auto z přístavu, což nebylo jednoduché. Ale naštěstí jsme už trošku uměli španělsky a oni trošku anglicky, když jsme to dali dohromady, domluvili jsme se, co po nás chtějí a kdy jim to dodáme. Naštěstí jsme po cestě, v Kalifornii nebo Mexiku, potkali francouzský pár a najali jsme si kontejner dohromady. Loď pluje asi osm hodin, celý proces zabral asi dva týdny. Ale jiná cesta nebyla.

Doktor v Mexiku nebyl žádný řezník

A.cz: Jaký byl přechod mezi USA a Mexikem?

MC: Do mexického města Tijuana jsme přijeli ze San Diega. Byli jsme tam půl hodiny a přišlo nám to jako divočina. Trošku se změnil styl řízení a dopravy. Ještě k tomu jsme prošvihli nějaké potvrzení nebo razítko, které jsme si měli při vstupu do Mexika vyzvednout. Čekali jsme nějaké hranice, ale je tam jen nějaký semafor. Když máte zelenou, rovnou projedete do Mexika, když máte červenou, jedete na stranu, tam se vás podívají, pak se podívají do auta a pak teprve jedete do Mexika.

Takže jsme se otočili, že jedeme zpátky na hranici, ale bohužel jsme se zařadili do čtyřproudové dálnice Mexičanů, kteří jedou do Států. Nakonec jsme si ale potvrzení vyzvedli a do Mexika se dostali. Byli jsme na poloostrově Baja California, což je část Mexika, kde je málo lidí, jsou tam pouště a pláže. Pak jsme si říkali, že jsme tam měli být asi dýl než tři týdny, pevnina byla mnohem zalidněnější. Z toho vyplynulo poučení, že když se vám někde líbí, máte tam zůstat a nečekat, že dál to bude lepší.

ZR: Nemáme rádi místa, kde je hodně lidí. Takže tam to bylo ideální, na pláži nikdo nebyl. Kdybychom nebyli omezeni tím, že nám dojde jídlo a voda, zůstaneme tam klidně dýl. Navíc mě pak na pláži píchla trnucha, takže i to byl důvod, proč jsme tam nezůstali.
MC: Lili jsme Zuzce na nohu studenou vodu a po dvou hodinách jsme se od jedné místní obyvatelky dozvěděli, že se na to hlavně nesmí lít nic studeného.

A.cz: Takže návštěva mexické nemocnice se nekonala?

MC: Byli jsme u doktora a myslím, že to byl nejlepší doktor, kterého jsem kdy viděl. Byl to milý chlapík, Nikaraguec, s plně vybavenou ordinací. Ještě nám pak dal tipy, kam máme jet v Nikaragui.

A.cz: Dojeli jste až do Buenos Aires. Odtud jste se pak v září vraceli do Česka?

MC: Ano, v Argentině jsme byli dlouho, líbila se nám. Začátkem roku jsme dali avízo, že budeme auto prodávat, protože dostat ho zpátky by stálo hrozně moc peněz. Takže jsme našli někoho podobně trhlýho, kdo slíbil, že přijede a auto za půl roku koupí. Podle toho jsme se pak víceméně řídili. Zuzka si mezitím našla z Argentiny práci a kvůli tomu letěla dřív. Já jsem tam ještě zůstal a čekal jsem na dva Švýcary, kteří měli auto koupit. Ale pak jsme řešili, jak v Argentině prodat český auto Švýcarovi.

A.cz: Jak to dopadlo?

MC: Zjistili jsme, že to moc nejde. Nicméně jsme to nakonec vyřešili, překročili jsme u toho hraniční přechod tří různých zemí. A pokud vím, Švýcaři toyotou ještě jezdí. Chtějí s ní dojet zpátky do New Yorku.

A.cz: Máte představu, kolik jste najeli kilometrů?

MC: Zhruba 65 tisíc. Rovník má asi 40 tisíc, takže jsme Zemi vlastně obkroužili, akorát jsme to udělali seshora dolů a zprava doleva po Jižní Americe.

Opravy na autě jsem řešil pomocí Youtube

A.cz: Jaká byla vaše nejhorší chvíle na cestě?

Z.R: Markova nejhorší chvíle byla, když se stalo něco s autem. To jsem jenom tiše seděla a pozorovala ho.

MC: Protože já tomu prd rozumím. Nejsem automechanik, nikdy jsem nebyl extra manuálně zručný. Jediné, co jsem věděl o autech, bylo, že otočím klíčkem a většinou to nastartuje. Když to nenastartovalo, tak jsem to začal nějak řešit.

ZR.: Jsem na Marka pyšná, když se vyskytl jakýkoliv problém, byl ho schopen za pomocí Googlu opravit.

MC: Člověk nepotřebuje školy, potřebuje jenom YouTube. Jakýkoliv problém na autě lze najít na YouTube. Takže i člověk, který neví nic o autech a nemá miliony, může vyrazit do světa autem.

ZR: Pro mě byly nejhorší chvíle, když jsem musela mýt nádobí venku. Jinak mi vyloženě nic nevadilo. Nevadilo mi nemýt se, chodit na záchod do křoví.

MC: Takže poučení pro příště, nainstalovat do auta ještě myčku.

A.cz: Co bylo nejlepší?

ZR: Celý výlet.

MC: Je těžké vybrat jednu věc nebo jedno místo. Pro mě bylo vždycky hrozně důležité, kde jsme spali. Místo na spaní jsme hledali třeba i hodinu. Pak jsem si vytáhl židli, sednul si ke dveřím a koukal jsem na krajinu. Jinak nejlepší to bylo někde v horách, v Andách. Je to tam úžasný, člověk může kamkoliv vyjet, zastavit se a může tam být týden a nikoho nepotkat. (Zuzana přikyvuje)

Češi jsou všude

A.cz: Co ponorková nemoc, měli jste ji?

(souhlasně říkají, že ne) ZR: Přirozeně jsme se toho báli, protože jsme nevěděli, jak to bude. Ale Marek je takový kliďas, takže většina konfliktů samozřejmě vzniká z mé strany kvůli kravinám, což je normální.

MC: Tak to krásně někam napište, já bych si to pak uložil. (směje se)

ZR: To ti klidně řeknu znovu a podepíšu se. Samozřejmě, že je nějaké období, kdy se štvete, ale neměli jsme žádný konflikt. V autě si ani nemůžete dovolit spolu nemluvit. Doma můžeš odjet na týden k rodičům.

MC: Dokud bylo teplo, tak to bylo dobrý, druhý si mohl jít sednout ven. Ale když začalo venku sněžit, tak se z toho člověk rychle dostal.

A.cz: Na začátku jste zmiňovali, že jste se po cestě seznámili s francouzským párem. Potkali jste ještě další cestovatele?

MC: Potkali jsme shodou okolností rodinku, která bydlela ve stejné ulici jako my, kousek tady na Dejvické. Chodívali jsme okolo domu, kde bylo obrovské expediční auto, náklaďák s mapou na boku. Tak jsem si říkal "Ty jo, kam ty jedou". No a pak jsme byli v Mexiku na pláži a tam stojí bílý náklaďák s mapou na boku. A já si říkám – hele, ten náklaďák odněkud znám. No a byli to Britové, kteří bydleli v Praze v naší ulici a jeli s dětmi kolem světa.

A.cz: Takže svět je nakonec malý…

ZR: Potkali jsme i mého spolužáka ze základky, na hranicích s Chile. Náhoda jako blázen, protože my jsme tu hranici přejeli a pak jsme se vraceli.

MC: To stejné v Ekvádoru. Zastavili jsme na pláži, já jsem se šel projít. Vtom slyším nějaký vole, vole, kouknu a tam táborák a kolem něj sedí dvanáct Čechů, pijí pivo a mluví sprostě. Tak jsem řekl čau a jediný, co mě napadlo říct – "Co tady děláte?" A oni řekli: "No, pijeme pivo. A co tady děláš ty?" "No nevím, dal bych si taky." Pak jsme si k nim se Zuzkou přisedli a zjistili, že jeden je majitel místní hospody, druzí dva byli majitelé místního hotelu Hurvínek a zbytek byly nějaké jejich rozšířené rodiny, které přiletěly na dovolenou. Češi jsou asi taky všude.

 

Právě se děje

Další zprávy