Prodali byt v Praze a odstěhovali se na rozpadlý zámek. Dnes Nemilkov vítá nové hosty

Zámek Nemilkov znovu získal svou původní podobu.

Zámek Nemilkov si za minulého režimu zažil své, než se dostal do rukou současných majitelů.

Původní výmalby byly zcela poničené vlhkostí, a tak je bylo potřeba kompletně zrestaurovat.

Archivní fotografie manželů Kaplanových ukazují, jak se na zámku kdysi žilo.

Zdi byly vlhké a plesnivé, ale dnes už je většina místností kompletně zařízená.

Zámek Nemilkov znovu získal svou původní podobu. |

Foto: Archiv Markéty Kaplanové, se souhlasem

„Můj manžel se zbláznil. Rozhodl se, že musíme zachránit nějakou památku,“ říká Markéta Kaplanová, která je dnes hrdou majitelkou zámku Nemilkov u Velhartic. Když s nápadem koupit chátrající ruinu její muž přišel, klepala si na čelo. Nakonec se ale do budovy s nádechem historie zamilovala a ochotně přiložila ruku k její záchraně.

Markéta a Michal Kaplanovi jsou na první pohled normální starší pár s odrostlými dětmi a vnoučaty. Ovšem až na ten drobný detail, že už několik let žijí na zámku, který vlastníma rukama opravují. Jak je vůbec něco podobného napadlo?

Kaplanovi žili původně v Praze, kde měli krásný a zrekonstruovaný byt, rodinu na dosah a také spoustu přátel. Markéta pracovala jako trenérka plavání a zaměstnání ji naplňovalo. Její muž, který se živil jako realitní makléř, byl ale vždy nadšenec do historie a jeho vášeň vedla k tomu, že začal snít o vlastním zámku.

Jeho žena nejprve protestovala, nakonec ale svolila k tomu, že se na zázrak, který jejího manžela tak zaujal, pojede alespoň podívat. Když do obce Nemilkov nedaleko Velhartic v Pošumaví dorazili, uvítala je značně sešlá budova s děravou střechou, do které zatékalo. Stěny byly vlhké a všude bylo plno nepořádku. Kdysi honosné reprezentativní prostory bylo možné vidět jen s velkou dávkou fantazie.

I přes neutěšený stav zámku se ale něco v Markétě hnulo. Budova si ji získala svým vlastním kouzlem, a než se sympatická sportovkyně nadála, už prodávali veškerý majetek, aby se mohli stát novými pány zchátralého zámečku.

Začátky v Nemilkově přitom byly velmi náročné. „Dva roky jsme jen vyklízeli nepořádek, rok a půl jsme bydleli v jedné místnosti, koupali se v rybníku. A když to bylo potřeba, tak jsme se jeli umýt do Sušice,“ vzpomíná paní Kaplanová.

Národní výbor a JZD zámek zdevastovaly

Historie zámku Nemilkov sahá až do roku 1382. Původně na jeho místě stála gotická tvrz, která sloužila nejen k obraně, ale také jako hospodářství. Majitelé se střídali, až se v 18. století dostal objekt do vlastnictví pánů z Velhartic, kteří zaplatili barokní přestavbu.

Snad nejslavnějším majitelem Nemilkova byl Gustav Schreiner, právník, poslanec říšského sněmu a člen „proněmeckých“ spolků. Za Rakouska-Uherska i po vzniku Československa neúnavně hájil práva německé menšiny. Jeho syn Georg, vášnivý milovník historie, naopak nedělal rozdíly podle národnosti. Poté, co zámeček zdědil, se pustil do jeho restaurování. Plány mu ale překazil konec druhé světové války v roce 1945, po kterém byl s celou rodinou odsunut.

Totalitní léta se na stavu zámku dost podepsala. Areál tehdy využívalo místní JZD, které se o budovu nestaralo. Zatímco část budov sloužila jako byty pro zaměstnance, v další části zase sídlil národní výbor. Bez údržby začal zámek rychle chátrat a hospodářství přesunulo jinam.

Zobrazit
28 fotografií

Kaplanovi odvedli kus práce

Prázdné místnosti tak postupně plnily odpadky, dokud v roce 2016 zámek nekoupili právě manželé Kaplanovi. Jak je na něm na první pohled vidět, odvedli na něm pořádný kus práce. Dnes areál mohou návštěvníci vidět v rámci komentovaných prohlídek, ale slouží také jako svatební místo, prostor pro pořádání kulturních akcí a dokonce je možné domluvit si tam ubytování.

Práce dnes stále zdaleka nejsou u konce, což těší zejména Michala Kaplana. V rekonstrukci a odkrývání ztracené historie našel svůj smysl života. Neúnavně tak zařizuje místnosti, které kdysi zely prázdnotou. „Základem inventáře jsou manželovy vetešnické sbírky, řadu věcí nám ale věnovali také kamarádi a návštěvníci. A sousedé ze vsi postupně vrací to, co odsud předci kdysi vynesli,“ uzavírá Markéta Kaplanová s úsměvem.