Prodal ráj, který neexistoval. Jak drzý podfuk skotského generála vešel do dějin

V Česku za uplynulé tři roky vzrostl více než trojnásobně počet investičních podvodů, výrazně ho totiž usnadňují deep fake technologie, umělá inteligence a další nástroje.

Propracované a obtížně odhalitelné podfuky tu ovšem byly od pradávna a jejich následky pro napálené lidi bývaly často fatálnější než dnes. Jedním z největších a zároveň nejtragičtějších investičních švindlů v historii je příběh prodeje pozemků ve fiktivním středoamerickém státě Poyais v první polovině 19. století.

Související

Šílenství na Klondiku. Sto tisíc lidí hnal sen o zlatě do mrazivého pekla, zbohatli hoteliéři i dědeček prezidenta

O tom, že vysněný tropický ráj s moderními městy, přátelskými indiány a obrovským nerostným bohatstvím neexistuje, se oklamaní britští investoři dozvěděli až v okamžiku, kdy byli vysazeni na pomezí dnešního Hondurasu a Nikaraguy. Odhalení takového podvodu bylo mnohem těžší a krátká na to byla i tehdejší justice.

El Dorado na Pobřeží Moskytů

Podvod vymyslel jediný muž, voják a člen známého skotského klanu Gregor MacGregor. Veterán napoleonských válek opustil britské ostrovy po smrti své první manželky a ve věku dvaceti pěti let vstoupil do bojů o jihoamerickou nezávislost na Španělsku na straně revolučního vůdce, generála Francisca de Mirandy.

MacGregor měl válečné zkušenosti i okázalé důstojnické vystupování, rychle stoupal v povstalecké hierarchii a záhy získal hodnost brigádního generála. Jeho kariéře v republikánské armádě napomohly různé odvážné kousky na bojišti, ale i sňatek se sestřenicí Simóna Bolívara, hlavního představitele odboje proti Španělsku.

V Jižní, Střední, ale i Severní Americe strávil skotský dobrodruh deset let. Dostal se i na Pobřeží Moskytů na území dnešní Nikaraguy, které formálně patřilo domorodému indiánskému etniku Miskitů a které mělo sehrát klíčovou roli v jeho podvodném plánu. MacGregor si uvědomoval, že oslabení španělského vlivu v regionu vyvolalo v rodné Británii obrovský zájem o investiční příležitosti.

V roce 1821 se proto vrátil do Londýna s aurou revolučního hrdiny a s neobvyklým přídomkem kazik z Poyais. V nejlepších salonech začal šířit předem připravenou legendu, podle které ho král Miskitů za projevenou odvahu jmenoval náčelníkem, v domorodém jazyce kazikem, a zároveň dědičným princem pobřežního státu Poyais.

Ten měl být podle MacGregorových příběhů civilizovanou tropickou zemí s úrodnou a na nerosty bohatou půdou, jehož domorodí obyvatelé Brity znají a mají je v hluboké úctě. Centrem civilizace mělo být obří město St. Joseph s vlastní katedrálou a mnoha paláci.

Pohádková země ne nepodobná mytickému El Doradu budila zájem mezi bohatými i chudými, čehož protřelý Skot obratně využíval. Londýnským obchodníkům a šlechticům prodával akcie nově vzniklé společnosti zaměřené na obchod a těžbu v Poyais a nemajetným venkovanům pozemky a přednostní práva ke kolonizaci. Svou činností si v Británii přišel na tehdy astronomických dvě stě tisíc liber.

Související

Dožívají se více než 110 let. Vědci zjistili, jakou tajnou zbraň ukrývá jejich krev

Země, která byla jen na papíře

Podvod byl úspěšný z více důvodů. MacGregorovo sebevědomí spolu s jeho zaoceánskou kariérou budily důvěru. Zároveň legenda o Poyais zručně proplétala pravdu, latinskoamerické reálie a lži. MacGregor například skutečně získal od miskitského krále určitá práva k předmětnému území výměnou za šperky a alkohol. Nacházely se na něm však pouze pozůstatky dřívějších neúspěšných snah o kolonizaci, nevhodné k jakémukoli dalšímu osidlování.

Důvěryhodnost projektu podporovaly i různé hmatatelné věci. Veřejnost se mohla seznámit s pokrokovou a moderní poyaiskou ústavou, prohlédnout si státní znak, armádní uniformy či skicu prosperujícího přístavu. K mání byl i bedekr, v němž důstojník jménem Thomas Strangeways popisoval pamětihodnosti, přírodní krásy i zdroje bohatství zaslíbené země. Skutečným autorem všech textů byl pochopitelně sám MacGregor.

Ve snaze prodloužit životnost investičního podvodu se falešný princ uchýlil ke kroku, jímž ohrozil životy některých menších investorů. Na nehostinné pobřeží nechal vypravit dvě lodě plné natěšených osadníků, zejména chudých Skotů, aniž by jakkoli zajistil podmínky po přistání. Podvodníkův smysl pro detail se projevil i v tom, že kolonistům umožnil vyměnit si zbývající libry za poyaiské dolary, které byly ve skutečnosti dílem soukromé skotské tiskárny.

Podvodník národním hrdinou

Výprava na Pobřeží Moskytů skončila katastrofou. Zhruba dvě stě padesát osadníků hledalo údajné hlavní město nejprve na pobřeží a později i hlouběji v džungli. Po neúspěchu se pokusili vytvořit novou osadu, avšak ani to nevyšlo.

Zprávy o uvězněných kolonistech se nakonec dostaly až do Britského Hondurasu, dnešního Belize, odkud vyrazila záchranná výprava. Na následky nemocí, podvýživy a vyčerpání však zemřely zhruba dvě třetiny vysazených. Miskitský král navíc popřel MacGregorovu verzi událostí a odmítl, že by ho kdy jmenoval kazikem a umožnil mu dále prodávat půdu.

Zatímco Britům v koloniích bylo jasné, že žádné Poyais neexistuje, v Londýně byla situace podstatně nepřehlednější. I v době, kdy se objevily první zprávy o osudu kolonistů, se veřejné mínění klonilo spíše k názoru, že krach výpravy způsobily chyby lodních kapitánů. Na místo bylo vypraveno dokonce dalších pět lodí, avšak ty byly zastaveny nebo odkloněny dřív, než dorazily do cíle.

Po návratu přeživších členů prvních dvou výprav zpět na britské ostrovy se ale situace obrátila proti podvodnému Skotovi, a tak se rozhodl pro útěk. Přesídlil však pouze do Francie, kde rozjel totožný podvod a opět s velkým úspěchem prodával akcie i půdu, tentokrát s několika společníky. Londýnský krach vysvětloval tím, že byl sám oklamán muži, kterým svěřil vedení expedice, a očerněn obchodníky z Britského Hondurasu v rámci konkurenčního boje. Tuto verzi paradoxně podpořili někteří přeživší osadníci, kteří neuvěřili, že vysněný nový domov nikdy neexistoval.

Soud bez trestu

Vývoj ve Francii byl zprvu stejný, avšak vlna žádostí o povolení k vystěhování do neznámé země přiměla francouzské úřady prošetřit situaci a podvod odhalila. V následném procesu se ovšem naplno projevilo MacGregorovo charisma a sebevědomí hraničící s drzostí. Veškerou vinu svalil na jednoho ze svých nových společníků, který byl po útěku ze země souzen v nepřítomnosti, a tvrdil, že on sám a ostatní obžalovaní jednali vždy v dobré víře. Argumentace byla úspěšná a Skot byl navzdory svým činům osvobozen pro nedostatek důkazů, zatímco odsouzen byl jeho nepřítomný kolega.

Krátce nato se vrátil do Velké Británie, kde byl sice ihned zadržen, avšak po několika dnech propuštěn bez jakéhokoliv obvinění. V následujících letech opět řídil různé menší investiční podvody spojené s fiktivní latinskoamerickou zemí, na jejíž existenci dále trval.

Navzdory rozsahu svých zločinů nebyl Gregor MacGregor nikdy potrestán. Po smrti své druhé ženy v roce 1838 opustil Evropu a přestěhoval se do Venezuely, která v mezičase získala nezávislost. Jako bývalému důstojníkovi a hrdinovi osvobozenecké války mu byla přiznána generálská penze i další výsady. Zemřel v Caracasu ve věku 58 let a pochován byl v tamní katedrále s nejvyššími vojenskými poctami.

Zdroj: autor je redaktorem týdeníku Ekonom