Procházková: Afghánské ženy netíží odpovědnost. Evropanky jsou svobodné, ale uštvané

Tomáš Maca Tomáš Maca
17. 10. 2021 9:59
Když pracovala jako zpravodajka v Afghánistánu a poslouchala, jak se žije místním ženám, řekla si, že by jejich osudy vydaly na román. Nakonec podle její knihy Frišta vznikl také animovaný film Moje slunce Mad, který jde do kin 21. října. V rozhovoru pro Aktuálně.cz novinářka Petra Procházková vysvětluje, čím ji okouzlil její afghánský manžel a v čem mají Afghánky jednodušší život než Evropanky.
"Afghánské ženy sice tráví většinu času doma, ale zároveň na nich neleží břímě starosti o rodinu. To si evropské feministky, které se jim snaží pomoct, neuvědomují," říká novinářka Petra Procházková.
"Afghánské ženy sice tráví většinu času doma, ale zároveň na nich neleží břímě starosti o rodinu. To si evropské feministky, které se jim snaží pomoct, neuvědomují," říká novinářka Petra Procházková. | Foto: Honza Mudra

Když divák sleduje film Moje slunce Mad na motivy vaší knihy, může mu život v Afghánistánu díky výtvarné stylizaci chvílemi připadat skoro jako pohádka. Příběh Evropanky, která se zamilovala do Afghánce a odešla s ním do jeho rodné země, přitom tak idylický není.

Máte pravdu, ale už když jsem svou knihu psala, nechtěla jsem, aby vyznívala pateticky. Z přehnaně tragických románů mám totiž hrůzu, což možná souvisí s tím, že moje generace byla odchovaná komunistickou válečnou literaturou, která si právě v těchhle velkých dramatických příbězích libovala. Přijde mi, že když člověk píše o neveselých věcech, bývají už samy o sobě natolik smutné, že není potřeba jazyk a atmosféru ještě zahušťovat. Ze svých pobytů v Afghánistánu, Čečensku a Rusku jsem si odnesla poznatek, že i v nejhorších situacích nastávají momenty, které dokážou tíhu odlehčit. Život zkrátka není jenom těžké drama, při kterém si rvete vlasy z hlavy, takže mám radost, že lehkost nechybí ani filmu.

Diváci si pak možná řeknou, že i v zemi, kterou si západní svět spojuje s hrůznými válečnými záběry v televizních zprávách, lidé vedou relativně normální život.

Určitě. Když jsem v Afghánistánu pracovala jako reportérka, v novinách mi vzali jenom zprávy o tom, kdo koho zabil, kdo komu usekl hlavu nebo jak je to v zemi s lidskými právy. Většina článků se držela v temném módu a já jsem přitom poznala v rámci afghánských možností docela běžný život. Když jsem si z Afghánistánu telefonovala s mámou, měla pocit, že tam celou dobu žiju v zákopu nebo nějakém protibombovém krytu. Já jsem jí přitom vyprávěla třeba o tom, jak jsem byla na trhu a koupila si tam šafrán. Máma pod vlivem televizních záběrů vůbec nechápala, jak je to možné, a tak jsem si řekla, že by bylo zajímavé lidem ukázat i jinou stránku Afghánistánu, než znají z médií.

Román Frišta jste začala psát poté, co jste se v Afghánistánu setkala s Ruskou Zalinou, která vám z perského jazyka darí překládala vyprávění místních žen. Jak těžké bylo mezi ně proniknout a získat si jejich důvěru?

Mluvily se mnou docela otevřeně. Když jsme totiž společně sedávaly a povídaly si, tak Afghánky vůbec netušily, že o jejich příbězích budu psát knihu. Tehdy jsem to nevěděla ani já. Proto jsem si posléze uvědomila, že pokud chci jejich vyprávění předat dál, nesmí se v textu žádná z nich poznat. Afghánská společnost je totiž výjimečně citlivá na své soukromí, a pokud by se v knize někdo našel, byl by to obrovský průšvih. S místními ženami jsem se bavila, jako bychom byly někde na mejdanu, nedělala jsem s nimi novinářský rozhovor a jakýmkoli poodhalením jejich identity bych porušila nepsaná pravidla. Frišta tak sice vypráví o osudech, které se skutečně staly, ale postavy ani jejich jména nemají přesnou předlohu.

Hlavní hrdinku Herru na Afghánci Nazirovi okouzlí rozhodnost a hrdost, která jí u evropských mužů schází. Vnímala jste to podobně, když jste se v Afghánistánu seznámila se svým manželem Paikarem?

Ano, nevyhnula jsem se tomu, abych do Herry nepromítla něco ze sebe. Blízkovýchodní muži jsou sice ve srovnání s evropskými méně intelektuální, ale zároveň sebevědomější, což některé evropské ženy fascinuje. Když si v Afghánistánu vybíráte partnera, je pro vás důležité, aby se muž ve chvíli, kdy vám někdo vtrhne do domu, útočníkům postavil a zachránil vás. V Evropě už naproti tomu tahle kvalita takovou roli nehraje. Nedostáváme se tu tak často do bezprostředního fyzického ohrožení, takže je pro nás zásadní spíš to, abychom si vzájemně porozuměli, vycházeli ze stejné světonázorové bubliny a podobně, což zase není primární v Afghánistánu.

Tím, že jsem deset let žila v Rusku, nějakou dobu strávila v Čečensku, na Severním Kavkaze a pak jsem odešla do Afghánistánu, evropské hodnoty se mi v hlavě postupně zamotaly s těmi orientálními. Pochopila jsem, že u svého muže taky potřebuju mít pocit, že mě ubrání, když budu potřebovat, že se nebude zdráhat obětovat sám sebe, aby zachránil mě, potažmo naše děti. Proto jsem po seznámení s Paikarem byla podobně okouzlená jako moje hrdinka Herra, když potkala Nazira.

Animovaný film Moje slunce Mad vznikl podle knihy Petry Procházkové Frišta | Video: Aerofilms

Jak jste se s Paikarem poznali?

Dělal mi bodyguarda. Do Afghánistánu jsem dorazila v září 2001 spolu s několika dalšími novináři. Přišli jsme pěšky z Tádžikistánu přes pohoří Hindukúš a Paikar byl člověkem, bez kterého se v Afghánistánu neobejdete. Pomáhal nám zorientovat se v místním prostředí, řídil nám auto, protože věděl, kam kvůli minovým polím nemáme jezdit, a po ruce měl kvér pro případ, že by nám chtěl někdo ublížit. Jenom překládat tehdy nezvládal, takže jsme si museli sehnat ještě tlumočníka. Po roce už jsme se ale dorozuměli, Paikar se kromě jazyka naučil fotit i točit a postupně se ukázal jako člověk, který se na rozdíl od jiných Afghánců včlenil do evropské komunity, neudržoval si od nás takový distanc.

Když filmová Herra přijíždí do Kábulu, říká jí její tchyně: "Vepřový a hříšný myšlenky jsou tady zakázaný. Jinak máš ale naprostou svobodu." Bylo to se ženskými právy v Afghánistánu skutečně tak jednoduché?

Ta věta je samozřejmě filmová zkratka, ale vystihuje jednu důležitou věc, kterou si někdy evropské feministky ve snaze pomáhat utlačovaným afghánským ženám neuvědomují. Afghánské ženy sice z našeho pohledu mají velmi nesvobodný život, na druhou stranu ale nejsou zatížené žádnou odpovědností. Většinu času sice tráví doma a nechodí s kamarádkami po kavárnách, ale zároveň na nich neleží břímě starosti o rodinu. Otázka finančního zajištění zůstává čistě na manželovi. Stejně tak se muž musí postarat o doktora, když ho někdo z rodiny potřebuje, a tak dále.

Ženy se mezitím scházejí, povídají si mezi sebou, upravují si vlasy nebo se malují. Věnují se věcem, na které my Evropanky nemáme čas, protože na rozdíl od nich ráno vezeme děti do školy, pak spěcháme do zaměstnání, po práci nakupujeme a až konečně přijdeme domů, vaříme večeři. Žijeme svobodným životem, který nás ale natolik vyčerpává, že jsme uštvané a nedokážeme tu svobodu ani nasát.

Abychom si rozuměli, nechci teď život západních žen nijak kritizovat. Jen bych ráda vyvrátila mylný předpoklad, že by všechny ženy v Afghánistánu byly nadšené, kdybychom do jejich země přinesly naši představu svobody. Tak jednoduché to není, na svobodu a nezávislost se dá pohlížet i jinak, což si často nepřipouštíme. Ve filmu je tohle nepochopení dobře vidět na postavě humanitární pracovnice Heidi, která se snaží Afghánkám vnutit naše uvažování o ženské genderové identitě a nevyhnutelně narazí.

"Život není jenom těžké drama, při kterém si rvete vlasy z hlavy, takže mám radost, že lehkost nechybí ani filmu Moje slunce Mad," vyzdvihuje Procházková.
"Život není jenom těžké drama, při kterém si rvete vlasy z hlavy, takže mám radost, že lehkost nechybí ani filmu Moje slunce Mad," vyzdvihuje Procházková. | Foto: Honza Mudra

Jak se afghánské ženy na naši představu o emancipaci dívají?

Afghánky pochopitelně vycházejí z omezených informací. Evropanky a Američanky znají jen z filmů typu Základní instinkt, takže je jejich představa většinou dost odchýlená od reality. Když pak do západních zemí skutečně přijedou, bývají velmi překvapené z toho, kolik povinností na sobě evropské ženy mají naloženo. Jednou se mě ptaly, jestli se v Evropě můžeme rozvádět. Vysvětlila jsem jim, že rozvody u nás nejsou žádný problém, tak je zajímalo, co se pak děje s dětmi. Když zjistily, že je soud většinou přidělí matce, ptaly se, kdo potom rodinu živí. Řekla jsem jim, že ženy sice dostávají od bývalých manželů alimenty, ale stejně musí chodit do práce, což pro ně bylo něco těžko představitelného. Tím nechci říct, že by Afghánky byly líné, jen zkrátka nejsou zvyklé na absolutní samostatnost a ekonomickou odpovědnost za celou rodinu.

V Evropě jsme si rozhodli, že to tak chceme, což je v pořádku. Je ale dobré si uvědomit, že za to platíme velkou daň. Sama jsem ve své rodině ekonomicky nejsilnějším článkem a stojí mě to hodně sil. Na rozdíl od své afghánské švagrové opravdu nemám čas jen tak sedět s kamarádkou a tetovat si ruce henou. Švagrová si zase oproti mně nemůže rozhodnout, kam pojede v létě na dovolenou. I kdyby na nějakou dovolenou jela, bude to muset nejdřív probrat s manželem a ten bude mít poslední slovo. Pro mě osobně by bylo ideální najít mezi těmihle dvěma extrémy nějaký kompromis. Oba mi totiž připadají zatěžující.

Do Afghánistánu jste přišla v době, kdy američtí vojáci jako odplatu za 11. září svrhli radikální hnutí Tálibán, a přísný politický režim se tak postupně uvolňoval. Byli Afghánci novým pořádkům nakloněni, nebo do jejich životů vnesly jen chaos?

Mluvit o afghánské společnosti není vůbec lehké, protože je výjimečně rozdělená - na muže a ženy, na město a vesnici, na Hazáry a Paštuny, na vzdělanější a méně vzdělané. My jsme se ale dopustili toho, že jsme obyvatele téhle národnostně, intelektuálně i teritoriálně fragmentované země hodili do jednoho pytle. Domnívali jsme se, že Afgháncům budeme pomáhat, nalijeme jim tam peníze, oni budou vděční a něco se od nás přiučí. Vůbec jsme si ale neuvědomovali, že k nám skoro polovina afghánské společnosti od počátku cítila odpor a nechtěla nás tam. Euroatlantické společenství se mělo soustředit na Afghánce, kteří nás k sobě opravdu zvali a měli vůli s námi spolupracovat. Místo toho jsme bohužel vynaložili obrovskou energii a úsilí na misi, která od začátku neměla šanci na úspěch.

Když jste s prací v Afghánistánu v roce 2007 skončila, vrátila jste se do Evropy i se svým mužem. Jak si Paikar na život v Česku zvykal?

Myslím, že po příletu z Kábulu zažíval kulturní šok. Do té doby totiž nikdy nikam necestoval, a přestože to je inteligentní člověk, který na rozdíl od mnoha Afghánců umí číst a psát, spustil se sem trochu jako Tarzan z hor. Pražský hrad ale Paikara neoslnil ani zdaleka tolik jako naše supermarkety. Pamatuju si, že když jsme spolu poprvé šli do jednoho obchoďáku na Letné, nahrnuly se mu slzy do očí. Kladl si totiž otázku, proč v Afghánistánu nic podobného nemají, když u nás je to úplně běžné.

Tak jsem mu to dala sežrat a řekla jsem mu: "No jo, jenže my už od Rakouska-Uherska vstáváme v šest ráno, nejmíň osm hodin trávíme v práci a všechny děti posíláme do školy. Vy žijete jinak. Když máte pohřeb, trvá týden, a když slavíte svatbu, tak se protáhne na 14 dní. Pozvete si tam tisíc lidí, utratíte spoustu peněz a na to my nemáme čas." Kdykoli mě tedy Paikar naštve a chci ho potrápit, vezmu ho do supermarketu.

Nebo si vzpomínám, jak jsme se po návratu do Prahy nastěhovali do bytu v jednom činžáku a na dvorku se konala domovní schůze. Paikar tam přiběhl s tácem, na kterém měl čajíček a sušenky, a těšil se, jak se seznámí se sousedy. Ostatní nájemníci si ale říkali, proč za nimi s tím čajem leze, a vůbec ho nepřijali. Jednou zase přišla pošťačka, Paikar otevřel dveře, vzal si dopis a táhnul ji dovnitř na čaj, takže byla paní vyděšená, jestli ji náhodou nechce znásilnit. Nejtěžší tak pro něj bylo pochopit, že v Evropě si žijeme svoje individualistické životy a na nějaké bratření nemáme čas.

Petra Procházková (56)

Novinářka Petra Procházková
Foto: Honza Mudra
  • Vystudovala fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově a krátce po sametové revoluci nastoupila do Lidových novin, které ji v roce 1992 vyslaly do Ruska jako zahraniční reportérku. O dva roky později společně s Jaromírem Štětinou založila novinářskou agenturu Epicentrum.
  • Mapovala také konflikty v Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu nebo Čečensku. V roce 1994 přihlížela, jak ruská armáda bombarduje Grozný, což přispělo k tomu, že se v čečenském hlavním městě začala věnovat také humanitární práci, za kterou ji vyznamenal i bývalý prezident Václav Havel.
  • V roce 2001 ji ruské úřady označily za nežádoucí osobu, takže zemi musela opustit a po 11. září začala působit jako zpravodajka v Afghánistánu. Zároveň stála u vzniku občanského sdružení Berkat, které pomáhá především čečenským a afghánským ženám a dětem.
  • V Kábulu nakonec strávila šest let a seznámila se tam i s manželem Paikarem. Po návratu do Česka se jim narodil syn Zafar. Letos v říjnu vstupuje do kin animovaný film Moje slunce Mad, který režisérka Michaela Pavlátová natočila podle jejího románu Frišta.

Když se vám před 14 lety narodil syn Zafar, zvažovala jste, že byste se do Afghánistánu vrátili. Proč jste své plány nakonec přehodnotila?

Těch důvodů bylo víc. Zafar se mi narodil ve dvaačtyřiceti, a přestože jsem dřív v Afghánistánu byla schopná normálně fungovat, když jsem viděla, jak je můj syn krásný a bezbranný, tak mi ta země najednou připadala strašná. Představa, že si Zafar bude hrát někde v ruinách a šlápne tam na minu, pro mě byla naprosto děsivá. Taky jsem si uvědomila, že kdybych se v Kábulu chtěla jako novinářka uživit i s rodinou, musela bych vydělávat mnohem víc peněz. A ty mi nikde v médiích nebyli ochotní nabídnout, protože Afghánistán zrovna přestával být v kurzu.

O tom, že bychom v Evropě měli radši zůstat, mě nakonec přesvědčoval i můj muž. Kolem roku 2007 se totiž situace v Afghánistánu začala lámat. Zatímco po roce 2001 se zdálo, že má země docela dobře nakročeno, o šest let později začínalo být jasné, že to nebude tak jednoduché, a Paikar se pomalu smiřoval s tím, že se jeho afghánská rodina postupně přesune k nám. Nějakou dobu ještě v Afghánistánu pracoval jako tlumočník, což mu v očích jeho krajanů zrovna nepomohlo. Vyvodili z toho, že se přidal na stranu "okupačních vojsk".

Zároveň si Paikar už trochu zvykl na život v Evropě, a když jsem ještě sama naznačovala, že bychom se do Afghánistánu mohli vrátit, kroutil nad tím nápadem hlavou. Říkal mi: "Vždyť tam nejsou pořádné školy! Všechny afghánské děti by naopak měly jít do Evropy, aby byly v bezpečí a mohly se učit. Co to chceš našemu synovi provést?" Takže se to nakonec všechno nějak sešlo a zůstali jsme v Česku.

Jak se tu žije vašemu synovi Zafarovi? Cítí se v Evropě doma?

Ano, vypadá jako Afghánec, ale duší je Evropan. Představa, že by jel do Afghánistánu, je pro něj naprosto hrůzná. Mnohem radši má lyžařské zájezdy do Itálie. Nesnáší dobrodružství a bohatě mu stačilo, když jsem ho jednou vytáhla na Ukrajinu. Kvůli svému afghánskému vzhledu samozřejmě mezi vrstevníky čelil různým problémům a musel se s nimi naučit vyrovnávat. To se ale týká většiny lidí, kteří svým zjevem vyčnívají a narážejí na to, že v Česku jinakost pořád znamená handicap.

Na závěr bych se ještě rád dotknul současné situace v Afghánistánu, kde se v srpnu opět chopil moci Tálibán a řada obyvatel měla strach, že se politické poměry vrátí do doby před rokem 2001. Jak to s vývojem v zemi vidíte vy?

Hnutí Tálibán je podobně různorodé jako afghánská společnost. V jeho řadách najdeme členy, kteří jsou více či méně vzdělaní a více či méně ochotní vyjednávat s vnějším světem. Aby ve válce zvítězilo, muselo mezi sebe samozřejmě přijmout spoustu lidí, kteří by v Afghánistánu rádi zavedli pořádky z 90. let. Ženy by zavřeli doma a nevěrnice by nechali kamenovat. Na druhou stranu jsou tady příslušníci Tálibánu, kteří by podobné poměry možná i rádi nastolili, ale zároveň poslední roky prožili v Kataru, vyjednávali s Američany a pochopili, že Afghánistán nemůže fungovat jako Severní Korea. Vědí, že aby s nimi v zahraničí nepřestali komunikovat, aby jim neuzavřeli bankovní systémy, a úplně tak neochromili ekonomiku, nesmí to se zaváděním ultraislamistických představ přehnat.

Taky je potřeba říct, že v každé místní provincii to teď může vypadat trochu jinak. Afghánistán nikdy nefungoval tak, že by v Kábulu seděl prezident nebo vláda a říkali zbytku obyvatel, jak mají žít. Naopak tam vždycky vznikaly separátní dohody mezi vládci a různými částmi země, z nichž každá má trochu jiné představy o tom, co je správné a co ne. Žádná federální vláda tam nikdy nic nezmohla, takže Tálibán momentálně hledá konsensus s jednotlivými provinciemi, který se buď povede, nebo ne. Právě na tom závisí, jak bude život v konkrétních částech Afghánistánu vypadat. Někde budou ženy kamenovat a jinde budou holky chodit do školy.

Strach Afghánců, kteří se v srpnu ze zoufalství třeba i připoutávali k podvozkům letadel mířících pryč, tedy mohl a nemusel být oprávněný.

Ano, jenže prožívali obrovskou nejistotu. Tisíce obyvatel pracovaly pro cizince. Zahraniční ambasády a humanitární organizace zaměstnávaly tlumočníky, řidiče i lékaře. Přestože nic neprovedli, tak se zcela oprávněně báli, že je už samotná spolupráce s cizinci může dostat do problémů. Kolikrát jim ani nešlo o život, jen zkrátka nechtěli žít ve společnosti, kde jejich dcerám zakážou chodit do škol. Už to je podle mě legitimní důvod odejít pryč. Z Československa přece lidi v minulosti emigrovali i kvůli marginálnějším důvodům.

Podívejte se také na rozhovor s režisérkou Michaelou Pavlátovou, která podle knihy Frišta natočila animovaný film Moje slunce Mad:

Hrdinka filmu následuje svou lásku do Kábulu, já bych tak statečná nebyla, říká režisérka filmu Moje slunce MAD Michaela Pavlátová. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 2 hodinami

Lukašenko vyřeší problém s migranty na polských hranicích do konce roku, slíbil

Bělorusko se do konce roku pokusí vyřešit problém s migranty na své západní hranici, slíbil běloruský vůdce Alexandr Lukašenko v rozhovoru, který zveřejnila ruská agentura RIA Novosti. Evropská unie obviňuje Lukašenkův autoritářský režim, že migrační krizi na vnější hranici EU vytvořil v odplatě za sankce, které unie uvalila na Minsk kvůli porušování lidských práv, potlačování opozice a zfalšování loňských prezidentských voleb. Lukašenko obvinění odmítá.

Polsko a částečně i Litva od léta čelí náporu tisíců migrantů, převážně z Blízkého východu, kteří se pokoušejí překročit hranice a dostat se dále do Evropské unie, cílem je často Německo. Migrační krize se vystupňovala na podzim, Varšava se rozhodla začít stavět na hranici s Běloruskem 5,5 metru vysokou zábranu. S Lukašenkem, jehož legitimitu EU odmítla po loňských volbách uznat, minulý měsíc dvakrát telefonicky hovořila končící německá kancléřka Angela Merkelová.

"Já jí (Merkelové) rovnou řekl, že se vynasnažím vyřešit tento problém do Nového roku, protože jej nepotřebujeme. Lidé (migranti) se potloukají po Minsku a Grodnu," uvedl podle ruské agentury Lukašenko.

Bělorusko podle něj požádá uprchlíky z Blízkého východu, kteří se v zemi nacházejí legálně s turistickými vízy, aby se vrátili zpět domů, protože "humanitární koridor" vedoucí do vytouženého Německa nebude. Dodal, že do Iráku se z Běloruska už vrátila více než tisícovka běženců.

Zdroj: ČTK
Další zprávy