reklama
 
 

Pána prstenů šířila Charta 77, Východ byl totiž sídlem zla

10. 9. 2014 13:26
Rozhovor s překladatelkou Stanislavou Pošustovou-Menšíkovou o slavné trilogii Pán prstenů a jejím boji s minulým režimem.

Rozhovor – Od smrti britského spisovatele J. R. R. Tolkiena uplynulo již jednačtyřicet let. Jeho knihy i filmové adaptace baví miliony fanoušků po celém světě, čeští čtenáři si příběh trilogie Pána prstenů mohou přečíst právě díky překladatelce Stanislavě Pošustové-Menšíkové.

V rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz poodkryla, jak byla při překladu věrná originálnímu textu J. R. R. Tolkiena, jaké poselství trilogie nese a jaké podmínky doprovázely vydání slavného bestselleru.

Aktuálně.cz: Jak jste se k překladu trilogie vůbec dostala?

Stanislava Pošustová-Menšíková: Knihu koupila knihovna, v níž jsem pracovala, v antikvariátu. Vzala jsem si ji o prázdninách 1979 jako letní četbu a naprosto mě nadchla. Začala jsem ji překládat bez představy, že by mohla vyjít, vlastně pro svého otce, kterému se líbil Hobit.

A.cz: Pána prstenů jste tedy překládala ještě před revolucí...

Během překládání se o mé práci dověděl tehdejší redaktor Odeonu a výborný překladatel Jiří Josek, který zprostředkoval smlouvu s Mladou frontou (MF) na hotový překlad. To bylo v prosinci 1980. Od té doby se vydání stále odkládalo, údajně pro nedostatek papíru, ale ve skutečnosti z ideových důvodů. V knize byl Západ sídlem dobra, Východ sídlem zla.

A.cz: Jak vypadalo tehdejší vydání?

Originál překladu zůstával ležet v redakci MF a tam se také úspěšně ztratil, jak se ukázalo, když se v roce 1989 rozhodlo, že knihu přece jen vydají. Mezitím jsem svou kopii půjčila známým z okolí Charty 77, ti ji rozepsali a začali šířit.

A.cz: Čím si vysvětlujete fakt, že se stala takovým bestselerem?

Dost lidí tedy překlad četlo už v 80. letech. Tak si kniha získávala fanoušky mezi mladými i dospělými. Bestselerem se myslím stala díky tomu, že jím byla už v jiných zemích, a samozřejmě a především pro své kvality.

A.cz: Pokud vím, navázala jste překladem na Hobita, kterého přeložil František Vrba kolem roku 1978. Byla jste věrná jeho výkladu?

Hobita jsem znala pouze v české verzi. Originál se mi dostal do rukou, až když byl Pán prstenů přeložený. Překlad Františka Vrby byl zjevně brilantní a vystihoval humornou podobu originálu. Pán prstenů měl ale jiné ladění. Začínal sice v lehkém tónu, ale brzy ztemněl a zvážněl. Proto jsem musela volit vlastní styl a z Hobita jsem přebírala jen vlastní jména, a ne vždy ráda, zejména zlobr a vrrk byli výborní pro humorný příběh, ale v Pánu prstenů mi příliš neseděli. Když to šlo, vyhýbala jsem se jejich užití.

A.cz: Jak moc jste tedy zůstala věrná originálu?

Na věrnost překladu se názory překladatelů různí. Já osobně jsem přirozený "doslovista", který je přesvědčen, že překladatel má sloužit originálu a že jeho práce je vlastně transpozicí partitury pro jeden nástroj v partituru pro jiný nástroj. Vždy jde o věrnost myšlenkám originálu, a když musím něco vyjádřit jiným způsobem než originál, je to pouze proto, že jazyky mají různé možnosti a různou idiomatiku. Pokud jsem tedy v něčem od originálu odbočila, nevím o tom a nebylo to mým úmyslem. Na to si autora příliš vážím.

A.cz: Jaký je vlastně Tolkien ve svém rodném jazyce?

Originál je mnohem košatější. Snažila jsem se zůstat originálu co nejvěrnější a využít i své znalosti historické mluvnice. Čeština je totiž jazyk v podstatě demokratický, lépe vyhovující řeči hobitů než řeči elfů a gondorských pánů.

Čeština lépe vyhovuje řeči hobitů než řeči elfů a gondorských pánů.

A.cz: Text prokládaný vymyšleným jazykem, básněmi a písněmi musel být na překlad velmi těžký. Jak dlouho vám zabralo přeložit jednu knihu?

Tolkien byl nejen jazykovědec povoláním, který znal řadu jazyků, ale jazyk byl pro něho vyjadřovací formou, jako je hudba pro skladatele. Bavil se vymýšlením jazyků už od dětství a jeho příběhy vlastně vznikaly proto, aby ke svým jazykům vytvořil historii a mytologii. A protože Anglie nemá své středověké eposy, jako je Edda, Píseň o Nibelunzích, Píseň o Rolandovi a podobně, rozhodl se je pro ni vytvořit. Proto za své hlavní dílo považoval sbírku pověstí, kterou po jeho smrti z nekonečně obměňovaných verzí složil jeho syn Christopher a vydal pod názvem Silmarillion.

Pán prstenů vznikal původně jako pokračování Hobita, čili jako kniha pro děti, a v ságu o prahistorii Středozemě přerostl jaksi samovolně. Tomu odpovídá i jazyková forma. Začíná ve stylu Hobita a postupně se mění v hrdinský epos. Jako opravdový znalec rodného jazyka a celé jeho historie (byl profesorem staré angličtiny na Oxfordské univerzitě, pozn. red.) volil pro každou skupinu postav specifické jazykové prostředky; čím vznešenější postava, tím archaičtější jazyk. Navíc využíval pro postavy mluvící ne obecnou řečí, ale příbuznými jazyky svou zběhlost v příbuzných germánských jazycích.

A.cz: A když se tedy vrátíme k původní otázce, jak dlouho vám překlad zabral?

Překládání celého Pána prstenů mi trvalo rok.

A.cz: O Tolkienovi je známé, že byl hluboce věřící člověk, což z jeho knížek nemusí být vždy patrné. Vidíte vliv křesťanství na jeho tvorbu, jak je tomu například u Tolkienova přítele a spisovatele C. S. Lewise v sérii Letopisy Narnie? Může ještě oslovit mladé čtenáře?

Tolkien byl křesťan a v jeho díle se to projevuje, ale ne průhlednými alegoriemi ani deklarativně. Spíše se to projevuje v étosu knihy Pán prstenů, v důrazu na to, že dobro a zlo existuje a že každá bytost musí projít svobodnou mravní volbou mezi nimi. Domnívám se, že právě tento důraz na mravní aspekt příběhu povyšuje Tolkienovu knihu nad jiná díla v oboru fantasy. Má totiž moc vzbudit v čtenáři zápal pro dobro, posílit jeho morální vnímavost. Proto, jak věřím, má mladým čtenářům stále co říci, tím víc, čím dnešní doba jakékoli morální rozlišování stírá a znevažuje.

A.cz: Co říkáte na filmové zpracování trilogie? Je srovnatelné s úrovní knihy?

Rozdíl mezi knihou a filmem je právě v tom, že film má těžiště v příběhu a étos jde poněkud stranou. Mění se v něm často motivace postav a jejich charakter. Je logické, že autor filmu, zapálený pro filmové triky, zdůraznil vizuální efekty, a jak sám konstatoval, o myšlenkový obsah mu příliš nešlo. Proto jsem viděla jen první díl při dolaďování titulků a samotná práce na překladu titulků mě odradila od toho, abych se na film šla podívat.

A.cz: Která z Tolkienových knížek je vaše nejoblíbenější?

Má nejoblíbenější kniha je právě Pán prstenů, protože je tak mnohovrstevná, je to velký, napínavý a strhující příběh. Myslím, že jsem už o svém názoru na něj řekla až dost.

A.cz: Tolkienovým knihám jste pro české čtenáře vdechla takříkajíc život. Obracejí se stále na vás skalní fanoušci?

Období styku s fanoušky proběhlo na počátku 90. let, kdy kniha poprvé vyšla. Dnes už za mnou chodí jen jednotlivci, když na sebe náhodou narazíme.

A.cz: Překládáte ještě?

Už nepřekládám.

A.cz: Kterou knihu byste si toužila přeložit?

Mou nesplněnou touhou je překlad posledního románu Charlotte Brontëové Vilette a možná románu Ambassadors od Henryho Jamese. U Brontëové asi proto, že je mi duchovně bližší 19. století než současnost, a u Jamese pro náročnost překládání jazyka jeho posledních děl.

autor: Zuzana Mocková | 10. 9. 2014 13:26

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama