Pražský taxikář během koronaviru: Zakázky skončily, nikde žádní turisti. Panika trvá

Jiří Němčík
7. 4. 2020 11:01
Jiří Němčík dělá taxikáře už tři roky. Svou práci má rád i kvůli zábavným příhodám, které se svými cestujícími zažívá při brouzdání pražskými ulicemi. Ty sdílí na oblíbené facebookové stránce Přiznání taxikářů a letos některé z nich vydal také ve stejnojmenné knize. Poté, co vláda vyhlásila nouzový stav kvůli šíření nového koronaviru, však o klienty i historky přišel. Napsal o tom pro Aktuálně.cz.
Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: iStock

Jezdil jsem pro zavedený dispečink, měl dost zakázek, vyšla mi kniha. Všechno vypadalo skvěle. Pak ale přišel koronavirus. Zavřeli hotely. Zavřeli restaurace. Zavřeli divadla. Zavřeli hranice. Naprostý propad zakázek. Vlastně ten propad začal ještě o "fous" předtím, jakmile se v médiích začaly objevovat titulky o dvou nakažených taxikářích.

Byli to sice řidiči takzvané alternativní taxislužby, ale to se lidé mohli dočíst až někde uvnitř článku. V době, kdy se sdílí a čtou převážně jen titulky, to bylo pro naši profesi naprosto likvidační. Taxislužby sice promptně zareagovaly reklamou, že jsou vozy dezinfikovány na všech styčných plochách, tedy na klikách, madlech, i ovládáních okýnek, nafasovali jsme dezinfekční prostředky, začali jsme nosit roušky, ale bylo pozdě. Panika nastoupila v podstatě přes noc. A trvá.

Příliš k tomu nepřispělo ani referování o léčbě oněch dvou taxikářů, kde se neustále uváděla jejich profese. Nezaznamenal jsem další takový případ, kdy by se zmiňovala profese nakažených, kromě oné zdravotní sestry, která podlehla v posledních dnech.

Zakázky skončily, musím se s tím smířit

Zakázky od dispečinku v podstatě skončily. Zakázky z ulice skončily. Nedivím se tomu. Musím se s tím smířit. Jako se s tím museli smířit barmani, které jsem vozil do práce a z práce, jako se s tím musely smířit lehké holky, které vozím, jako se s tím museli smířit v podstatě všichni.

Samozřejmě občas nějakou tu zakázku dostanu. Je jich pár za den. Kluka, co si jede koupit lahev vodky, aby doma vydržel se spolubydlícím, holku, co jede od kamarádky, kde hlídala dítě. Někdo občas jede nakoupit do supermarketu, někdo jede koupit drogy k dealerovi. Lidi, co porušují karanténu a jedou na party s kamarády. Nemůžu se jim divit, jsou mladí a vydržet doma je pro ně něco nového, nezvyklého. Nastupují s rouškou, větráme, dezinfikujeme.

A pak projíždím ulicemi, které jsou prázdné. Jsou to tak neobvyklé pohledy. Na prázdný Karlův most, vyprázdněný Václavák, party ulici Dlouhá, Kolkovnu, Staroměstské náměstí. Nikde žádní turisté, žádní "nacamraní" mladí cizinci dožadující se jízdy do night klubů. Je to všechno strašně zvláštní. Takový mezičas.

Už víme, že příroda je mocnější než člověk

Občas, když jedu ulicemi, přemýšlím o tom, že každá taková krize by měla být k něčemu využitá. Že je to příležitost. Jsem jen obyčejný člověk, taxikář, nevím jaká příležitost, nejsem filozof, ale napadá mě to. Je to intenzivní pocit, který prožívám, když těmi téměř prázdnými ulicemi "brousím". Je to takové zvláštní bezčasí, kdy spíme jako broučci v té pohádce od Karafiáta. Usínáme.

Je zima. A doufáme, že ta zima skončí a přijde zase jaro. Už taky víme, že příroda je mocnější než člověk. Konečně nám to došlo. Možná teď budeme trochu pokornější? Já nevím jak vy, ale já už pokornější jsem. Zasadil jsem bazalku, postavil ji na parapet a dívám se na ni každý den. Když se o ni budu starat, přežije. Když se o sebe budeme starat, přežijeme. Možná se jen o sebe budeme muset teď starat víc. Dáme to?

 

Právě se děje

Další zprávy