Pražský byt vyměnili za dům ve svahu. Rodina našla nový domov nad údolím Litavky

Zvenku působí dům tmavě a nenápadně, uvnitř ho ale zaplavuje denní světlo a výhledy do okolní krajiny.

Stavbu usadili do horní části parcely, odkud se otevírají pohledy přes údolí Litávky až k hradům Točník a Žebrák.

Velká okna se otevřela směrem k údolí, obytný prostor získal slunce po většinu dne a zahrada se stala přirozeným pokračováním interiéru.

Z obytného prostoru vystupuje schodiště do patra, kde se dispozice uvolňuje do otevřenější a intimnější podoby.

Dominantním prostorem horní úrovně je převýšený dětský pokoj otevřený až do vrcholu krovu.

Zvenku působí dům tmavě a nenápadně, uvnitř ho ale zaplavuje denní světlo a výhledy do okolní krajiny. |

Foto: Peter Fabo, se souhlasem – Peter Fabo

Nechtěli velký dům ani dlouhý seznam místností. Čtyřčlenná rodina odcházející z Prahy hledala hlavně společný prostor, zahradu a bližší kontakt s krajinou. Na svažitém pozemku nad Litavkou proto vznikl dům, který se neobrací k ulici, ale k polím, lesům a proměnlivému horizontu Českého krasu.

Když architekt Vít Svoboda ze studia 0,5 Studio přijel na pozemek nad údolím Litavky poprvé, budoucí panorama se dalo spíše tušit než vidět. Svažitou parcelu tehdy pokrývala náletová vegetace a místo připomínalo spíš džungli než adresu pro nový rodinný dům. Přesto bylo zřejmé, že se za ní skrývá něco výjimečného.

Právě tady se čtyřčlenná rodina rozhodla začít novou životní kapitolu. Po letech v Praze chtěla vyměnit městský rytmus za dům se zahradou a bližší kontakt s krajinou. Nepřála si velkou stavbu ani dlouhý seznam místností, ale prostor, který bude fungovat pro rodinný život.

„Nešlo jen o změnu bydlení, ale o změnu životního stylu – větší kontakt s přírodou, víc prostoru pro děti a klidnější každodenní rytmus,“ říká Svoboda, který dům navrhoval společně s Pavlem Novým.

Nejprve museli najít místo

Hledání správného pozemku trvalo rodině poměrně dlouho, ale v případě Chodouně bylo rozhodnutí rychlé. Architekti od začátku věděli, že hlavním tématem návrhu nebude samotný dům, ale jeho vztah ke krajině. Stavbu proto usadili do horní části parcely, odkud se otevírají pohledy přes údolí Litavky až k hradům Točník a Žebrák.

„Nejdůležitější bylo správně dům usadit do terénu. Ve chvíli, kdy jsme našli jeho přesnou polohu, začaly do sebe zapadat všechny ostatní souvislosti – orientace ke světovým stranám, výhledy, vztah k zahradě i celková organizace dispozice,“ vysvětluje architekt.

Architekti se nesnažili vytvořit stavbu, která by na sebe upozorňovala. Naopak hledali podobu, která bude působit přirozeně a samozřejmě, jako by na místo patřila odjakživa. „Chtěli jsme, aby se každodenní život odehrával v přímém kontaktu se zahradou a okolní krajinou, která se tak stává součástí interiéru.“

Dům, který nepotřeboval být větší

Investoři od začátku odmítali představu rozlehlého rodinného domu s množstvím místností, které by zůstávaly prázdné. „Od začátku k domu přistupovali velmi racionálně. Důležité pro ně bylo vytvořit kvalitní společný obytný prostor, kde bude rodina trávit většinu času,“ popisuje architekt.

Výsledkem je kompaktní dům o užitné ploše 120 metrů čtverečních, jehož středem se stal jeden velký obytný prostor propojující kuchyň, jídelnu i obývací část. Místo dlouhých chodeb nebo oddělených pokojů pracuje dispozice s průhledy skrz celý interiér a směrem do zahrady.

Architekti se přitom od začátku snažili myslet i na budoucnost. Dětský pokoj v patře je navržen tak, aby jej bylo možné později rozdělit na dva samostatné pokoje. Pokoj v přízemí dnes slouží jako herna, časem se ale může proměnit v ložnici rodičů.

„Většina lidí staví rodinný dům jen jednou za život, a proto by měl být schopen reagovat na různé životní etapy. Rodina s malými dětmi bude dům používat jinak než rodiče, jejichž děti už odešly z domova,“ vysvětluje Svoboda.

Sedlová střecha jako nejpřirozenější řešení

Na první pohled působí dům až překvapivě obyčejně. Jednoduchá tmavá hmota se sedlovou střechou připomíná archetypální představu domu, jakou zná většina lidí od dětství. Podle architektů to ale nebyla náhoda.

„Sedlová střecha je přirozenou součástí české krajiny a přišla nám jako správná volba i zde. Nešlo o snahu vytvářet výrazné architektonické gesto, ale navrhnout dům, který bude působit samozřejmě a bude do svého prostředí patřit,“ říká Svoboda.

Také černá fasáda vznikla překvapivě přirozeně. Investoři se jí neobávali, naopak s ní přišli sami. „Dokonce to byli oni, kdo přišel s požadavkem na černou fasádu, takže v tomto směru panovala shoda od samého začátku.“ Vedle estetiky hrála roli i praktičnost. Neošetřené dřevo totiž časem přirozeně tmavne a šedne, takže změna materiálu není na tmavém povrchu téměř patrná.

Místo dlouhých chodeb nebo oddělených pokojů pracuje dispozice s průhledy skrz celý interiér a směrem do zahrady.

Investoři od začátku odmítali představu rozlehlého rodinného domu s množstvím místností, které by zůstávaly prázdné.

Architekti od začátku věděli, že hlavním tématem návrhu nebude samotný dům, ale jeho vztah ke krajině.

Interiér se nese v minimalistickém a především praktickém duchu.

Zobrazit
17 fotografií

Světlo se každý den mění

Architekti často mluví o výhledech z obývacího pokoje nebo o terase obrácené do údolí. Vít Svoboda má ale nejraději úplně jiné místo. Schodiště. „Díky oknu nad schodištěm se během dne neustále proměňuje světelná atmosféra. Slunce vytváří na stěnách i schodišti zajímavou hru světla a stínů, která dává jinak utilitárnímu prostoru nečekanou kvalitu.“

Je to možná nenápadný detail, který většina návštěvníků přejde bez povšimnutí. Právě v podobných momentech se ale podle architektů často rozhoduje o tom, jestli se v domě dobře bydlí i po letech. A právě na to mysleli v Chodouni od samého začátku.

Zdroj: autorský článek

Prohlédnout 17 fotografií