Kolem Prahy vyrostla těsně před začátkem druhé světové války unikátní betonová hradba. Pražská čára, technologický skvost a symbol odhodlání bránit svobodu, se však nikdy nedočkala své zkoušky ohněm. Proč tento velkolepý projekt ztroskotal a co nám jeho trosky v krajině vyprávějí o zradě, statečnosti a jedné z největších otázek českých dějin: Co kdyby se tehdy střílelo?
Stavební horečka
Výstavba Pražské čáry v letech 1937 a 1938 se proměnila v závod s časem. Celá linie byla rozdělena do 29 stavebních úseků, jež byly ve veřejných soutěžích zadávány soukromým stavebním firmám. Vojenská správa si však ponechala přísnou kontrolu nad kvalitou i dodržováním technologických postupů.
Požadavky armády byly nekompromisní. Beton musel dosahovat mimořádné pevnosti 450 kilogramů na centimetr čtvereční, což kladlo vysoké nároky na použitý materiál i přesnost provedení. Práce probíhaly v hektickém tempu - často ve dne v noci. Symbolickým momentem, který ilustruje odhodlání celé společnosti, byla květnová mobilizace v roce 1938. Přestože polovina dělníků musela narukovat, práce na opevnění se nezastavily. Zbývající pracovníci pokračovali s ještě větším nasazením, aby pomohli ochránit svobodu své země.