* článek vznikl na stránce Brno Echoes v rámci [experimentálního facebookového deníku Fakt!](http://www.facebook.com/Fakt.Aktualne), který ve spolupráci s Aktuálně.cz vydávají studenti FSS Masarykovy univerzity
Brno - Marco Alves a Adriano Pacheco Mendes jsou součástí studentské tradice Praxe, kterou praktikují Portugalci v Brně.
Marco studuje šestý ročník medicíny, tento rok tedy na škole končí; Adriano je v současné době ve čtvrtém ročníku. Oba pocházejí z Coimbry, nejstaršího univerzitního města v Portugalsku, kde tradice Praxe vznikla. A oba se podílejí na organizaci Praxe v Brně.
Jak se brněnská Praxe lisí od portugalské? A jaké jsou cíle a motivy tohoto rituálu? Ptali jsme se hlavních oragizátorů.
Co pro vás znamená Praxe?
Marco: Jde o to získat vzájemný respekt a u toho se pořádně bavit. Prváci dělají mnoho odvážných věcí na veřejnosti. Interagují jak s cizími lidmi, tak mezi sebou. Poznávají se navzájem a poznávají se s námi - staršími. Lidé k sobě přilnou mnohem víc, když mají za sebou společný intenzivní zážitek.
Adriano: Když se chceš s někým poznat, pozveš ho na kafe. Nemůžeš ale pozvat na kafe všech třicet prváků. Proto je tady Praxe. Máme společné aktivity a zážitky. V Praze je taky velká skupina Portugalců, kolem sto padesáti lidí, ale vůbec se vzájemně neznají. My v Brně jsme jedna velká rodina.
Někomu to ale stejně nemusí vyhovovat...
Adriano: Praxe je naprosto dobrovolná. Hned první otázka, která zazní na úvodním setkání, je: "Chceš do toho jít?" Tohle je Praxe a jestli chceš odejít, můžeš odejít, jestli chceš zůstat, můžeš zůstat.
Stává se, že někdo odejde?
Marco: Ano, snad pokaždé se najde někdo, kdo se nechce zúčastnit. Takovým lidem se říká "anti-praxe". V Portugalsku je být anti-praxe docela těžké, protože pak jsi vyloučen ze všech akademických akcí a nemáš například oblek. U nás v Brně jsou každý rok jeden nebo dva lidi, kteří s tím nesouhlasí. Letos se ale stala výjimka - z třiceti prváků do toho šli úplně všichni. Ti, co se prohlásí za anti-praxe, toho pak většinou litují. Nejsme ale tak tvrdí jako v Portugalsku a dáváme druhou šanci. Na začátku druhého ročníku mohou podstoupit rituál - ne prvácký, ale speciální Praxe pro odpadlíky.
Je to drsnější než rituál pro prváky?
Marco: Ano, ale nemůžu ti říct, o co se jedná.(smích). Musí to být jiné než pro nováčky. Odpadlík nemůže dělat prvácký Praxe, když už není prvák. Odehrává se to celé za zavřenými dveřmi pouze za účasti starších studentů. Zatímco prváci jsou dohromady - kluci a holky, "druhá šance" je zvlášť pro holky a zvlášť pro kluky.
Nátlak je vždy a všude
Nemyslíte si, že je to pro prváky nátlak? Přijdou do země, kde nikoho neznají a neumí česky. Čeká na ně komunita sta Portugalců, která je přijme pouze v případě, že projdou Praxe.
Marco: Tlak je vždycky a všude. Jestli chceš být součástí něčeho, musíš si vybrat a je v tom nátlak, ať už si vybíráš vysokou školu, nebo práci nebo cokoliv jiného. Nefunguje to tak, že když se někdo prohlásí za anti-praxe, tak se s ním ostatní nebaví nebo ho bijí a šikanují. Prostě se jenom neúčastní našich akcí. Předtím, než do Praxe jdeš, víš, že zažiješ něco silného, ale docela drsného a těžkého. Ten, kdo to chce, jde do toho, kdo nechce, ten do toho nejde.
Adriano: Pravdou je, že hodně lidí, kteří v Brně Praxe odmítli, byli nakonec ze školy vyloučeni. Nestarali se a neměli podporu komunity. My si navzájem pomáháme ve studiu, sdílíme zápisky, radíme si v osobním životě. Učíme se, jak spolupracovat v rámci celé fakulty. Podporujeme se navzájem a nesoupeříme spolu. Někteří spolu bydlí na Vinařkách (koleje pro zahraniční studenty - pozn. redakce) a když už se znají, začátky jsou mnohem lepší. Můžou spolu zajít na jídlo, mají už prostě kamarády.
Jak vzpomínáte na svůj prvák vy?
Adriano: Když jsem zažíval Praxe, užíval jsem si to, bavil jsem se, vůbec jsem to nebral jako ponižování. Jsem z Coimbry, ze studentského města, kde Praxem žijí úplně všichni. Znám to odmala, věděl jsem tedy, v čem to spočívá.
Marco: Já jsem Praxe zažil jednou v Coimbře a jednou v Brně a pokaždé se mi líbil. Když jsem byl v prváku v Portugalsku, měli jsme za úkol jít pod balkon kolejí, kde bydleli anti-praxe studenti. Hráli jsme tam nějaké divadlo a zpívali u toho. Oni po nás házeli z balkonu věci a starší z Praxe na nás volali: "Kašlete na to, pojďte sem!", ale my jsme řvali: "Ne! My tady chceme zůstat! My chceme mít Praxe! Jsme hrdí na to, že jsme v Praxi!"
Dokud se všichni baví
Hodně se v souvislosti s rituálem Praxe mluví o ponižování. Starší studenti na prváky zuřivě řvou, řadě lidí to připomíná armádní šikanu. Jak to vnímáte vy?
Marco: My se tváříme vážně a prváci se nás musí na začátku trochu bát. Ale to je část účelu celého Praxe. Během toho týdne se to změní. Nakonec, když si projdou celý Praxe, posilní je to a vidí nás jinak. Když projdou posledním rituálem - tzv. "křtem" - obejmeme se. Během toho týdne si u nich získáme respekt, který se pak přetvoří v silnější pouto. A oni sami cítí, že vyhráli, že se jim podařilo něco získat. A že si zaslouží patřit k Praxi.
Adriano: Tohle prváky připraví na život, naučí se pracovat v týmu, mít respekt k autoritám. Když nemáš rád učitele ve škole, neřekneš mu to do očí, prostě si to necháš pro sebe, protože máš nějaký respekt. Jde o to naučit je, že život není procházka růžovým sadem, že někdy musíš zatnout zuby a mlčet.
Co na to prváci?
Marco: Když se jich zeptáš, nepřipadají si, že by byli ponižováni. Záleží na úhlu pohledu. Když ti někdo řekne, ať jdeš zpívat karaoke, taky si můžeš říct, že tě chce ponižovat. Je to o odvaze. Nejsem ponižován, jsem jen popostrkován k tomu, abych se víc otevřel ostatním. Hlavně nikoho k ničemu nenutíme. Když nechce, tak nechce. Ale přichází o srandu.
Ale když neuposlechnou rozkazu, následuje trest.
Marco: To ano, ale nenutíme nikoho dělat nějaké divné, ujeté a ponižující věci. Ano, jsou to rozkazy a tresty, ale dokud se u toho všichni baví, nemůže být o ponižování přece řeč.
Čistě portugalská záležitost
Je tradice Praxe přístupná kromě Portugalců i studentům z jiných zemí?
Marco: Už jsme o tom několikrát hlasovali a rozhodli jsme se, že ne. Zaprvé je to portugalská tradice, zadruhé je těžké všechno překládat z portugalštiny do angličtiny, zatřetí a to je nejdůležitější bod, my, Portugalci, máme jiné zvyky, pocházíme z jiného prostředí a mnoho lidí zvenčí vůbec nechápe, o co jde. Myslím, že by je to mohlo docela šokovat. Je to záležitost mentality.
V čem jsou Portugalci tak jiní?
Adriano: Cítíme k sobě velkou sounáležitost. Portugalsko je země emigrantů, celkem je Portugalců tak 15 miliónů, z toho 11 jich žije v Portugalsku. Zbylé 4 miliony se potloukají po celém světě. Když jsem kdekoliv v cizině nebo tady v ČR a vidím nebo poznám Portugalce jdu rovnou k němu. Patříme k sobě a to se odráži i v Praxi v Brně.
Marco: Praxe nám pomáhá v tom, abychom tak daleko od domova měli něco, co je nám důvěrné známé. Abychom měli něco, k čemu se můžeme přimknout.
Jak vnímáte negativní názory na Praxe, například od anti-praxe studentů?
Adriano: V Brně je to ok. V Portugalsku se ale často jedná o provokaci. Jenom proto, že nesouhlasí, tak provokojí. Některé studentské anti-praxe domy v Coimbře mají na dveřích oběšené panenky v traji. Je tohle zapotřebí? Moje sestra je anti-praxe a studuje v Coimbře. Neřeší to. Jednoduše se toho neúčastní.
Marco: Je to jako náboženství. Měli bychom se navzájem respektovat.
