Praha je jedinečná. Ničí ji ale soukromí investoři nevhodnými zásahy, říká autor blogu Praha neznámá

Petra Jansová Petra Jansová
24. 6. 2016 12:00
Kouzlu Prahy propadl Petr Ryska už v dětství. Nejprve prozkoumával Prahu 6, kde se narodil, a postupně prošel všech 112 katastrálních částí. Při svých obchůzkách objevoval místa, která v běžných průvodcích chybí. O své poznatky se začal dělit nejprve na blogu s názvem Praha neznámá, posléze i na Facebooku, kde ho dnes sleduje přes 75 tisíc lidí. Minulý týden rovněž vyšla kniha Praha neznámá. "Lidé dnes chtějí svoje bydlení za každou cenu modernizovat, původní okna vyměňují za moderní obrovská euro okna, čímž samozřejmě ničí ráz domu. V důsledku tak mnohem víc než obrovští developeři pustoší starou Prahu soukromí investoři," dodává.
Praha Neznámá
Praha Neznámá | Foto: Petr Ryska/Praha Neznámá

Aktuálně.cz: Praze jste propadl už jako dítě. Zhruba před třemi roky jste si založil blog, posléze facebookový profil a poté jste začal organizovat prohlídky. Za tu dobu máte město prochozené křížem krážem. Je ještě něco, co vás dokáže překvapit?

Petr Ryska: Samozřejmě. Neustále objevuju nové a zajímavé věci. Naposledy to byla nádherná secesní vila v ulici U Nikolajky. Vůbec jsem neměl tušení, že tam stojí. Často mě k něčemu přivedou i lidé, které provádím. Podle mého vlastně není v lidských silách Prahu a jejích 112 katastrálních čtvrtí za celý život projít a vědět o ní naprosto všechno.

A.cz: Proč vlastně vznikla iniciativa Praha neznámá?

Snažím se ukázat, že Praha není jenom centrum, například Pražský hrad nebo Karlův most. Jsou to sice nádherné a úctyhodné památky, ale viděli jsme je už tisíckrát a není na nich co objevit. Já se naopak snažím představit lidem i jiná místa, jako například Klánovice. Na Prahu je totiž potřeba nahlížet jako na soubor různých městských čtvrtí, vesnic a přírodu mezi tím.

A.cz: V čem je podle vás Praha výjimečná?

Pokud ji srovnávám s ostatními městy, která jsem procestoval, ať už je to třeba Vídeň, nebo Paříž, pak opravdu unikátní je. Například mezi Vídní a Prahou je velký rozdíl. Vídeň vznikala na rovině, nejsou v ní žádné terénní předěly. Město je jednolité, pro jednotlivé části se ani nepoužívají různá jména, ale číslují se. Praha díky tomu, že nebyla hlavním městem v 19. století, tak zůstala zavřená v historickém krunýři a jednotlivá předměstí se vyvíjela zvlášť, stačí porovnat třeba Žižkov a Vinohrady. Leží vedle sebe, ale jsou mezi nimi velké rozdíly.

A.cz: A zachovávají si pražské čtvrti svá specifika dodnes?

Určitě zachovávají. Dodnes pociťujeme rozdíly mezi Vinohrady, vilovým Bráníkem nebo Malvazinkami. Vlastně Smíchov je dodnes plný extrémů. Na jednu stranu tu máte reprezentativní části jako Malvazinky a na druhou stranu strašidelnou oblast kolem Plzeňské ulice, plnou zastaváren a zamřížovaných oken, kde se v noci bojíte procházet. Trochu mi to připomíná svojí atmosférou třeba newyorský Bronx.

A.cz: Mluvíte o Bronxu. Najde si svoje místo v Praze třeba i milovník Paříže?

Jistě. Stačí si dojet do Kodaňské ulice ve Vršovicích. Myslím si, že tamní zdobnost by nám Paříž mohla závidět. Dokonale to dokumentují i dobové fotografie. Například ale vezmeme-li celé Vinohrady, pak o nich můžeme mluvit jako o malé Budapešti, která je podobně koncipovaná, plná dlouhých a širokých ulic. A podobných podobností s evropskými městy najdete v Praze víc. Stačí jen chodit a dívat se kolem sebe. Už Karel Čapek říkal, že mnoho Pražáků zná Tatry jako svoje boty, ale málokdo z nich zná třeba Butovice.

A.cz: Mají to podle vás Pražáci stejně i dnes?

Do určité míry ano. Hraje tu roli jistá spádovost a dopravní dostupnost.

A.cz: Jak vnímáte současný rozvoj Prahy?

Bohužel pozoruju spoustu negativních fenoménů. Jedním z nich je trend vybydlování kulturních památek, které se nechávají záměrně spadnout a místo nich se postaví něco nového. Lidé také nemají vztah k místu. Koupí například krásnou prvorepublikovou vilu a místo ní, ač mají dostatek finančních prostředků, postaví něco jiného nebo necitlivě zasáhnou do jejího rázu. Do secesních vil se naprosto běžně dávají plastová okna, otlučou se ozdoby a místo nich se dá břízolit.

A.cz: Není tento trend spíš pozůstatkem normalizace?

To, co se dělo v dobách normalizace, je ještě "zlaté" proti tomu, co se děje teď. Běžte se třeba podívat do památkové zóny Hostivař, kde zůstal zachován pouze jeden jediný dům. Lidé dnes chtějí svoje bydlení za každou cenu modernizovat, původní okna vyměňují za moderní obrovská euro okna, čímž samozřejmě ničí ráz domu. V důsledku tak mnohem víc než obrovští developeři pustoší starou Prahu soukromí investoři.

Řeknu to asi natvrdo, ale obávám se, že v českých zemích nemají lidé dostatečně vytříbený vkus. Plyne to, jak jsem říkal, z toho, že zpravidla nemají vztah k místu. A kromě oken, která by se měla používat pouze do novostaveb, trpí Češi ještě jedním nešvarem, a to jsou barvičky. Největší chyba, která se tady po roce 1990 udělala, je, že se nám daly barvičky. Vžil se pro to dokonce odborný pojem - estetické znečištění.

A.cz: Podíváme-li se do historie. Jaké období se dá považovat za nejlepší v souvislosti s rozvojem Prahy?

Každá doba měla svoje plusy a minusy. Například za první republiky mělo město kvalitní regulační plán. Za pozemkové reformy město navíc odkoupilo veškeré pozemky a mohlo se rychle stavět, a radnice si tak mohla dovolit diktovat podmínky. Regulační plán si tenkrát nedovolil nikdo porušit. Na úřadě seděl totiž úředník pod definitivou a bál se někomu dát výjimku. Na druhou stranu tehdy měli ale v záměru zbourat půlku Malé Strany. Zlikvidovali celou Petrskou čtvrť a vybudovali zde funkcionalistické činžáky. Paradoxně poválečný socialistický realismus, který uměl dotvářet městská jádra, tak namísto zamýšlených funkcionalistických staveb v Mostecké ulici postavil historizující budovy, jako například kino U hradeb.

A.cz: Nerespektování historických staveb tedy není jen nešvarem současnosti.

Dokonce to vlastně v minulosti dělali hůř než my teď. Jak jsem říkal, v každém režimu se najdou pozitiva i negativa. Například komunisti byli nebezpeční v tom, že chtěli celoplošně bourat celé dělnické čtvrtě z 19. století. Takový osud čekal například Žižkov a Libeň. Bohužel se jim to podařilo uskutečnit v Berouně nebo Lounech, kde panelákům musely ustoupit rozsáhlé oblasti zástavby z konce 19. a začátku 20. století. Prostě se snažili likvidovat všechno, co jim připomínalo nenáviděný kapitalismus.

A.cz: A má socialistické plánování výstavby i pozitivní dopady?

Budete se divit, ale díky komunistům se podařilo zachovat unikátní historické centrum Prahy. Hlásili se k lidovým tradicím. Některé lokality z toho důvodu chránili a nepustili tam nic nového. Nebýt jich, tak by Staré Město, Malá Strana a Hradčany dnes s největší pravděpodobností vypadaly třeba jako Londýn, kde se v 60. a 70. letech hojně a bez ladu a skladu stavěly mrakodrapy. Za unikátnost největší historické památky o rozloze osmi kilometrů čtverečních vděčíme tedy komunistům.

Zároveň díky tomu, že sametová revoluce přišla až v roce 1989, podařilo se dochovat industriální památky, které se například v Británii v 50. až 70. letech likvidovaly. Na chuť jim přišli až v 80. letech, a to už bylo pozdě. Díky roku 1989 se ale podařilo zachránit třeba Žižkov a Libeň. Zničení těchto čtvrtí by mělo nedozírné následky. Revoluce přišla ne za pět minut dvanáct, ale patnáct minut po.

Je to naše kulturní dědictví, ze Západu je tahle architektura vnímána velmi pozitivně, je třeba udržet otisk doby, říká Vladimir 518 o „nejošklivějších stavbách“ Prahy, jako je třeba Žižkovská věž. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy