reklama
 
 

Pěšky z Trutnova až do Volar. Lidi dělali, že mě nevidí, sotva pozdravili, říká cestovatelka

10. 1. 2017
Báňská inženýrka ze Rtyně v Podkrkonoší, která se svému oboru v podstatě nikdy nevěnovala, se v loňském létě rozhodla uskutečnit pouť napříč Českou republikou. Důvodů bylo několik. Jedním z nich byl i fakt, že neměla dost peněz na to, aby se jako všichni, kteří si to chtějí „srovnat v hlavě“, vydala do věhlasného Santiaga de Compostela. Proto si Marcela Krčálová, která zasvětila velkou část života knihám, poradenství v oblasti osobního rozvoje a rodinným konstelacím, vymyslela vlastní pouť – Santiago de Volary.
Doporučujeme

Marcelo, kdy to vlastně všechno začalo? Kdy se vám poprvé zrodila v hlavě myšlenka o alternativní poutní cestě po Česku?

Bylo to po mém návratu z Austrálie, kde jsem prožila téměř celý rok 2011. Tenkrát se spousta věcí v mém životě radikálně změnila. Už jsem neměla zázemí svého knihkupectví, které jsem právě kvůli cestě do Austrálie po šestnácti letech zavřela. Tehdy zároveň začínala krize a nikdo o něj neměl zájem. Během 11 měsíců mé nepřítomnosti v Trutnově prořídly i řady mých klientů. Proto mé tehdejší zdroje příjmů byly značně omezené. Kromě toho jsem měla hypotéku na krku, takže jsem hledala nějaký způsob, jak se s tím vším vyrovnat, jak tímto náročným obdobím projít. A právě v této době ke mně začaly přicházet informace o poutní cestě do Santiaga, kterou shodou okolností absolvovalo i několik mých přátel.

Jen tak si odcestovat na několik týdnů do Španělska tedy vůbec nepřipadalo v úvahu. Jednoho večera jsem nad tím vším přemýšlela, počítala svou tíživou finanční situaci a naštvaně jsem si říkala: „Všichni chodí do Santiaga, a já můžu jít tak maximálně do Volar…“ Ve Volarech (na Šumavě, pozn. red.) bydlí moji velice dobří přátelé a je to místo, kam se velice ráda vracím. A já si uvědomila, že to vlastně vůbec není špatný nápad! A tak jsem sedla kolem deváté večer k počítači a ve tři hodiny ráno jsem měla kompletní itinerář na sedmnáct dní (smích).

Byl tam ještě nějaký jiný důvod, proč jste se vydala na pouť z Trutnova do Volar? Nebo to byla opravdu jen ta finanční stránka věci?

Máte pravdu, peníze nebyly to jediné. V době, kdy jsem se rozhodla tuto cestu uskutečnit, mi bylo padesát let. To je zlomové období v životě ženy. Takže s úsměvem říkám, že to byl zároveň „můj přechodový rituál období přechodu přechodem České republiky“ (smích). Symbolicky jsem tak ukončila jedno období ve svém životě a obecně v životě ženy a do další etapy života vkročila. A zároveň tak našla jiný způsob, jak tímto náročným časem projít i jinak než pouze za pomoci medicíny.

Pořád mluvíme o roce 2013. Vy jste se na svou „přechodovou“ pouť ale vydala až v létě roku 2016. Proč jste cestu o tři roky odložila?

Já jsem si ji původně plánovala na rok 2014. Ale plány mi „překazil“ můj syn, který byl tehdy pracovně v Mexiku. Dostala jsem jedinečnou možnost vycestovat za ním na pozvání. To jsem nemohla odmítnout (smích). A v roce 2015 se uskutečnila další – už tři roky odkládaná – cesta do Tuvy na jižní Sibiři (Tuvinská republika, součást Ruské federace, pozn. red.), kterou jsem procestovala se svým dobrým přítelem.

A pak už tedy pouti „Santiago de Volary“ nic nebránilo, je to tak?

Ano. Bylo to ráno 21. června 2016, tedy na první letní den, jsem vyrazila z Trutnova, kde žiji, na téměř čtyřsetkilometrovou pouť do Volar.

Měl pro vás tento konkrétní den nějaký hlubší význam? Proč zrovna 21. červen, tedy den po slunovratu?

Ono to bylo spíše o termínu, kdy jsem chtěla do Volar dorazit. Moji přátelé tam totiž 9. července organizovali neobvyklou akci zvanou „Volarský sekáč“, kterou jsem si už rozhodně nechtěla nechat ujít (smích). To jsou závody v kosení trávy na volarských loukách. Já se na tuhle akci nikdy nedostala, a když jsem od přátel dostala pozvánku právě na 9. července 2016, kdy se konal už osmý ročník, odepsala jsem stručně „Ano, přijdu“. To ovšem netušili, že přijdu po svých až z Podkrkonoší… (smích). Proto byl právě den slunovratu, jak jste správně podotkla, tím pravým „startovacím“ dnem, abych na Sekáče došla včas.

Takže jste to ráno vyrazila ze svého bytu v Trutnově s krosnou na zádech a vydala se na cestu?

Přesně tak. Jen s tou krosnou nemáte tak docela pravdu. Záměrně jsem si pořídila menší batoh, abych s sebou nevláčela tolik věcí. V tom mě mimo jiné inspirovala Divočina, což je film z roku 2014 s Reese Witherspoon v hlavní roli. Sbalila jsem si jenom to nejnutnější. V tomto ohledu byla obrovská výhoda v tom, že po cestě se dalo kdykoliv dokoupit jídlo, a nebylo tedy nutné s sebou táhnout velké zásoby. Tou největší a nejtěžší věcí byl stan, který jsem si pořídila prostornější záměrně. Pár dnů před tím, než jsem vyrazila, bylo silné krupobití a já nechtěla riskovat, že si nebudu moci v malém stanu uvařit nebo usušit prádlo.

Pojďme se vrátit k itineráři, který jste zmiňovala. Kolik kilometrů denně jste musela ujít, abyste stihla dojít včas do Volar?

Můj denní limit byl zhruba 20 až 25 kilometrů s tím, že třetí den mne čekalo 36 kilometrů jen po asfaltce a bylo mi jasné, že tady zvolím cestu autobusem. Nechtěla jsem trhat rekordy, měla jsem to nastavené způsobem, že když se mi bude chtít jít méně nebo více, udělám to tak. Zkrátka volný průběh. Taky jsem se musela ze začátku trochu šetřit, protože jsem předtím neměla tolik nachozeno. Nechtěla jsem to tedy hned na úvod „přepísknout“. První dva dny jsem ušla něco kolem třiadvaceti kilometrů, ale tady u nás v Podkrkonoší je přece jen kopcovitější krajina, takže na rozjezd to bylo docela náročné (smích).

Když se člověk vydá na pouť, na které chce skutečně „vypnout“ a srovnat si myšlenky, většinou se vzdává moderních technologických vymožeností. Jak to bylo u vás v případě internetu či mobilního telefonu?

Tohle bylo pro mě klíčové. Internet jsem úplně vypustila, a pokud jde o telefon, ten jsem měla většinu času vypnutý. Zapínala jsem ho, jen když jsem chtěla. V tom byla ta obrovská svoboda! Takto jsem měla možnost naplno prožívat přítomný okamžik. K orientaci jsem využívala turistické značky a papírové mapy, žádné GPSky ani jiné podobné vymoženosti.

O České republice je všeobecně známé to, že má jedno z nejpropracovanějších značení turistických tras na světě. Můžete to po absolvování pouti také potvrdit? Nebo se vám stalo, že jste i zabloudila?

Já jsem bloudila v podstatě každý den, ale vlastně jsem si přála občas tak trochu „zabloudit“ (smích). Ale musím říct, že jsem po celou tu trasu vzdávala práci Klubu českých turistů ohromný dík. A chystám se poslat klubu děkovný dopis společně s článkem. Někdy jsem značku přehlédla, protože jsem se právě kochala, někdy byly označené stromy zarostlé, nebo dokonce pokácené. Také mě překvapilo, že někteří lidé, kteří si koupili pozemky, přes které vedly turistické trasy, značení příliš nerespektují…

Největším mým zklamáním však bylo, jak velká část turistických tras vede po asfaltkách. Z mnoha bývalých cest pro turisty jsou už dnes vyasfaltované cyklostezky, s turisty už skoro nikdo nepočítá… No, nedivím se – většinu cesty jsem šla sama, nikde nikdo.

Čím myslíte, že to je způsobené? Češi už zanevřeli na dříve tolik oblíbenou turistiku?

To si ani nemyslím. Spíše si myslím, že koncentrace lidí je daleko větší v turisticky atraktivnějších lokalitách. Když u mě teď byla kamarádka na Silvestra, chtěly jsme si na Nový rok udělat túru na Sněžku. Přes to procesí bychom se tam ale dobelhaly až za několik hodin… Radši jsme se rozhodly jít kousek za Trutnov na Čížkovy kameny, kde je překrásná krajina i výhled. Na deseti kilometrech jsme nepotkaly ani živáčka!

Říkala jste, že jste většinu putování po turistických trasách nepotkala téměř nikoho. Dokonce ani na vesnicích, přes které tyto cesty také vedou?

Možná to bylo i tím, že první dny mé cesty patřily k těm nejparnějším z celého léta, bylo i šestatřicet stupňů ve stínu… Vesničky, kterými jsem procházela, byly úplně vylidněné. Občas někde zaštěkal pes, ale jinak všude pusto-prázdno.

I přesto jste asi ale na nějaké „domorodce“ narazila. Jak na vás reagovali? Dnes už přece jen nejsou lidé zvyklí na poutníky jako v dobách, kdy nebylo tolik aut a lidé chodili pěšky za prací, děti do škol…

Já mám pocit, že většina z nich mě vůbec nevnímala. Možná se spíš podívali s mírným údivem, co tu dělá unavená zpocená ženská s batohem, ale jinak se o mě opravdu téměř nikdo nezajímal. Milou výjimkou byl důchodce ve vesničce u Kolína, který se mě zeptal, kam mám v takový hezký den namířeno. Na což jsem mu odvětila: „No, ani se neptejte, až do Volar.“ Načež nastalo velice příjemné asi čtvrthodinové povídání o tom, že ten děda právě ve Volarech kdysi sloužil u vojáků. Později jsem se dala do řeči ještě s jednou prodavačkou v potravinách, kde jsem si dokupovala zásoby. Ale pokud jsem někomu neřekla, kam jdu, v podstatě neměli důvod mě oslovit či jakkoli zpovídat.

Jednou jsem v jakési vísce potkala babičku s vnučkou, a když jsem poodešla kousek dál od nich, slyšela jsem tu malou holčičku, jak se ptá: „Bábí, kdo to byl?“ Babička jí na to odpověděla: „Já nevim. Ňáká pani.“ Byly překvapené, že je vůbec někdo zdraví. A to se mi stávalo v průběhu pouti poměrně často. Když jsem někoho s úsměvem pozdravila, tak buď byl vykulený a někdy ani neodpověděl, nebo dělal, že mě nevidí… Zažívala jsem opravdu málo odezvy či srdečného osobního kontaktu.

Stalo se během cesty, kdy jste musela jít i po silnici, že vám někdo zastavil a nabídl svezení?

To se stalo. Ale jen jednou, osm kilometrů před cílem. Byl to postarší manželský pár moc milých lidí. Já jsem se ale tomu cestování po silnicích opravdu snažila vyhýbat. Daleko příjemnější pro mě bylo putování po lesních nebo polních cestách.

Opravdu jste tedy přenocovala i tam, v naprosté samotě? Neměla jste strach?

Naopak, já jsem si tyhle chvíle báječně užívala! Víte, jaká je to slast, nasnídat se borůvek, malin nebo třeba lesních jahod? Vylézt ze stanu a projít se po mechu… Je to o hlubokém prožitku být sám se sebou. Les je v tomhle úžasným místem. Člověk si navíc uvědomuje, že je „jen“ součástí přírody. A pak – když chce spát v lese, dělá všechno pro to, aby byl „neviditelný“. Aby se do té přírody začlenil a nijak ji nenarušoval. Dokonce se mi i párkrát stalo, že když jsem místo, kde jsem přenocovala, opouštěla, měla jsem potřebu hezky načechrat i ten mech, na kterém jsem měla postavený stan. Aby po mě skutečně nic nezbylo. Že jsem v té krásné přírodě byla jen na návštěvě, což si dnes někteří lidé bohužel moc nepřipouštějí…

Vytyčenou trasu jste nakonec zdárně zvládla a do Volar jste opravdu došla. Nemohu se ale nezeptat na to, jestli jste během svého putování někdy měla krizi, ať už z vedra, nebo z únavy, kdy jste si řekla „Teď už to vzdávám a dál nejdu“?

K tomu nedošlo. I když někdy byla bolest nohou tak silná, že jsem ani nemohla usnout. S tím jsem ale počítala. Hodně mne potrápily puchýře. Nikdy předtím jsem nezažila, že by se mi na ploskách nohou udělaly puchýře ve třech (!) vrstvách. Jsem přesvědčena, že na stavu mých nohou se podepsal především asfalt, kterému jsem se často neměla nejmenší šanci vyhnout. Naštěstí jsem ale byla připravená i pro tyhle případy a pomohly metry kvalitní náplasti a hojivá mast.

Když jste – v poslední dny putování – přišla do jistě už vytoužených Volar, co se vám honilo hlavou?

Když už jsem měla Volary „na dohled“ (rozcestník ukazoval už jen 13 kilometrů), těšila jsem se moc, až tam budu. Věděla jsem, že cesta mi bude trvat ještě další tři hodiny. Byla jsem sice už hodně unavená, ale rozhodla jsem se, že to ten den prostě dojdu! Že už se mi nechce prodlužovat si cestu o další den, že už se mi nechce znovu stavět stan, že už tam prostě chci být! Cítila jsem vnitřní klid a radostnou spokojenost. Nebylo to o tom, že bych si sedla a řekla si: „Tak, jsi dobrá, fakt jsi to dala!“ V tu chvíli jsem byla uvnitř opravdu šťastná…

Ještě vás láká podívat se do Španělska a dojít jako poutník až do Santiaga de Compostela?

Trochu ano. V současné době si o Svatojakubské cestě zase trochu čtu. A jestli se ta možnost naskytne, třeba ji využiju. Když jsem došla do Volar, tak jsem si během prvních dnů, kdy jsem byla dost unavená, říkala, že už nikdy nikam! Ale po návratu domů se mi to všechno nějak rozleželo a v hlavě už se mi rýsuje nápad, co si nadělím k pětapadesátinám, které budu slavit za dva roky (smích). A to budou určitě opět Čechy, vždyť tady u nás je tolik krásných a posvátných míst…

Utkvěla vám některá z nich ve vzpomínkách?

Velmi magickým místem pro mě byl Malý Blaník. Ale těch míst bylo mnoho! Občas jsem stála v polích, u řeky nebo na kopci, dívala se na letní krajinu a po tvářích mi tekly slzy. A v duchu jsem si zpívala státní hymnu… Její slova jsem si ale trochu upravila. Tady, v Čechách, v kraji lesů, vod a strání jsem doma.

„Zde domov můj, zde domov můj…“

Třetí reportáž známého českého fotografa Stanislava Krupaře z jeho cesty po zamrzlém sibiřském jezeře Bajkal. | Video: Stanislav Krupař |  03:51

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama