Na Moherské útesy míří davy lidí z celého světa. Láká je sem pohled na nekonečný Atlantik i možnost navštívit slavnou filmovou lokaci. Jenže první věc, které si všímáme, není epický výhled, ale cedule s nápisem: „Pokud je toho na vás moc, promluvte si s námi,“ doplněná telefonním číslem krizové pomoci. Je to nenápadná připomínka, že jedno z nejkrásnějších míst Irska má i mnohem temnější tvář.
„Prosím, zůstaňte za zdí.“
První věta, kterou na Moherských útesech slyšíme, není doporučení, odkud je nejhezčí výhled. Je to připomínka, že jsme na místě, kde má nakonec poslední slovo příroda, a proto je dobré hlídat si každý krok.
Muž v reflexní vestě stojí několik metrů od kamenné zídky a pozoruje proud turistů. V ruce drží vysílačku, občas se s někým pozdraví, na někoho jen nenápadně kývne. Nepůsobí jako policista ani jako zaměstnanec návštěvnického centra. Je dobrovolník. Jeden z lidí, kteří sem chodí proto, aby se návštěvníci vrátili v pořádku domů.
Je zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že za nízkou zdí končí pevná zem. Na rozdíl od nedalekých útesů u Kilkee, kde jsme o den dříve stáli téměř přímo nad Atlantikem a od několikasetmetrové propasti nás nedělilo vůbec nic, působí Moherské útesy překvapivě civilizovaně.
K hlavní vyhlídce vede široká zpevněná cesta, po které bez problémů projedou kočárky i invalidní vozíky. Od samotné hrany odděluje návštěvníky vysoká kamenná zídka postavená z břidlice. Působí skoro dekorativně. Ve skutečnosti je jedním z nejdůležitějších bezpečnostních prvků na celém pobřeží.
Někdy nestačí ani zídka
Když se člověk zastaví a několik minut pozoruje lidi kolem sebe, začne mu být docela jasné, proč dobrovolníci v zelených vestách vůbec existují. Někdo přelézá zeď kvůli lepší fotografii. Jiný si sedá na samotnou hranu s nohama visícíma nad dvousetmetrovou propastí. Další se vydává po vyšlapané pěšině mimo oficiální trasu, přestože kolem stojí varovné cedule a aktuálně i zákaz v cestě pokračovat.
„Každý den někoho vracíme zpátky,“ říká muž a pokrčí rameny, jako by mluvil o běžné rutině. „Víte, ony jsou ty útesy tak vysoké, že když sem někdo přijde s úmyslem skočit, často dostane závrať. A někdy si to i rozmyslí.“ Neříká to jako vědecký fakt. Spíš jako zkušenost člověka, který tu strávil stovky hodin a viděl věci, o nichž běžní návštěvníci obvykle nemají ani tušení.
Moherské útesy totiž nejsou jen jedním z nejnavštěvovanějších míst Irska. Jsou také místem, kde se už desítky let řeší otázka bezpečnosti.
Podle odborné analýzy publikované v časopise Journal of Travel Medicine zemřelo na útesech nebo pod nimi mezi lety 1993 a 2017 celkem 66 lidí. Výzkumníci podrobně rozebrali osudy osmnácti zahraničních návštěvníků. U poloviny těchto případů koroner uzavřel vyšetřování jako sebevraždu nebo vydal takzvaný otevřený verdikt, kdy nebylo možné okolnosti jednoznačně určit.
Právě proto dnes na útesech kromě zaměstnanců návštěvnického centra působí také dobrovolníci, kteří si mezi sebou předávají informace vysílačkou a sledují místa, kam turisté nejčastěji míří za hranici bezpečné zóny. Přitom ještě před dvěma stoletími tu žádná cesta ani kamenná zeď nestály.
Název Cliffs of Moher pochází ze staré pevnosti Mothar, která kdysi stála na jižním konci útesů u mysu Hag's Head. Na začátku 19. století došlo k jejímu zboření a kámen z ní posloužil ke stavbě signální věže určené k obraně pobřeží během napoleonských válek.
Skutečný rozmach turistiky přišel až s místním statkářem Corneliem O'Brienem. Právě on nechal v roce 1835 postavit dodnes stojící O'Brienovu věž. Nešlo ale jen o rozhlednu. O'Brien financoval také první přístupové cesty, kamenné zídky i další úpravy, díky nimž se z divokého pobřeží stalo místo, kam mohli bezpečně přijíždět návštěvníci z celé Evropy.
Od té doby se tu změnilo téměř všechno, jen Atlantik zůstal stejný.
Kolmé stěny
Když člověk stojí na okraji útesů, snadno získá pocit, že tu skály byly odjakživa. Ve skutečnosti jsou jen okamžikem v mnohem delším příběhu. Před více než 320 miliony let se na dně dávného moře vrstvily písky, bahno a jemné usazeniny přinášené mohutnou říční deltou. Z nich postupně vznikly vrstvy pískovce, prachovce a břidlice, které dnes tvoří téměř kolmé stěny nad Atlantikem.
A právě Atlantik je už miliony let znovu rozebírá.
Vlny podlamují měkčí horniny, ve skalách vznikají dutiny a jeskyně, až se jednoho dne část pobřeží bez jediného varování utrhne. Moherské útesy proto nejsou hotovým dílem. Mění se neustále. Jen tak pomalu, že si toho během lidského života téměř nevšimneme. Není proto divu, že si je zamilovali i filmaři.
Útesy se objevily například ve filmu Princezna nevěsta, kde představovaly legendární Cliffs of Insanity. Fanoušci Harryho Pottera je zase poznají z filmu Harry Potter a Princ dvojí krve, v němž Harry s Brumbálem putují k Voldemortově jeskyni ukrývající jeden z viteálů.
Uklouzla, když obcházela kaluž
Naživo místo působí ještě monumentálněji než na filmovém plátně. Vítr tu mění směr každých pár minut, žene od oceánu slanou mlhu a občas člověka doslova zastaví v kroku. Stačí uklouznutí na mokré trávě nebo nečekaný poryv větru. Přesně to se stalo v květnu 2024 osudným dvacetileté studentce.
„Na útesech byly tehdy stovky lidí a všechno působilo bezpečně,“ vypověděla později svědkyně Daniela Bracchiová. Podle jejích slov držela mladá žena v ruce fotoaparát, i tak ale při obcházení široké kaluže sledovala, kam šlape.
„Najednou jí noha sjela do rozbahněné části stezky. Přepadla dopředu a začala padat ze svahu. Snažila jsem se ji chytit, ale nestihla jsem to. Všechno se odehrálo během několika vteřin,“ popsala. „Podívala jsem se dolů a viděla, jak dvakrát narazila do skal. Pak mi zmizela z dohledu,“ dodala. O několik okamžiků později už podle svých slov spatřila tělo své kamarádky bezvládně ležet ve vodě.
Koronerka hrabství Clare Isobel O'Deaová případ uzavřela jako tragickou nehodu. „Na Moherských útesech bohužel každoročně dochází k několika úmrtím. V tomto případě šlo o tragickou nehodu,“ uvedla.
Moherské útesy jsou dnes součástí geoparku Burren and Cliffs of Moher, který UNESCO zařadilo mezi světově významná geologická území. Strmé stěny poskytují útočiště tisícům mořských ptáků: od papuchalků přes alkouny až po tereje. Když odjíždíme, dobrovolník v reflexní vestě stojí pořád na stejném místě. Nedívá se na oceán. Pečlivě sleduje lidi.
Zdroj: autorský článek, Cliffs of Moher Visitor Experience, UNESCO Global Geopark Burren and Cliffs of Moher, RTÉ News, The Irish Times
Sdílet
Nejnovější videa
