Poslední svatba v Černobylu. Příběh páru, který si řekl „ano“ v den zkázy

Mělo to být nejkrásnější ráno jejich života. Devatenáctiletá Iryna si ještě večer předtím nalakovala nehty a Serhij běžel na trh pro pět tulipánů. Zatímco si v Paláci kultury v Pripjati slibovali lásku, čtyři kilometry od nich z otevřeného reaktoru stoupal neviditelný zabiják. Dnes, o 40 let později, utíkají před válkou, ale stále drží jeden druhého.

Hodinu a půl po půlnoci budoucí učitelku Irynu Stetsenkovou vyrušilo ze spánku dunění. „Bylo to, jako by nad hlavou létala spousta letadel, všechno hučelo a skla v oknech se třásla,“ vzpomíná. Její snoubenec, pětadvacetiletý inženýr Serhij Lobanov, ucítil v nedalekém bytě otřes, který připomínal mírné zemětřesení. Pak oba znovu usnuli, čekal je velký den.

Chtěli se vzít. A taky se vzali. V Pripjati, 26. dubna 1986. Jen několik hodin poté, co vybuchl reaktor černobylské jaderné elektrárny. Čtyřicet let od havárie a svatby poskládala BBC jejich neuvěřitelný příběh.

Tulipány a pěna na ulicích

Když se Serhij v šest ráno probudil, slunce svítilo a město Pripjať vypadalo idylicky. Jenže cestou pro květiny narazil na věci, které do svatebního rána nepatřily. Vojáci v plynových maskách. Kropicí vozy omývající asfalt podivnou pěnou.

„Cítil jsem úzkost,“ přiznává Serhij. Jako inženýr z jaderné elektrárny věděl, že se něco děje. Z okna bytu svého přítele zahlédl kouř stoupající ze čtvrtého bloku. Přesto udělal to, co ho učili: navlhčil kus látky, položil ho ke dveřím, aby zachytil prach, a pak běžel na trh. Koupil pět tulipánů a spěchal za nevěstou.

Černobylská katastrofa

Co se stalo: Během nepovedeného bezpečnostního testu 26. dubna 1986 v 1:23:45 místního času na čtvrtém bloku jaderné elektrárny došlo k přehřátí a následné explozi reaktoru. Výbuch rozmetal radioaktivní materiál (včetně paliva a grafitu) do okolí a do atmosféry, čímž vznikl radioaktivní mrak, který zasáhl velkou část Evropy.
Bezprostřední oběti: Dva lidé zemřeli přímo při explozi, 28 hasičů a pracovníků podlehlo akutní nemoci z ozáření (ARS) během několika týdnů po havárii.
Celková bilance: Oficiální sovětský počet obětí zůstává na čísle 31. Odhady OSN (z roku 2005) však mluví o 4 000 lidech, kteří mohli zemřít na následky ozáření (rakovina, leukémie). Jiné studie neziskových organizací (Greenpeace) uvádějí desítky až stovky tisíc obětí v průběhu let.
Měřítko zkázy: Do ovzduší se uvolnilo 400krát více radioaktivního spadu než při svržení bomby na Hirošimu.

Tanec mimo rytmus

Svatba se konala v Paláci kultury. V budově, která je dnes celosvětovým symbolem zmaru a rozkladu, si Iryna a Serhij řekli ano. Stáli na tradiční vyšívané látce se svými jmény a v sále plném hostů se snažili věřit, že je vše v pořádku.

Ale nebylo. „Svatební hostina byla smutná. Všichni chápali, že se něco stalo, ale nikdo neznal podrobnosti,“ říká Serhij. Když přišel čas na první tanec, nacvičený valčík se pokazil. „Vypadli jsme z rytmu,“ vzpomíná Iryna. „Prostě jsme se jen objali a tak se pohybovali.“

Sovětské úřady o havárii nejdřív mlčely, pak ji zlehčovaly. Svatba – a nejen ona – se uskutečnila, i když už bylo jasné, že je město kontaminované.

Útěk ve svatebních šatech

Novomanželé se těšili na společný život v nově vybudovaném sovětském městě Pripjať na Ukrajině, které vyrostlo na zelené louce. Bydleli v něm lidé, kteří měli práci v elektrárně. Jenže hned v neděli v pět ráno zabouchal na dveře kamarád: „Musíte k evakuačnímu vlaku.“ Iryna neměla čas se sbalit. „Měla jsem na sobě pořád ty svatební šaty a běhala jsem bosá po kalužích k bytu mé matky, abych se aspoň převlékla,“ popisuje dramatické minuty.

Když se vlak rozjel, byla ještě tma. Z oken vagonu spatřili novomanželé záři z trosek reaktoru. „Bylo to, jako byste se dívali do oka sopky,“ vybavuje si Serhij mrazivý pohled na otevřené jádro elektrárny. Tehdy jim řekli, že odjíždějí na tři dny.

Odjeli na celý život.

Město, které zemřelo mladé

Pripjať byla výkladní skříní sovětského pokroku. Průměrný věk obyvatel činil 26 let. Evakuace 50 tisíc lidí začala poměrně rychle pomocí stovek autobusů a vlakových souprav. Sovětské úřady obyvatelům řekly, že jde o dočasné opatření na tři dny, což vedlo k tomu, že si s sebou vzali jen nejnutnější věci a zanechali na místě veškerý majetek. Nikdy se nevrátili. Dnes je město v uzavřené zóně a úroveň radiace v některých budovách zůstává nebezpečná.

Jako nit a jehla

Několik dní po evakuaci, v provizorním azylu u babičky, se Iryna dozvěděla další zprávu: byla ve třetím měsíci těhotenství. Lékaři byli krutí a radili potrat. „Bála jsem se mít dítě a bála jsem se podstoupit potrat,“ pláče i po letech Iryna. Díky odvaze jedné lékařky se nakonec narodila zdravá dcera Káťa.

Příběh Iryny a Serhije se v roce 2026 uzavírá v Berlíně. Před dvěma lety museli utéct podruhé – tentokrát před ruskými raketami, které zasáhly dům jejich dcery v Kyjevě.

„Myslím, že jsme si museli projít těmi těžkostmi, abychom pochopili, že bez sebe nemůžeme být,“ uzavírá Iryna. „Po čtyřiceti letech jsme jako nit s jehlou. Všechno děláme společně.“