Před padesáti lety se poprvé v tuzemském éteru rozezněla znělka Vltavy. Jak moc se za to půlstoletí stanice proměnila?
Začátek byl poměrně komplikovaný, předtím tady totiž existovala stanice Československo 2, což byl kulturní okruh pro Česko i Slovensko. Vznikla v 60. letech a jednalo se o progresivní kulturní platformu. V roce 1972 se rozdělila na českou část, Vltavu, a slovenskou, Devín. Samozřejmě začátky Vltavy před 50 roky byly hodně normalizační, vysílala se i konverzace v ruském jazyce nebo svazácký magazín pro mladé, takže trvalo, než se Vltava vrátila k odkazu Československa 2.
Za posledních 50 let stanice dospěla do větší otevřenosti a demokratizace, tenkrát lidé neměli tolik možností něco zajímavého poslouchat, dneska je samozřejmě daleko větší konkurence, i Vltava se musela žánrově otevřít, původně nebyla tak pestrá jako dneska.
V rozhovoru pro Lidové noviny jste řekla, že "Vltava v dobrém slova smyslu kultivuje veřejnost a také ukazuje, že audio stojí za to". Stojí ale o to dnešní posluchači?
Jednoznačně stojí o audio, což ilustruje boom podcastů a jejich zájem mezi posluchači. Poslechovost lineárního vysílání Vltavy v posledních dvou letech roste, takže si troufnu tvrdit, že zájem o kultivovanost posluchači stále mají.
Velmi dobře vám fungují právě pořady, které si lidé pouští na různých podcastových platfomách. Má tradiční proudové vysílání ještě smysl?
To je velká otázka, pro mě skoro nejzásadnější. Proudové vysílání relevanci má, pořád bude dost lidí, kteří budou tak zvaně líní si vybírat a rádi si po příchodu domů pustí rádio s oblíbenou stanicí. Lineární vysílání nezmizí, ale určitě se musí vyvíjet. Naše nejúspěšnější formáty, což je četba knih nebo rozhovory, si lidé vyhledávají v aplikacích a pouští si je v čase, kdy to vyhovuje jim. Proudové vysílání musí být živé, aktuální a přátelské, aby ho poslouchali.
Jaroslava Haladová
Narodila se v roce 1981 v Klatovech, vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Už coby studentka začala spolupracovat s Českým rozhlasem, od natáčení anket prošla přes rozhovory a reportáže k žánru rozhlasového dokumentu. Na Vltavě pracuje od roku 2005, od února 2019 stanici vede. Ráda se prochází v zeleni, a když neposlouchá rozhlas, čte detektivky.
"Cílem je z Vltavy setřít nános toho, že to je stanice pro starší generaci," řekla jste v jednom rozhovoru. Co je na tom špatně, že je to stanice pro starší posluchače?
Musíme omlazovat publikum a ukazovat mladším posluchačům, že tady Vltava je, protože za 20 let by třeba už neměla pro koho vysílat.
A jak se vám to daří?
Do programu jsme angažovali autory, kteří by mohli oslovit i čtyřicátníky. Rozšířili jsme pořad Sedmé nebe, což je hodina autorského hudebního výběru, kde vystupují například Sára Vondrášková (Never Sol), Milan Cais, Pavel Klusák, Monika Načeva nebo Oto Klempíř. Do pořadu Vizitka, což je náš hlavní rozhovorový formát, jsme přizvali Ondřeje Cihláře z Vosto5, který dvakrát týdně dělá rozhovory. V Četbě s hvězdičkou uvádíme tituly, které by mohly zaujmout i mladší, měli jsme Sestru od Topola nebo Lolitu od Nabokova, budeme mít Hodiny od Cunninghama.
A jak na to reaguje starší generace posluchačů?
Část z nich odešla, třeba na Český rozhlas D-dur, což je čistě hudební stanice s klasikou, část si asi zvykla a část přeladila na Dvojku nebo Plus. Odezva na změnu nebyla nijak radikální.
Jak moc je vážná hudba vážným tématem pro Vltavu?
Hudba v rozhlase je velké téma. Proč mají lidé dneska poslouchat hudbu v rádiu, když si můžou na Spotify nebo YouTube pustit, co chtějí, včetně klasiky? To je i jeden z důvodů, proč Vltava na poli klasické hudby není dnes už tak relevantní. Pořád ale máme bloky s vážnou hudbou, ale neklademe na ni takový důraz jako dřív, jazz a elektronika se dostávají na podobnou úroveň jako klasika.
Padesát let kultury na Vltavě
Na pražském Střeleckém ostrově v neděli 4. září od 16 hodin zahrají a zazpívají Beata Hlavenková, Marta Kloučková, Never Sol, Ondřej Pivec, Milan Cais a Dan Bárta, ti všichni v doprovodu Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma. "Chceme ukázat, že Vltava není po 50 letech jenom stanice klasické hudby. Proto koncert kombinuje rozhlasový big band s muzikanty. Chceme koncertem ukázat, jak široká je nabídka Vltavy," říká šéfredaktorka Jaroslava Haladová.
K poslednímu navýšení koncesionářského poplatku došlo před 14 roky, dnes stále činí 45 korun měsíčně. Přijde vám šťastné, jakým směrem se ubírá debata na tohle téma?
Myslím si, že poplatek by se jednoznačně zvýšit měl. Zvedají se ceny úplně všeho a poplatek je 14 let pořád stejný. Je logické, že za stejné peníze půjde vyrobit méně věcí. Rozhlas jasně a jednoznačně nedeklamuje, že sníží produkci, ale něco se omezit bude muset, a osobně to považuju za problém. Nechápu, proč se poplatek nezvýší o 15 korun, o čemž se teď debatuje, pro většinu lidí by to nebyla katastrofa a rozhlasu by to hodně pomohlo.
Pokud se poplatek nezvýší, co to pro rozhlas do budoucna bude znamenat?
Bude v krizi. Velmi snadno to může zasáhnout náročné umělecké formáty, které jsou drahé a nikdy se nevyplatí dělat je z hlediska poslechovosti, jako jsou třeba rozhlasové hry.
Na druhou stranu, Český rozhlas provozuje 12 celoplošných stanic a dalších 14 regionálních stanic, do toho má zpravodajský web iRozhlas.cz. Je takové rozpětí nutné?
Tohle není otázka na mě, kolik by měl mít rozhlas stanic. Jsem ráda, že pokrývá co nejširší vrstvu posluchačů a zároveň z podstaty veřejnoprávnosti musí mít široký záběr. Podle mě není cesta několik stanic zavřít.
Sledujete debatu ohledně poplatků v BBC, kdy se řeší například přímá státní podpora nebo rozšíření komerční činnosti? Dávalo by vám z toho něco smysl v českém prostředí?
Přiznám se, že úplně detailně nestuduju, jak tohle řeší v zahraničí. Je to velmi složitá tematika, protože v Česku by to znamenalo měnit celý mediální zákon, což je daleko složitější než jen navýšení poplatku. Poplatky jsou stále navázané na to, zda člověk vlastní televizi nebo rádio, což v dnešní době, kdy má každý chytrý telefon a konzumuje přes něj obsah, není až tak relevantní. A je otázka, zda by se tohle nemělo do budoucna změnit.
