Název inscenace Červený Kukiš - aneb Sorry jako! vcelku napovídá, čeho se tematicky dotýká. Proč jste se rozhodl ji napsat?
Milan Deutsch: Nápad se zrodil v rámci autorského divadla, které v Divadle Mana děláme. Při improvizacích mě napadlo, že bychom se dramatizovanou formou mohli vyjádřit k současné politické situaci. Nejdříve jsem si myslel, že to bude jen pětiminutovka, ale přetlak byl tak velký, že jsem si nápad donesl domů a za noc jsem napsal hrubý scénář, podle kterého hra vznikla. S Ivem Šormanem jsme pak dlouho pracovali na finálním scénáři.
Ivo Šorman: Spíš jsem možná přispěl radou, názorem a strukturálními zásahy do Milanova textu. Nechtěl jsem do něj moc zasahovat, protože vznikl z nějakého Milanova přetlaku a mohlo by to působit nevhodně.
Uvedl jste, že hra vznikla z přetlaku a napsal jste ji během jediné noci. Co bylo rozbuškou, která vás přiměla scénář napsat?
M. D.: Nešlo ani tak o to vymezit se vůči jednomu politikovi, to vůbec ne. Svůj názor komunikuji pravidelně a dělal jsem to i předtím, ale tentokrát jsem to chtěl ukázat prostřednictvím divadla, chtěl jsem ukázat stav současné české politické scény a společnosti. A kolegové, kteří se se mnou v divadle pohybují, měli úplně stejnou chuť. Nechtěli jsme a priori kritizovat, naše hra je formou nadhledu, ve kterém si ale divák musí najít sdělení. Je to podáno s humorem, nadhledem a do jisté míry i dost shovívavě, není to drsná kritika.
Co vás na české politické scéně irituje nejvíc?
M. D.: Mám pocit… Ne, já vím, že česká společnost a politická scéna se nyní nachází ve stavu, který tady nemá obdoby od nejhlubšího socialismu. Jedná se v podstatě o absolutní diktát. Sledoval jsem různé formy diktátu a v těch zemích jsem i byl - třeba v Kambodži byl Pol Pot, na Kubě Fidel Castro. A upřímně řečeno, mnoho znaků těchto diktátů vidím i tady v České republice. Politickou autokracii vidím nebezpečnou v tom, že jeden člověk, který je podnikatelem a zároveň vysoce postaveným politikem, ovládá dva největší rozpočty - pražský a státní. Ovládá ohromný kapitál a firmy, má politický vliv a vlastní média.
Tohle nemá obdoby ani na Kubě, protože tam byl diktátor, který ovládal státní rozpočet a armádu, ale rozhodně neměl veškerý kapitál a rozhodně ne veškerá média. Lidi si to možná ani neuvědomují, když jdou k volbám, ale volí absolutní autokratický diktát, který nemá obdoby od roku 1968. Tohle je podle mě dost děsivý stav společnosti.
Takže doufáte, že vaše hra přiměje lidi před parlamentními volbami k tomu, aby se nad svou volbou více zamysleli?
M. D.: Ne, absolutně ne. Kdybych věřil, že to hra dokáže, byl bych optimista v tom, že je možný dialog s diktátorem. A kdybych viděl a věřil, že je dialog možný, šel bych mu to já nebo kdokoliv jiný říct. Někomu prostě stačí politické bonmoty na to, aby šel hodit něco do volební schránky. A nemyslím si, že to může změnit jedna divadelní politická inscenace. Červený Kukiš rozhodně nemá ambice změnit politickou situaci v České republice. Nedostal jsem politické zadání, nemám ambici něco prosazovat formou divadla. Jde o využití silného tématu k tomu, aby se divák bavil, to je jediný cíl. Pokud navíc divák odejde s tím, že mu něco vrtá v hlavě, tak je to bonus. Ale není to žádné vymývání mozku "Nevolte Babiše".
Váš politický kabaret by měl být interaktivní. Jak přesně se budou diváci podílet na hře?
I. Š.: V kontroverzním nebo politickém kabaretu, jak už pojmenování samo o sobě vypovídá, budou činoherní scény, živé interpretace, choreografie i písně. Diváci budou v pozici účastníků živého natáčení televizního pořadu, scéna bude vyvolávat iluzi skutečného studia. Důležitá je pro mě také zábavnost obrazu, aby byla inscenace zajímavá i bez politického rámce a pro lidi, kteří, řekněme, neřeší politiku nebo mají či nemají rádi Babiše. Šlo nám o to, aby dramatický útvar fungoval a byl zajímavý, i kdybychom politiku úplně škrtli, aby měl nějakou hloubku a přesah.
V popisu inscenace je uvedeno, že veškerá podoba s politiky je čistě náhodná. Což chápu jako zřejmou ironii. Vyskytují se v kabaretu ještě jiné postavy podobné veřejným osobám kromě Babiše alias Kukiše a Ovčáčka alias Vlčáčka?
M. D.: Jsou tam další podoby - jako třeba Pukavec, který odkazuje na Václava Moravce. Nebo Písaříková, novinářka, což je zase jméno, jež připomíná Danielu Písařicovou (moderátorka a redaktorka České televize). Vypůjčujeme si jejich parafráze a zveme ty lidi i na představení, aby viděli, jaký jsme jim vytvořili protipól na jevišti.
Slíbili vám, že přijdou?
M. D.: To ještě nevíme, ale snad přijdou. A jestli přijde i ten hlavní, to je otázka. Myslím si, že by to pro něj možná bylo zajímavé, pozvánku dostane.
Docela mě zaujalo, že majitelé reklamních ploch, které jste oslovil, údajně odmítli udělat na hru reklamu. Proč?
M. D.: Hodně dlouho jsem váhal, jestli to do tiskové zprávy dát. Nakonec jsem to udělal, protože ačkoliv hra nemá ambici měnit politiku, ukázalo se, jak to tady vlastně vypadá. A to lze obsáhnout jedním slovem - strach. To znamená, že všichni, kteří odmítli jakoukoliv podporu, se prostě bojí, a to mě samotného vyděsilo. Říkal jsem si, že někdo se s tím třeba nebude chtít spojovat, někdo se tomu zasměje, ale že se bojí podporovat divadelní hru proto, aby po něm náhodou někdo nešel, tomu jsem nechtěl věřit. Například sponzoři nechtěli na plakátu logo, protože se báli kontrol a podobně.
Majitel reklamních ploch mi nejdříve slíbil partnerství, a když už jsme jej měli domluveno, tak se prostě stáhl, protože zjistil, o čem ta hra je. Každý subjekt na to má právo a já to respektuju, že nechtějí být v ohrožení kvůli svým zaměstnancům a tak dále, ale děsí mě, že si vůbec myslí, že kdyby podpořili divadelní hru, tak by jim někdo ublíží. Kde to jako žijeme? A tohle jsou mimochodem média, sponzoři a reklamní plochy. To znamená vlastně všichni, které potřebujeme. Takže propagaci děláme úplně jinak, šíříme to virálně, dáváme informaci těm, které to zajímá, a sympatizanti roznášejí plakáty a vylepují je po kavárnách, protože já si nemůžu koupit ani reklamní plochu. Beru to jako absolutní autocenzuru.
Takže Divadlo Mana ve Vršovicích je odvážné a postihů se nebojí?
S Divadlem Mana máme partnerství, ale v podstatě jsme samostatný subjekt, který pro něj hru vytvořil. Spolupracujeme také s Divadlem NEKLID, který vlastní Ivo Šorman. Jednali jsme s řadou divadel, porovnávali jsme si podmínky a prostory. A jedno divadlo nás taky odmítlo, že by jim to mohlo ublížit, což jsem chápal. A nejde o Divadlo Mana a toho, kdo jej podporuje, ale oni řekli, ano, nám se to líbí, jdeme do toho s vámi. Nebáli se, ale zase nemůžu vyvěsit prapor na ulici.
Čeho se ta divadla bála, že nedostanou dotace nebo je někdo velmi důkladně zkontroluje?
M. D.: Ministerstvo financí má přímý dopad na podnikatele formou finanční kontroly a můžou na ně poslat berňák, taky dotace… Všechno je to propojené.
I. Š.: Jeden můj kolega herec mi říkal - Hele, seš odvážnej, že to chceš režírovat, ono počkej, až budeš žádat o granty příští rok…
M. D.: Je pravda, že herci se taky bojí. Šest herců mi to odmítlo, že politika ne, že se bojí budoucích angažmá.
A vy se nebojíte?
M. D.: Samozřejmě že se bojím. Dlouho jsem to konzultoval se svými poradci, kteří mi radí v kulturní i podnikatelské oblasti. Ptal jsem se jich, jak to celé pojmout, jestli to mám udělat pod pseudonymem a nepřiznávat se k tomu. A řekli mi, že v tomhle případě je to úplně jedno, že stejně by zjistili, kdo za tím je. Vím, jaká jsou rizika, vyjmenovali mi jich asi pět. Tak prostě čekám. Prvně mě zajímá, jak se to bude líbit lidem. Dohrajeme to do léta a pak se děj vůle boží. Ale třeba se nebude dít nic špatného a budeme hrát dál.
I. Š.: Já se nebojím, po tom, co jsem v životě zažil, se nebojím. Jinak bych do toho nešel.
M. D.: Já jsem už tuhle situaci zažil, v oblasti PR jsem se dostal pod nátlak vydírání ze strany korporace. Vím, jaké to je mít napíchnutý telefon a vědět, že po vás někdo jde. Ale říkám si, že v tomhle případě to třeba nehrozí. Že nejde o tak vážnou věc, jde o divadlo. Víc nervózní jsem z toho, aby mi nevypadla tanečnice z kruhu.
